Odložení platnosti regulace podrývá její smysl
Svět se nachází ve fázi horečných snah o reformu finančního systému. Jak bankovní regulace, tak potíže se zadluženými jihoevropskými ekonomikami, jsou zdrojem nejrůznějších nápadů na sešněrování jakýchkoli potenciálně rizikových aktivit. Kromě politiků je však aktivní i lobby druhé strany. Bankéři si vymohli nemálo ústupků a zdá se, že s nejdůležitějším regulačním prvkem, kterým je systém Basel III, to nedopadne úplně dobře. Jeho start se má odložit na rok 2018 oproti plánovanému zavedení v roce 2012. To je z pohledu dynamiky dnešního dění ve světové ekonomice vzdálená budoucnost a existuje vysoká pravděpodobnost, že do té doby systém zastará.
Změny, kam se podíváš Přepracovaný návrh pravidel Basel III byl zveřejněn na počátku srpna. Už na první pohled je zřejmé, že výsledná podoba je daleko méně přísná než pravidla, která byla navržena v prosincové verzi téhož dokumentu. Analýzy původního návrhu počítaly s téměř čtyřicetiprocentním propadem zisku většiny bank a s tím, že některé instituce budou mít problémy s dodržením předepsané míry kapitálové přiměřenosti. Proto lze předpokládat, že centrální bankéři si nejsou vývojem ekonomiky příliš jistí. Ostatně Institut mezinárodních financí (IIF), což je sdružení více než čtyř set světových bank, vydal vlastní studii, která už tak hlasitou diskusi ještě podstatně rozvířila. IIF vypočítal, že zpřísnění regulace finančního sektoru ve vyspělém světě může během prvních tří let oslabit ekonomický růst celkově až o tři procentní body a připravit trh práce téměř o deset milionů míst kvůli zhoršenému přístupu k úvěrům a jejich vysoké ceně.
Výrazné změkčení Basel III, který je oproti předchozímu jen mírně přísnější, tedy znamená, že finanční systém ještě zdaleka není v takovém pořádku, jak by se při pohledu na současné zisky bank dalo očekávat. „Lze jednoznačně tvrdit, že centrální bankéři mají své obavy jak ohledně celkového vývoje ekonomiky, tak o stavu finančního systému,“ říká Christian Blaabjerg, analytik Saxo Bank. Zajímavé je, že kromě finančníků lobbovaly za zmírnění pravidel i některé evropské země, například Francie nebo Německo. Basilejský výbor pro bankovní dohled (BCBS) na tyto jejich snahy reagoval právě stanovením dostatečně dlouhého přechodného období a zmenšením počtu výjimek v systému. Cílem je snaha získat podporu jednotlivých států i mocných bankéřů. Problémem však může být vysoce pravděpodobné zpomalení růstu evropských ekonomik, což je samozřejmě v rozporu s představami politiků i centrálních bank. Vezmeme-li za příklad Česko, lze říci, že zdejších bank ani domácí ekonomiky se Basel III přímo prakticky nedotkne. Přesto je Česká národní banka silně proti zavedení tohoto systému.
Zpomalení ekonomiky České banky mohou stále růst v tradičních oblastech bankovnictví a s nimi se bude zvyšovat i HDP. O to více se nové regulace dotknou západu Evropy. „České banky to příliš nezasáhne, protože mají dost volných prostředků. Ale zpomalí se růst v Evropě, takže na nás to dopadne zprostředkovaně. Během krize neselhal systém, selhaly jednotlivé státy a my kvůli tomu máme podvazovat růst našeho HDP? Budeme pro nás hledat výjimky a větší pravomoci,“ uvedl guvernér ČNB Miroslav Singer. Další změny jsou v oblastech, které banky nejvíce rozporovaly. Při výpočtu kapitálu pro krytí rizik bude nadále možné započítat minoritní podíly či použít daňovou ztrátu v daném roce ke snížení daňové zátěže v budoucnu. „Očekávali jsme, že se v průběhu jednání dospěje k určitému kompromisu mezi původními návrhy a zájmy bank, nicméně zveřejněné ústupky jsou pro banky až nečekaně příznivé,“ komentoval změny analytik společnosti Atlantik FT Milan Lávička. Americkým bankéřům se podařilo částečně prosadit, aby do požadovaného kapitálu mohli zahrnovat i hypotéky, které nevlastní, ale pouze spravují pro původního poskytovatele úvěru (mortgage servicing rights). Minoritní podíly, daňové ztráty ani spravované hypotéky však nesmějí činit více než patnáct procent vlastního jmění banky.
Možné dopady Měkčí přístup a podstatně delší testovací období nové regulace sice spory částečně uklidnilo, nicméně Basilejský výbor pro bankovní dohled stále nedisponuje souhlasem všech 27 dotčených států. „Jedna země má stále obavy a ponechala si rezervovanou pozici až do zářijového rozhodnutí ohledně konečného nastavení a zahrnutí připomínek,“ uvedl BCBS. Později se ukázalo, že oním rebelem bylo Německo. Zřejmě ani rozvolněná pravidla nejsou pro největší evropskou ekonomiku dost volná. Odmítání jakékoli změny směrem k přísnější regulaci však v sobě zahrnuje určitá rizika. Krize nepřímo odhalila problém předlužení v nejvýznamnějších světových zemích. Na to musí finanční systém reagovat, neboť při případném kolapsu státních dluhů by přecenění rizik v portfoliích bank znamenalo další masovou vlnu krachů. Určité zpřísnění dosud platného Basel II, který s ničím podobným nepočítal, je tedy namístě. Zatímco za dnešní – snad už končící – krizi je odpovědná hlavně levicová politika prezidentů Jimmyho Cartera a Billa Clintona, kteří zdeformovali fungující volný trh s bydlením, ta příští už zřejmě bude ve společné režii politiků i bankéřů.
Chuť riskovat Současné období nízkých úrokových sazeb a dostupných peněz v kombinaci s revizí rozvah přímo vybízí k rizikovějším obchodům. To by z krátkodobého hlediska mělo obrovský vliv jak na zisky, tak na bilance jednotlivých finančních institucí. Z dlouhodobého pohledu však o to více roste riziko příchodu nové krize z takto vzniklých defektních aktiv. V devadesátých letech se Clintonově hypoteční jízdě bankéři pokoušeli bránit. Situace dospěla až k poměrně nevybíravému nátlaku na poskytování hypoték nebonitním klientům. Počet úvěrů na bydlení pro nemajetné, poskytnutých pod legislativou CRA (nástroj pomoci ekonomicky slabým komunitám, které si nemohly dovolit rodinné domky a neměly přístup k půjčkám a hypotékám standardního typu), byl sledován a banky byly hodnoceny na základě toho, která půjčila víc. Hrozba sankcí ze strany administrativy za nedostatečný počet takovýchto půjček měla do velké míry na svědomí, že banky neprotestovaly, když se Clintonův nástupce George W. Bush pokusil praxi vedoucí ke vzniku krize zarazit. Různá sdružení však obvinila společně s demokraty Bushe z rasismu. Tato skutečnost a příchod 11. září pak problém s hypotékami odsunul na vedlejší kolej. Na rozdíl od dění před deseti lety dnes bankéři hrají aktivně proti omezením, která by další krizi měla zabránit. Druhým velkým rozdílem je fakt, že vlády jsou natolik zadlužené, že na záchranu potenciálně padlých bank tentokrát nebudou mít peníze. Finanční sektor je navíc méně solventní, což potrvá pravděpodobně ještě roky. Za důkaz můžeme považovat nedávno zveřejněné výsledky zátěžových testů, které musely být pravděpodobně upraveny ex post, aby nezpůsobily paniku. Analytik Blaabjerg k tomu dodává: „Pokud je tento předpoklad správný, mohlo by další zpomalení tempa oživení globální ekonomiky vyvolat obrovský tlak na finanční sektor v USA a Evropě.“
