Za masovějším rozšířením portského stály dovozy vína z Portugalska do Anglie počátkem osmnáctého století
Kdy přesně se zrodilo portské víno, asi nezjistíme. Původně se vína exportovaná z Portugalska na britské ostrovy dolihovávala – neboli fortifikovala – až před přepravou lodí, a to především z konzervačních důvodů. Míru jejich sladkosti tato operace nijak výrazně neovlivnila. Někdy v osmdesátých letech sedmnáctého století však angličtí obchodníci objevili v jednom z klášterů víno vzácně vyhlazené a příjemně sládnoucí. Skoupili proto všechny zásoby, navíc „opsali“ i technologii. Její hlavní fígl spočíval v přidávání destilátu ne do hotového vína, ale už v první etapě kvašení moštu. V té době se také objevil název „portské“, který původně označoval vína expedovaná z přístavu Porto na řece Douro. Díky zvýšenému zájmu tak vznikla v údolí řeky Douro světově jedna z prvních oblastí, kde se pěstovaly hrozny pro portská vína, jakási předzvěst pozdějších apelací.
Slavná pětice V regionu Douro se nyní nachází přes čtyřicet tisíc hektarů viničních ploch, a to v polohách, které jsou na celém glóbu asi nejkrásnější. Na strmých stráních meandrů řeky Douro vznikl ve spojení s pěstováním révy krajinný fenomén, který byl dokonce zapsán do seznamu chráněných oblastí UNESCO.
Co je tak unikátního na víně, které tuto oblast proslavilo a dodnes bývá přítomno u tabulí britského dvora, jakož i v pánských klubech v celé Anglii? Především je to způsob, jak a z čeho se portské připravuje. Z údajně až pěti stovek odrůd révy z oblasti se používá nejhojněji pětice Tinta Roriz, Touriga Franca, Touriga Nacional, Tinta Barroca a Tinto Cao. V některých produkčních domech jsou hrozny „lisovány“ skupinovým šlapáním ve velkých kádích, což je samo o sobě unikum. Během kvašení – zhruba ve stadiu našeho burčáku – se tento produkt stěhuje do sudů, kde už na něj čeká určité množství vinného destilátu o síle přibližně 70 procent. Kvašení se zastaví a nastává doba dlouhého zrání za přítomnosti poměrně vysokého zbytku cukrů a alkoholu. Doba zrání Portská vína se rozdělují podle podobných hledisek jako vína tichá, neforsážovaná. Bílá portská, všechna převážně z odrůd Malvasia Fina či Rabigato, jsou buď mladá, nebo stará. Mladá se hojně používají coby aperitiv nebo pro osvěžení v horkých dnech. Stará, zrající v dřevěných sudech i dvacet let, se postupně barvou i chutí připodobňují červeným z rodiny tawny.
Červená portská existují jednak bez uvedení ročníku, což jsou ruby a tawny. Prvně jmenovaná zrají ve velkoobjemových tancích bez působení oxidace a jejich vlastnosti se podobají mladým červeným vínům, tichým jak barvou, tak ovocitou chutí. Kupáže ruby mají okolo tří let věku a jsou určeny ke konzumaci během krátké doby.
Obsáhlá kategorie tawny potom představuje širokou škálu vín zrajících po nějaký čas v dřevěných sudech za spoluúčasti oxidace vzdušným kyslíkem. Mladá, ve věku okolo tří let, bývají ovocná, s výraznější kořenitostí.
Kategorie reserve zraje od deseti do čtyřiceti let. Ještě vyšší kategorie pak představují tawny colheita, garrafeira vintage a LBV (late bottled vintage). Ve dřevě zrají minimálně sedm let – garrafeira potom ještě dále ve skleněných demižonech. Podle věku, ve kterém je lahvováno, musí toto portské ještě alespoň tři roky odpočívat na lahvi. Deklarace „vintage“ závisí jednak na ročníku, vývoji vína v sudu během prvních tří let a na enologově volbě o složení kupáže.
Ještě další, trochu matoucí kategorií jsou vína připravená pro jiného distributora a označená jeho koordináty. Jde o takzvaná BOB – buyers own brands, kde ovšem vždy bývá uveden skutečný producent.
V oblasti se dnes stále častěji školí i vína tichá a jejich podíl na produkci dosahuje už k hranici padesáti procent, Douro přesto zůstává slavné díky svým hvězdným portským. Na českém trhu lze nalézt spoustu všech možných portských, přičemž nejucelenější kolekce nabízejí distributoři značek Calem, Gilberts G-Porto, Graham’s Port či Real Companhia Velha. l •
O autorovi| Milan Ballík, spolupracovník redakce
