Máme nárok vědět, že nám vlády lžou a zakrývají pravdu. Jenže server bojující za svobodu slova pouze zprostředkovává informační džungli, aniž by z ní vybíral orchideje.
Má být Prométheem nového věku, ale Julian Assange se chová spíš jako psanec na útěku. Jeho lidé musí používat zakódované mobily a on ty své střídá jako trička. V hotelích se zapisuje pod falešnými jmény, přebarvuje si vlasy, zásadně neplatí kartou, aby nenechal stopy, a spí na podlaze, aby byl připraven kdykoliv prchat.
Vlastně proč ne. Assangovi se říká James Bond žurnalistiky a Robin Hood internetu. O serveru WikiLeaks, který založil a vede, se píše, že mění média i svět – dokonce i velmi rozumný britský týdeník The Economist ho dal na první místo stránek, které mohou totálně změnit zpravodajství.
Vidíme opravdu, jak se rodí budoucnost? Nedávno WikiLeaks zveřejnil skoro 400 tisíc tajných amerických záznamů z Iráku, které ukazují tamní válku a roli Ameriky v ní v docela odporném světle. V červenci WikiLeaks stejně odkopal válku v Afghánistánu. Tehdy se o tom mluvilo, jako by se hroutila nebesa. Ale ve skutečnosti se nestalo nic, protože něco takového stejně jako v případě iráckých záznamů kdekdo tušil. Cynicky řečeno, byly to jen další díly pochmurného puzzle. Neodhalily nečekanou a zastíranou pravdu, jen ji ještě víc dosvědčily.
Takže jak to je: bude mít jednou WikiLeaks v dějepise samostatnou kapitolu, nebo jen poznámku pod čarou? Tipněme si, že spíše to druhé… a kdoví jestli. Tenhle server totiž nemění svět, jen je dokladem, že svět se mění. A to je sakra rozdíl.
Ještě nikdy nebylo tak jednoduché, aby lidé, kteří vědí něco utajovaného, to mohli předat dál. Na počátku 70. let měla Amerika velkou aféru, když The New York Times zveřejnily takzvané Pentagon Papers, souhrn dokumentů ukazujících, jak se vláda sunula do vietnamské války a jak o tom lhala. Teď máme takové Pentagon Papers každou chvíli. Není třeba krást nebo složitě kopírovat akta. Stačí jen párkrát kliknout myší a už je to venku. Svět je najednou průhledný. Éra internetu z něj udělala obrovské Česko: všechno se vykecá.
Doposud to ve svobodném světě fungovalo tak, že tisk mohl publikovat informace, které si mocní přáli utajit, protože mu to umožňoval zákon. Teď to může dělat proto, že mu to umožňuje logika internetu. A to je novinka.
Zářezy na pažbě
Na WikiLeaks je to dobře vidět. Vůbec první zprávou, kterou server po svém vzniku v prosinci roku 2006 zveřejnil, byl bizarní dokument o tom, jak somálští povstalci rozpracovávali plány na vraždy vládních úředníků pomocí najatých vrahů. Rok poté už ale na serveru viselo údajně přes milion informací, které chtěl někdo utajit před veřejností.
Zářezů na pažbě má WikiLeaks dost. Poslal do důchodu „doživotního“ keňského prezidenta, když zveřejnil doklady o tom, jak si pro sebe hrabe státní miliony, ukázal, jak Američané zabíjejí v Iráku domorodce i dva novináře agentury Reuters, nebo taky jen vyvěsil původní verzi scénáře filmu Indiana Jones a tajemství křišťálové lebky. Popíchl váženou švýcarskou banku i čínskou vládu a mnoho dalších. Zveřejnil maily Sarah Palinové i korespondenci britských vědců, z níž se zdálo, že falšují data o změně klimatu. Propíchl, že jedna britská firma bezohledné sype toxický odpad do moře u Pobřeží slonoviny a že Wesley Snipes provádí daňové úniky. Navěsil na web seznam členů britské neonacistické organizace. Rozlil si to u mormonů a zvláště u scientologické církve, když zveřejnil její tajné manuály.
Proč tolik řečí okolo
Vlastně to bylo pokaždé jednoduché. Poslání WikiLeaks vyplývá z jeho jména: slovo Wiki znamená havajsky rychlý (aspoň konečně víte, co znamená Wikipedia) a Leak je únik informace, prosáknutí, vyzrazení, prozrazení. Chcete prásknout nějaký výbušný vládní dokument? Nebo víte něco ze své firmy? Pak si najděte adresu wikileaks.org a jste doma. Stačí kliknout na ikonku Submit Documents, tedy něco jako Zde předejte dokumenty. Následně se dočtete, že jste jako zdroj chráněni a že žádné dokumenty nejsou cenzurovány.
Nečekejte však automatické zveřejnění. To WikiLeaks nedělá. Spousta dobrovolníků probírá došlou poštu a ověřuje pravdivost údajů. Bývalý mluvčí WikiLeaks Daniel Schmidt (nedávno se pohádal s Assangem a skončil) řekl, že mají asi 25 příspěvků denně. Vyhodnocuje je asi 800 spolupracovníků z celého světa. Nejdříve je prosívají nahrubo, tedy jestli například fotky nejsou falšovány ve Photoshopu a podobně. Pak přijde detailní ověřování, podobné tomu, jaké používají novináři. Telefonují na úřady, ověřují jména, fakta a souvislosti. Existoval opravdu zmiňovaný dokument? Sešla se vláda skutečně v ten den, který uvádí údajný zápis z jejího zasedání? Působí ve zmíněném úřadě opravdu člověk, jehož jméno figuruje v záznamech? Zahodit, nebo zveřejnit? Rozhodnutí je na Assangovi.
Zní to povědomě. Jako žurnalistika. Tak proč je kolem toho tolik řečí o nové éře? Dobrá otázka.
Přečíst si to musíte jinde
Odpověď začíná tím, co by šlo označit za internetový mýtus: lidé z naivity, romantiky i okouzlení rádi věří, že vše, co je spojeno s novou technologií, má skoro zázračnou sílu a převálcuje staré pořádky. Jen si vzpomeňte, jak se před pár lety tvrdilo, že blogy a občanská žurnalistika totálně změní novinařinu a vůbec svět informací. WikiLeaks vypadá jako posel budoucnosti, předzvěst zítřejší síly sociálních médií a digitální žurnalistiky. Ale je to jen iluze.
Zeptejte se kolem sebe, kdo si některé ze slavných sólokaprů WikiLeaks četl přímo na WikiLeaks. Nikdo. Všichni je získali až z běžných médií. A ne náhodou si média, dokonce ta tradiční-papírová, lidé z WikiLeaks zvolili, aby jejich zprávu roznesla do světa. Bez nich by propadla roštem. Nikdo by o ni ani nezavadil. Bylo nutné využít jako zesilovač The New York Times, The Guardian a Der Spiegel. Tam dostali informace s měsíčním předstihem a udělali to, co WikiLeaks neumí. Propleli tu informační džungli, vybrali orchideje, vyhodnotili je a udělali z toho kytici. Tedy zprávu. Teprve pak z toho byl produkt.
A ještě jedna věc sehrála roli. Věrohodnost. Zmíněné tři listy tím, že zprávy otiskly, současně řekly: „Ano, je to pravda. Můžete se na to spolehnout.“ Kdyby informace byly jen na WikiLeaks, nebyly by důvěryhodné. Je to úplně stejný princip, který způsobuje, že se nikdo příliš nevzrušuje nad šoty z Iráku a Afghánistánu, jež visí na YouTube. Prostě to může být pravda, ale také nemusí. Proto je to kyberharaburdí. Proto je třeba brát s rozvahou i předpovědi, že jednou se stanou hlavními sdělovacími prostředky Facebook a Twitter. Ano, stanou, ale jen pro ty, kteří klidně spolknou zprávu, že vrchol Sněžky zachvátila povodeň.
Poštovní schránka
Za dveřmi s nápisem WikiLeaks neleží nový svět, kde každý může navěsit na internet svoji zprávu a všichni si ji přečtou, protože internet nemá hranic. Opravdu nemá a opravdu tam můžete umístit, co chcete. Jenže si to nikdo nepřečte, protože to ani nenajde.
A ještě jedna důležitá věc. Julian Assange není jen James Bond internetu a rytíř na svatém tažení za svobodu slova. Existuje také dost těch, kteří věří, že je Fantomas on-line a počítačový dareba. Vyčítají mu, že se nechová vlastenecky a podrývá Západ tím, když zveřejňuje jeho poklesky. Jistěže je to pokrytectví: máme nárok vědět, že nám vlády lžou a zakrývají pravdu, i když nás to neukazuje v hezkém světle. Nicméně Assangova „genetická“ porucha spočívá v něčem jiném. Nenese odpovědnost. To ukázal při zveřejnění zpráv z Afghánistánu, v nichž byla jména tamních informátorů, po nichž teď jde zřejmě Tálibán.
Proto se WikiLeaks nestane médiem. Bude jen poštovní schránkou a vývěsní tabulí a bude nutně potřebovat prostředníky, kteří informaci teprve roznesou do světa.
