Uzavřením dohody o financování nástrojů potřebných ke spolupráci s Evropskou unií se dopady složité privatizace nenapraví. Nepřinese ani kompenzaci za již prakticky rozdělený balík, o který se mezi sebou podělí země evropské patnáctky. I tak jde ale o mnoho. Bezmála šest miliard korun, které program Evropské unie SAPARD ve zhruba pěti letech přinese, je pro zemědělce a potravináře, respektive pro malé i velké podnikatele, členy jejich organizací i představitele místní a státní správy, vítanou a neopakovatelnou příležitostí. Umožní zacelit alespoň ty největší mezery, které v jejich řídících mechanismech dosud v hojné míře existují a brání zdravému chodu jak podniků a regionů, tak také radostnějšímu životu na vesnici i v české krajině. Problém je ale v tom, chceme–li je jen utratit, nebo investovat…
Příležitost k obratu.
SAPARD je v podstatě (spolu s dalšími fondy Evropské unie) investiční i obchodní akcí v oblasti výroby potravin a rozvoje venkovského prostoru, která nemá v posledních desetiletích obdoby. Proto zavazuje. Největší cena však je v příležitosti navodit v současné kritické situaci v mnoha směrech zásadní obrat. To bude vyžadovat velké úsilí, plošné, zaměřené na účelné a efektivní využití nabízených zdrojů. Ve hře je i čas, protože například pro lidi, které postupně nebude potřebovat prvovýroba a potravináři, bude nutno vytvořit jiná uplatnění.
Přestože jde převážně o „cizí peníze, není vůbec lhostejné, jak jich bude využito. Moderní a vysoce produktivní zemědělská a potravinářská výroba (se svými systémy precizních technologií) se už jen dost vzdáleně podobá tomu, na co jsme zvyklí. Hlavně však jde o pečlivě provázaný, protože na sobě závislý systém, v němž na slabé či chybějící články doplácejí nakonec všichni (špatní i dobří). U nás takových článků máme nepočítaně. Týkají se jak produktů (například jsou obecně vyráběny s vysokými náklady, s nestabilní jakostí, mají úzký i mělký sortiment), tak technologií (snad až polovina v prvovýrobě i u zpracovatelů již nevyhovuje, nepočítaje zanedbaná pole i louky, chybějící sklady, dopravní prostředky…), jak absentujících služeb, tak vlastně všeobecně stále neúplného a nespolehlivého podnikatelského prostředí. Nyní SAPARD nabízí možnost slabé či chybějící články (ne ale všechny) „zalepit . Jde tudíž o problém (analýzu) „úzkých profilů u jednotlivých výrobků, odvětví, oborů, jejich řešení, a tedy o priority. Nikdo například samozřejmě nebude bránit projektům, které budou usilovat o (nepřímou) modernizaci prvovýroby. Potíž je ovšem v tom, že převáží–-li projekty (= investice) do výroby, převáží posléze i problémy s jejím odbytem.
Přeměna prvovýroby i zpracovatelů.
Evropská unie nabízí tyto prostředky ne proto, aby jimi posilovala vlastní konkurenci, ale naopak, aby podpořila spolupráci a participaci. Ví, že před námi (ale ani před dalšími i neevropskými zeměmi) již nemůže zavřít svůj trh a že v příštích letech se tento požadavek bude ještě stupňovat. Nicméně i proto v nás očekává především osvíceného partnera, jenž se dokáže dívat na budoucnost evropskýma očima (a ne pohledem lhostejného cizince), který bude užitečný při stabilizaci, a proto i ochraně evropských zájmů (v této souvislosti hlavně evropského trhu před tím globálním). Takové partnerství má v daném případě těžiště v prodeji potravinářských výrobků i mimo Evropskou unii. To vše samozřejmě s vědomím skutečnosti, že dosavadní „obranářská filozofie už dlouho nevystačí. Nechceme–li mít v Evropě do budoucna problémy s financováním vlastního rozvoje (peníze budou třeba i na další důležité nezemědělské investice), nezbývá než přistoupit na přeměnu prvovýroby i zpracovatelů v intenzivní odvětví co možná plně konkurenceschopná s vyspělými zemědělskými zeměmi. A to je více než mimořádně náročná úloha. Transformaci zemědělského a potravinářského odvětví v České republice je proto namístě vnímat jako součást tohoto dosud ne zcela dostatečně zmapovaného, a proto ještě zdlouhavého a nejistého procesu.
Správně dělat správné věci.
Za těchto okolností už Evropa nemůže být měřítkem, ale východiskem. Je tomu tak rovněž proto, že SAPARD se pro nás stává důležitým strategickým nástrojem s dlouhodobým dopadem na možná i desítky let dopředu a podle těchto pravidel na něm již nelze uplatňovat dnešní, či dokonce včerejší měřítka, ale jen ta, která odpovídají orientaci na špičkové technologické parametry a jim odpovídající inovace. Respektování zásad strategického myšlení tak není záležitostí dobré vůle, ale budoucího přežití. Navíc chyby, které uděláme, ponesou i naši potomci. Mělo by jich proto být co nejméně.
K manažerské abecedě již dlouho patří, že nestačí dělat věci správně, ale především dělat správné věci. Dva postoje proto budou klíčové. Předně fakt, že naše koncentrace jsou vyšší a měly by teď být navíc ještě i lepší. Budeme se jich ve vlastním zájmu držet pokud možno i nadále (i když to mnohdy a mnohde nebude jednoduché). Je třeba vědět, že i tak již zaostáváme. Například v zemědělsky vyspělých zemích se pohybuje produktivita u nových stájí kolem jednoho milionu litrů mléka na jednoho pracovníka a rok (a jsou i vyšší). Stejně tak třeba u zpracovatelů masa je známo („díky obchodním řetězcům), že taková centra (spolu s navazujícími a sousedícími dalšími drobnými kapacitami) budou v České republice stačit možná i jen čtyři. Dobří stratégové trvají na akceptování inovací a špičkových měřítek také z toho důvodu, že co nevidět budou samozřejmostí, a potom už je na dohánění úspěšnější, protože prozíravější konkurence pozdě. Prostor pochopitelně bude také pro malé výrobny. Ale jen s podmínkou, že najdou svého zákazníka, který si připlatí, a že si tedy budou umět spolehlivě zajistit odbyt. To se bude týkat nejčastěji marketingu krajových specialit nebo produktů biozemědělství. Rozhodne tedy sám zákazník.
Klíčovým sdělením číslo dvě je poznatek, že umístění, kapacita, kvalita a technologická úroveň nové stavby naprosto zásadním způsobem spoluurčuje nejen její ziskovost, ale hlavně náročnost a spolehlivost práce včetně té řídící. Chyby učiněné na začátku (již ve stadiu podnikatelského záměru, ale i v projektu či při výstavbě) jsou velmi často nevratné a bez dalších, často nemalých nákladů je již nelze u hotové stavby dodatečně napravit. Nemáme v tomto směru jen ty nejlepší zkušenosti, pokročilá řešení bude nutno cíleně hledat. SAPARD je tak pro zúčastněné i výzvou ke koncepční práci.
Marketing a prodej.
Bez odbytu, který je pod kontrolou, nelze nic řídit. Prožíváme si to. Máme sice stále velké problémy s efektivností výroby zemědělských a potravinářských produktů, ale ještě větší (i proto) s jejich prodejem. Nevytvoří–li se tedy spolehlivý marketingový mechanismus, a to jsou vedle znalostí hlavně investice, nebude nejen záruka návratnosti u starých provozů, ale ani u těch nových.
„Černého Petra teď mají v rukou zpravidla potravináři. Těžiště aktivit bude patrně směřovat k analýzám domácího i zahraničního trhu a jejich trendů a příležitostí, ke zjišťování optimální skladby zemědělské produkce, jejímu zhodnocení a především k prodeji zušlechtěných výrobků co možná s vysokou přidanou hodnotou. „Na tahu tudíž jsou i zemědělci a společně pak všechny organizace obou odvětví, které jimi jsou nebo budou za tímto účelem zřízeny či ustaveny. Budeme si postupně všichni zvykat na to, že v podmínkách tržního hospodářství a globalizovaného světa to za ně nikdo jiný neudělá.
Na začátku takového úsilí jsou marketingová centra nebo regionální i výrobkové a odvětvové (různě pojmenované) marketingové centrály, které monitorují a analyzují poptávku a předvídají její trendy. V tom zpravidla také spolupracují s agenturami pro výzkum trhu. Spolehlivý prodej pak stojí peníze. Hodně peněz, někdy třeba i dvojnásobek výrobní ceny toho kterého produktu. Ty jsme dosud v dostatečném množství neměli a nyní se situace může změnit. Můžeme postupně opouštět improvizace a jít dál. Na základě dobré analýzy domácích i (nových) zahraničních trhů profilovat budoucí výrobní sortiment, poznávat budoucí zákazníky a spolupracovat s nimi, stavět a provozovat moderní distribuční (skladovací a dopravní) centra, programově připravovat dostatečnou podporu prodeje, publicitu a další nástroje profesionálně vedeného prodeje. Cíl je zřejmý: viditelné zvýšení spotřeby i prodeje doma a současně a zcela nekompromisně také (časem již nesubvencovaného) exportu do zahraničí.
Přes dosud dosažený pokrok má současná realita k té žádoucí stále daleko. Máme i zde zpoždění a materiálně zaostáváme. Rychlejší posun přijde nejspíše tam, kde bude možné využít zkušeností zahraničního partnera nebo alianční kooperace. Cestou k posunu je i spolupráce všech republikových zemědělských a potravinářských svazů a sdružení s jejich zrcadlovými evropskými i světovými organizacemi, s orgány Evropské unie a dalšími mezinárodními vládními, mezivládními i nevládními institucemi. Ty mají nejen exkluzivní informace, které jinde nelze sehnat (a poskytují i další servis), ale i mnohé referenční (doporučující i expertní) příležitosti, pravomoci a hlavně a nezřídka také značnou vyjednávací sílu, zcela nesrovnatelnou s jakýmkoliv individuálním, ale mnohdy i národním úsilím.
Z tohoto pohledu pro podnik zítřka – zdá se – nebude nejednou ani tak rozhodující jeho velikost, jako jeho otevřenost vůči okolí, a tedy trvalá vnější spolupráce nejrozmanitějšího charakteru (i když ti větší díky svým zdrojům budou opět v jisté výhodě).
Lámání chleba.
Program SAPARD bude zkouškou České republiky, v pravém smyslu slova „lámáním chleba . Vedle zralého pohledu na společensko–politickou realitu, správně odvozených cílů a stoprocentní práce všech zainteresovaných jednotlivců bude úlohou o spolupráci, komunikaci (i zemědělsko–potravinářsko–obchodní), o schopnosti se shodnout, o ochotě vykonat v agrární nebo potravinářské komoře či v tom kterém svazu výrobců něco „nad své běžné povinnosti. Chceme–li plně využít jedinečné příležitosti, kterou SAPARD právě nabízí, je třeba zapomenout na odlišnosti, staré „účty , vnitropolitické rozbroje a často ještě malicherné žabomyší války. Vyhrát musí společný zájem. Jinak hrozí navíc nebezpečí, že prostředky vyčerpány nebudou, zůstanou nevyužity a krize se bude dále prohlubovat.
SAPARD je také i další a velmi vážnou výzvou k dobudování sítě u nás zatím neúplných a nedostatečně pracujících i stále neexistujících lokálních, regionálních, výrobkových a účelových sdružení, svazů, nákupních a prodejních družstev, asociací, bez nichž stejně jako nikde ve vyspělém světě nelze věci posunovat dopředu. Spolu s pokročile uvažujícími jednotlivci a podniky budou mít s největší pravděpodobností nejvíce napilno právě tato společenstva. Také jejich příslušníci se budou muset smířit s tím, že za ně příslušné projekty nikdo neudělá (sousedé za našimi západními hranicemi mluví v takových souvislostech o umění „srážet šunku salámem ). Vesměs půjde o naprosto legitimní skupinové zájmy, které bude nutné také skupinově dotáhnout do konce. Je to i téma o tom, že izolovaný, neorganizovaný a nespolupracující jedinec má ve třetím tisíciletí stále omezenější dosah, a proto i výhody.
Mimořádně obtížná úloha to bude také z toho důvodu, že zcela zřetelně odhalíme i naše skutečné záměry a hodnoty a opravdový vztah k bližšímu i vzdálenějšímu okolí. Mimo jiné třeba prověří také naše schopnosti prosadit vedle požadavků individuálních i skupinové, vedle zájmů domácích také ty z evropského regionu, kromě těch s krátkodobými efekty rovněž i ty s těmi dlouhodobými…
Využití nabídky, kterou SAPARD přináší, je tak podmíněno mnoha velkými změnami, na něž bude nevyhnutelně nutné se včas a dobře připravit. Patrně největší z nich se ale budou týkat nás samých. Nicméně lidé, kteří opakovaně navštěvují Španělsko, Portugalsko, Irsko či další evropské země, shodně vypovídají o tom, že to jde: o viditelném pokroku u podniků účastnících se výroby potravin, o stále krásnějších vesnicích i okolní krajině. Pokrok je prostě nepřehlédnutelný, a to nejednou i dříve než za deset let.