Plánovaný úřad pro veřejné zadávání může ušetřit až 1,6 miliardy v prvním roce. Ministrům se ale zdá moc nákladný
Pokud je korupce skutečně rakovinou české společnosti, dá se vcelku snadno určit, v které oblasti metastázuje. Veřejné tendry představují zhruba 17 procent celé ekonomiky a ročně přes ně proteče 600 miliard korun. Letos sice začala platit dlouho připravovaná novela o veřejných zakázkách, za lék na plýtvání erárních financí by ji však označil jen úplný naiva. Snad právě proto poslalo ministerstvo pro místní rozvoj do připomínkového řízení návrh na zavedení nového úřadu, který bude nad zakázkami dohlížet a kontrolovat je. V době tvrdých rozpočtových škrtů se však návrh setkává na všech frontách s odmítnutím a ministerstvo samo přiznává, že v současné době ho prosadí jen stěží.
Janečkovi pro radost Argumentů pro jeho založení je přitom celá řada. Předně: i když novela zákona výrazně zpřísnila podmínky vypisování tendrů, stále je nikdo příliš nekontroluje. „Veškerá kontrola nastává až ex post. Neříkám, že probíhá špatně, ale nestačí to. Chyby jsou odhaleny až v momentě, kdy jsou podepsány smlouvy,“ říká Jan Sixta, náměstek ministra pro místní rozvoj.
Nyní zakázky kontroluje Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, což naráží hned na několik problémů. ÚOHS v praxi tendry kontroluje až na základě podnětů zvenčí. Ty přicházejí především od neúspěšných uchazečů a často jde hlavně o nástroj konkurenčního boje. Antimonopolní úřad zároveň disponuje hlavně právníky, kteří dohlížejí na splnění všech paragrafů, ale už je příliš nezajímá, že se mohou nakupovat zbytečné a neúčelné věci. „Ta kontrola je hlavně formální,“ přiznává Sixta.
Zamýšlený úřad pro veřejné zadávání by měl podobným neduhům zamezit. Jak má fungovat? Představy jsou zatím velmi mlhavé, ministerský návrh je velmi nekonkrétní, nicméně obrysy už jsou známy. Na stole leží tři varianty, přičemž ta nejnáročnější z nich, prosazovaná ministerstvem, počítá se vznikem samostatné, na vládě nezávislé instituce. Ta by u zakázek nad 300 milionů korun vydávala oponentní posudky a zřizovala panel expertů. Dle odhadu v důvodové zprávě by úřad mohl jen v prvním roce fungování ušetřit celkem 1,6 miliardy vynaložených prostředků.
Kontrola by navíc probíhala podle takzvaného principu 3E. Pod anglosaskou zkratkou se skrývá pravidlo, podle něhož musejí zakázky probíhat efektivně, hospodárně a účelně. To znamená, že výsledkem zakázky musí být nákup zboží nebo služby, které skutečně k něčemu veřejnosti budou a zároveň nebudou předražené. Tento princip byl obsažen i v původním návrhu novely z minulého roku, ministerstvo ho ale nakonec vyřadilo, za což si vysloužilo ostrou kritiku neziskových organizací. Protikorupční fond Karla Janečka dokonce kvůli tomu požadoval ministrovu demisi.
„Jsme a vždycky jsme byli proti tomu, aby ÚOHS kontroloval princip 3E. Představte si, že firma neuspěje v tendru, a tak ho napadne, že peníze nebyly vynaloženy účelně. Kolik firem v Česku by to asi udělalo?“ říká Sixta. Souhlasí ale s tím, že nový úřad by účelnost zakázek kontrolovat měl.
Za pár drobných Ostatně neziskové organizace, které byly k plánům ministerstva dosud poměrně skeptické, by vznik nové instituce uvítaly. „Ano, určitě je to dobrý nápad, alespoň v obecné rovině. Ten návrh je zatím velmi nekonkrétní a myslím, že to je spíš ze strategických důvodů. Jednotlivá ministerstva nechtějí přijít o moc v rozhodování a MMR pravděpodobně vyčkává, aby plán mohlo vůbec prosadit,“ myslí si Martin Kameník z protikorupční organizace Oživení.
Těžko říct, zda ministerstvo skutečně v prosazování svého návrhu strategicky vyčkává, rozhodně k tomu však má důvod. Dle informací týdeníku Euro jsou nyní takřka všechny ostatní resorty ostře proti. Hlavním argumentem je, že v době tvrdých rozpočtových škrtů není možné zřizovat další úřad a vyčleňovat na něj nové rozpočtové kapitoly. „Je to sice oprávněný argument, ale není věcný. Do úřadu by se přesunuli lidé, kteří na té agendě nyní pracují na ministerstvu. Náklady by tak byly jen na back office,“ argumentuje Sixta. Podle něj by si úřad z rozpočtu uřízl 30 milionů korun navíc, tedy z hlediska veřejných financí v podstatě drobné.
„Pokud by takový úřad dobře fungoval, vydělal by si na sebe během oponentury první zakázky. Když musíme šetřit, není možné myslet jen na kvantitu, ale také na kvalitu. Pokud stavím dům a chci ušetřit na vytápění, musím nejdřív něco investovat do zateplení stěn, místo abych jen vypnul topení a zmrznul,“ souhlasí Martin Kameník z Oživení. Ostře proti je údajně hlavně ministerstvo financí, které se ovšem k probíhajícímu připomínkovému řízení zatím odmítlo vyjádřit.
Podle předlohy Na zřizování podobných úřadů přitom dlouhodobě tlačí Evropská komise. Před časem se dokonce pokoušela prosadit jejich existenci do nové směrnice o evropských zakázkách, ovšem z návrhu je nakonec musela vyřadit. „Zůstává to věcí národní kompetence, ale tlak na nás samozřejmě bude,“ myslí si Sixta. Stejně tak se dá poukázat na existenci podobných institucí v jiných zemích. Například anglický úřad OGC vznikl ve Velké Británii už před třinácti lety a od té doby je dáván za vzor správného nakládání s veřejnými prostředky. Podle něj zavedli podobné instituce také na Slovensku nebo v Polsku.
Samotný vznik nového úřadu ovšem nemusí hned nutně vyléčit nemoci veřejného zadávání. Bude záležet na jeho kompetencích, způsobu financování a nezávislosti, což jsou všechno zatím velké neznámé. „My jsme na toto téma nedávno vypracovali studii a skutečně nám vyšlo, že takový úřad tady citelně chybí. Ovšem hlavní je, aby nekontroloval jen podmínky zadávání, ale byl skutečně finančním arbitrem. Aby opravdu dohlížel na to, zda má celý veřejný tendr smysl,“ vysvětluje Martin Kameník.
Dosud není vůbec jasné, jak daleko by pravomoci úřadu sahaly. Kupříkladu britský OGC kromě oponentur také vydává metodiky, radí zadavatelům, školí jejich personál a vydává statistiky o veřejných zakázkách. To jsou všechno záležitosti, které v Česku v praxi nedělá vůbec nikdo.
Připomínkové řízení každopádně ukáže, jak to vláda se škrty myslí. Pokud se debata o úřadu pro veřejné zadávání nekompromisně uzavře, nebude to dobrou vizitkou. Ať už se současnou politikou fiskální restrikce souhlasíme nebo ne, vždy existuje více cest. A ta nejrychlejší – totiž bezhlavé snižování výdajů – nemusí vést bezprostředně k cíli. l
O autorovi| Tomáš Plhoň • plhon@mf.cz
