Sloupkař amerického deníku The New York Times Thomas L. Friedman si nedávno položil otázku, proč se cena nafty a demokracie vyvíjejí vždy opačně: čím je vyšší cena barelu, tím hůř je na tom demokracie a opačně.
A dál se zeptal, zda by mohl íránský prezident Mahmud Ahmadínedžád tvrdit, že holocaust je mýtus, kdyby stál barel dvacet dolarů místo šedesáti? Mohl by venezuelský prezident Chávez vykřikovat na adresu anglického premiéra Tonyho Blaira, ať jde do pekla, a na Američany, aby šli k čertu s bezcelní zónou, kdyby stál barel nafty dvacet dolarů místo šedesáti, tedy kdyby jeho země byla závislá skutečně na výkonu privátních podnikatelů, nikoli na vývozu nafty?
Podobně je přece zajímavé, že první arabský stát v Golfském zálivu, kde byly uskutečněny svobodné a férové volby, kterých se směly zúčastnit i ženy, a kde byly modernizovány pracovní zákony, je Bahrajn, který jako první bude muset skončit s těžbou nafty, protože vyčerpává své zásoby. Bahrajn je rovněž první stát z tohoto regionu, který podepsal s USA dohodu o svobodném obchodu.
Podobně se dle autora chová i Libanon, který vytlačil ze svého území syrskou armádu a kde je demokracie v této oblasti nejdál. Otázkou je, je-li tomu proto, že Libanon nemá ani kapku nafty?
Nejspíš se zdá, že v některých zemích skutečně existuje přímý vztah mezi mírou demokracie a cenou barelu nafty, kterou těží či netěží. Dokazuje to vždy existence svobodných voleb, zakládání svobodných novin či naopak divoké zatýkání opozice, pomalost ekonomických reforem a samozřejmě stav podnikání. Když je cena barelu dole, privatizuje se, když jde cena nahoru, zestátňuje se.
Na základě těchto pozorování Friedman vyslovil první naftově-politický zákon, který zní: cena nafty a demokratický vývoj se pohybují v ropných zemích s velkými zásobami v protichůdném směru.
Z tohoto zákona tedy jasně vyplývá drsné zjištění, že veškeré snahy po rozšíření demokracie budou bezúspěšné, dokud nevymyslíme alternativu k naftě, která by její cenu podstatně snížila.
