Píše se květen 2015. Rok po parlamentních volbách, podbarvených masovými demonstracemi proti korupci, a následné sérii ústavních změn jmenuje prezident Tomio Okamura novou vládu. Na návrh premiéra Andreje Babiše nastoupí do funkcí tucet nových ministrů, které poprvé nevybraly politické strany, ale výběrové komise. Převažují známá jména z velkých domácích firem. Ministrem zemědělství bude logicky jeden z výkonných ředitelů největšího tuzemského holdingu, průmysl si bere pod křídla člověk z ČEZ, finance obsadí bývalý člen představenstva ČSOB. Voličský lid, totálně znechucen politickými šarvátkami a úplatkářskými aférami z předchozích let, to vnímá s úlevou.
Předchozí řádky znějí samozřejmě jako hodně velké sci-fi. Není příliš pravděpodobné, že bychom se za pár let dočkali popsaného obsazení a podobných kroků. Stojí nicméně za povšimnutí, že pro podnikatele, kteří neskrývají vysoké politické ambice a již zaujali část potenciálních voličů, je manažerský princip vládnutí často skloňovanou mantrou směrem k voličům.
„Řízením státu jako prosperující firmy a zbavením se korupce, nekompetentnosti a lhostejnosti některých úředníků je možné časem ušetřit stovky miliard korun, které je potřeba použít ve prospěch občanů,“ píše Andrej Babiš ve výzvě iniciativy ANO 2011. Na manažerském principu založil i samotné hnutí (páteří mají být hierarchicky organizovaní manažeři s odstupňovanou kompetencí od centra do jednotlivých místních organizací). Tomio Okamura zase ve své poslední knize vyzývá k nastíněnému modelu dosazování ministrů přes výběrová řízení a hovoří o občanech jako o akcionářích státu.
Jisté je, že v následujících měsících a letech se bude o možné aplikaci podnikatelského stylu řízení v politice hodně hovořit. A z pohledu mnohých voličů nejspíše půjde o lákavou představu. Namístě jsou proto otázky: Byl by to skutečně takový všelék, jak se někdy předkládá? Podařilo by se tím zvýšit výkonnost úřadů, potlačit korupci a pomoci ekonomickému růstu? Jaké jsou dosavadní zkušenosti? Odpovědi se různí, jedno je ale jasné: žádnou spásu od takových nápadů nečekejme.
Různé logiky
„Mezi byznysem a politikou je jeden základní rozdíl. Byznys předpokládá přísně hierarchickou a v zásadě autokratickou strukturu. V politice založené na kompromisech může sebelepší manažer velmi snadno totálně shořet,“ myslí si Ladislav Mrklas, politolog z vysoké školy CEVRO. Manažerský typ vládnutí má podle něj větší šanci na úspěch snad jen při jednobarevných vládách a silném postavení premiéra.
Lubomír Kopeček z brněnské Masarykovy univerzity připomíná, že určitý typ manažerského rozdělení rolí je v systému vlády vlastně zabudován. Každý ministr řídí určité ministerstvo, musí disponovat alespoň minimálními organizačními schopnostmi pro řízení podřízených. Premiér „tlačí“ na ministry, aby realizovali to, co předpokládá pro jejich resort vládní program. „Specifikum vlády ovšem je, že se tento styl řízení kombinuje se silným politickým prvkem. Straničtí lídři a obvykle současně ministři ani tak neusilují o přízeň premiéra, ale o pozornost médií, jejichž prostřednictvím chtějí oslovit voliče. Je to logika politiky, která je jiná než logika firmy,“ vysvětluje Kopeček. Podle dalšího politologa Lukáše Jelínka se dá manažerské řízení v politice uplatnit minimálně. „To ovšem neznamená, že by manažeři a manažerské přístupy, pokud by byly provázány se standardním politickým stranictvím, nemohli politiku obohatit. Například srozumitelností, důrazem na efektivitu, férovým jednáním,“ říká.
Podobný názor má i zástupkyně personalistů. „Existují manažerské postupy, které je neradno aplikovat při řízení věcí veřejných. Nemůžete například ,vyhodit‘ někoho ze společnosti tak jako z podniku, protože s vámi nesouhlasí a nespolupracuje,“ řekla týdeníku Euro Jana Martinová, vedoucí partnerka Accord Group. Její kolega Jan Bubeník ovšem vidí mezi rozdílnými světy podnikání a politiky více styčných bodů. „Obě situace vyžadují schopnost zformulovat vizi a pak ji ,prodat‘ a schopnost zvolit správnou strategii, taktiku, a hlavně vybrat správné členy týmu, který ji bude schopen realizovat,“ uvedl šéf firmy Bubeník Partners.
O tom, že manažerský typ řízení lze plně aplikovat na parametry reálně fungující demokratické vlády, je přesvědčena Lucie Teisler, vedoucí partnerka společnosti Anderson Willinger. „Stát se chová a má stejné parametry jako kterýkoli podnik či firemní seskupení. Má své výnosy a své náklady, má organizační struktury, řídicí mechanismy,“ myslí si Teisler.
Jednotný pohled na věc nemají ani samotní podnikatelé. „Prostě nemůžete říci kolegovi lemplovi, že je lempl, protože za chvíli budete chtít, aby vás hlasováním podpořil do nějaké funkce nebo podpořil nějakou věc,“ argumentuje Tomáš Březina, majitel firmy Best. Šéf společnosti Linet Zbyněk Frolík naopak zdůrazňuje, že úspěšnou manažerskou zkušenost lze v politice uplatnit. „Dlouhodobý úspěch manažera může být dobrým důkazem jeho intelektu, schopnosti vyhodnocovat a řídit rizika i přistoupit na kompromis – bez toho se politická demokracie neobejde,“ řekl Frolík. Zajímavé je, že oba jmenovaní podnikatelé se rozcházejí i v názoru na Babiše. Zatímco Březinovi stále chybí vysvětlení, jak chce šéf Agrofertu efektivně řídit 200 firem a současně fungovat v politice, podle Frolíka představuje Babiš „důvěryhodnou a cílevědomou osobu“, která „má reálnou šanci politicky uspět“.
Rychlý vzestup i pád
Nejsou ovšem výjimkou situace, kdy byznysmeni vstupovali do politiky s velkými ambicemi a očekáváními, v podstatě ale neuspěli (Václav Fischer, Vladimír Železný) nebo vyloženě zklamali (Aleš Řebíček, Vít Bárta). Různé příklady jsou známy také ze zahraničí (Richard Sulík, Silvio Berlusconi, Michael Bloomberg). Z těchto různorodých případů se ale jen těžko dají vyvodit obecné závěry. „Šanci dlouhodobě uspět mají v lepším případě ti byznysmeni, kteří reprezentují srozumitelný program, například Sulík na Slovensku,“ poznamenává Lukáš Jelínek.
Jedním z nejpádnějších argumentů pro vstup podnikatelů (či manažerů) do politiky bývá jejich údajná vyšší odolnost vůči korupci. Podle politologů ale záleží především na konkrétních lidech. „Jde spíše o míru finanční zajištěnosti člověka – ať je z kterékoli profese,“ tvrdí Kopeček.
Zda čeští podnikatelé, kteří se rozhodli vytáhnout do politického boje, skutečně výrazně zabodují v příštích volebních kláních, je podle odborníků zatím těžko předvídatelné. „Bude to záležet na spoustě okolností. Například jak hluboká bude případná další hospodářská krize a nakolik zasáhne Česko,“ myslí si Mrklas. „Voličský zájem může být velmi prchavý a je otázkou, co se stane, až se přiblíží nějaké reálné volby a začne ,horká‘ kampaň,“ doplňuje Kopeček. Upozorňuje navíc na příklad Věcí veřejných: „Podpora takové strany může rychle jít nahoru, ale stejně tak rychle dolů. Je otázka, jestli se totéž nestane u jiného subjektu ještě předtím, než projde skutečným volebním testem.“ Podle Jelínka voliči „zaberou“ pouze v případě, že takoví kandidáti budou prosazovat komplexní a kompaktní program. „Nové politické subjekty obvykle pohasnou, jakmile vyčerpají zásobník hezkých slov a jednoduchých slibů,“ uvedl politolog.
