Současná ekonomická krize vykazuje řadu společných prvků s krizemi v mnoha jiných zemí. Ty byly obvykle způsobeny předchozími bankovními problémy. Například na vrcholu bankovní krize ve Finsku v roce 1992 dosáhly klasifikované úvěry třináct i procent. Před rokem 1990 vykazovala finská ekonomika roční růst 4,5 procenta, v roce 1990 již ale nulu a v následujících letech čtyřprocentní pokles. V roce 1994 dosáhla tamní nezaměstnanost vrcholu 18,4 procenta. Dosavadní vývoj v České republice nasvědčuje tomu, že minulé vlády se z ekonomických a bankovních krizí jiných zemí nepoučily a že v zájmu krátkodobého růstu nechaly vývoj dospět až k současnému stavu.
Hospodářství každé země je možné zjednodušeně rozdělit na reálný a finanční sektor. Reálný sektor vytváří nové hodnoty (reálné zboží a služby), zatímco finanční nikoli. Přesto je finanční sektor nezbytný, neboť určuje, co se má vyrábět a jaké služby se mají poskytovat. Centrální plánování tuto funkci nemůže nahradit. Finanční sektor za svou roli odnímá reálnému sektoru určitou část vytvořené hodnoty. Děje se tak prostřednictvím úrokového rozpětí a poplatků za finanční služby. Tím se snižuje zisk reálného a vzniká zisk finančního sektoru. Jinými slovy, finančníci vždy žijí z hodnoty vytvořené reálným sektorem. Hodnota, kterou si finanční sektor přivlastňuj e, nesmí být příliš velká, neboť potom reálný sektor takovou zátěž neunese a musí se zákonitě hroutit. K tomu dochází tehdy, jestliže poměr objemu úvěrů (vkladů či peněz) k hrubému domácímu produktu je příliš velký, to jest pokud existuje předluženost reálného sektoru. Právě taková situace je v České republice.
Uveďme konkrétní údaje. Na konci roku 1998 činil objem standardních úvěrů českého bankovního sektoru 766 miliard a objem brutto klasifikovaných úvěrů 372 miliard korun. Banky tedy měly celkové úvěrové pohledávky 1138 miliard Kč. Při průměrném úrokovém rozpětí v daném roce 4,4 procenta bankovní sektor odnímal reálnému sektoru asi 50 miliard korun. K tomu je třeba ještě přičíst výnosy bankovní ho sektoru z cenných papírů asi osm miliard a výnosy z poplatků přibližně třináct miliard korun. Do finančního sektoru tedy z reálného sektoru přešlo 71 miliard Kč. Při HDP za rok 1998 ve výši 1777 miliard korun (v běžných cenách) ban kovní sektor odčerpal čtyři procenta HDP. Porovnáno s konečnou spotřebou 908 miliard činí redistribuce z reálného do bankovního sektoru téměř osm procent. Takto odčerpaná hodnota je ve srovnání s vyspělými zeměmi nadměrná. Při 52 760 praco vnících bankovního sektoru na konci roku 1998 si bankovní sektor na pracovníka přivlastnil z reálné ekonomiky 1,3 milionu korun.
Vezmeme-li v úvahu měnový agregát M2 na konci roku 1998 ve výši 1281 miliard a HDP v běžných cenách 1777 miliard korun, činí poměr měnového agregátu k HDP 72 procent. Tato hodnota je srovnatelná s vyspělými zeměmi světa. Obecně platí, že čím chudší je země, tím je tento poměr nižší. V ostatních zemích střední a východní Evropy a v zemích Latinské Ameriky poměr dosahuje deset až třicet procent (kromě Chile s přibližně 50 procenty). Dále je třeba vzít v úvahu, že úrokové rozpětí je v ČR podstatně vyšší (téměř dvojnásobné) než ve vyspělých státech. Z tohoto rozboru je evidentní, že bankovní sektor v České republice odčerpává z reálného sektoru t éměř dvakrát více prostředků než ve vyspělých zemích. Reálný sektor ČR pochopitelně nemůže takovou zátěž vydržet. Důsledkem je velký objem klasifikovaných úvěrů a ztrátovost bankovního sektoru.
Znamená to, že v ČR je příliš velké množství peněz (měřeno například peněžním agregátem M2), a přesto je u nás již několik měsíců deflační vývoj. Je to proto, že samotná peněžní zásoba nemá téměř nic společného se stabilitou měny. Inflace je ovlivňována mnoha jinými faktory, zejména reálnými úrokovými mírami. Jinak by inflace v ČR musela několikanásobně převyšovat inflaci v Maďarsku nebo Polsku. Skutečnost je ale přesně opačná. Proto také většina centrálních bank vyspělých zemí světa již nepoužívá peněžní agregáty jako zprostředkující cíl měnových politik.
Proč vznikl v České republice tak velký objem úvěrů? Příčinou byla špatná makroekonomická politika minulých vlád. Ty měly v rukou neobyčejně silný nástroj - úvěrovou politiku polostátních bank. Je třeba si uvědomit, že současná recese mohla bý t oddálena novým politickým tlakem na další úvěrovou expanzi polostátních bank. Tím, že současná vláda se k této politice neuchýlila, vytvořila dobré vyhlídky na fungování ekonomiky za několik let, i když za nutnou cenu ve formě současné ekonom ické recese.
Mnoho rozvojových či rozvíjejících se zemí zvolilo inflační řešení špatných úvěrů. Pokud se jednalo o mírnou (dvojcifernou) inflaci, potom v některých státech (např. v Polsku a Maďarsku) byla tato cesta velice úspěšná. Avšak řešení s vysokou inflací bylo téměř vždy neúspěšné.
Tím, že se České republice podařilo zvládnout inflaci, zůstaly nevyřešeny špatné úvěry. V takovém případě je řešením přenést špatné úvěry na stát, nebo podstatně zvýšit disciplínu při jejich vymáhání. Dosavadní vývoj nasvědčuje tomu, že je snaha př enést veškeré náklady bankovní krize na stát, to jest na daňové poplatníky.
Spravedlivé by bylo zvýšení disciplíny, neboť toto řešení v podstatě požaduje, aby vytunelované prostředky bohatí vrátili, tedy aby splatili úvěry. Tím by došlo k žádoucímu poklesu peněžních agregátů. Zda se toto řešení podaří úspěšně realizov at, to závisí na kvalitě a zejména prosazování českého práva.
Nemá-li se nadměrný objem úvěrů v ekonomice řešit inflační cestou, musí v budoucnosti dojít k poklesu objemu bankovních úvěrů (peněz), neboť současný bankovní sektor je v úvěrové oblasti předimenzovaný. Alternativním krokem je snížen í rozpětí mezi úrokovými mírami poskytnutých úvěrů a úrokovými mírami bankovních depozit či podstatné zvýšení HDP. V tomto smyslu je credit crunch prospěšný pro dlouhodobou prosperitu ekonomiky.
