Pasivní domy jsou nepřirozené a zbytečně nákladné, tvrdí architekt, který se ekologickou architekturou zabývá více než čtvrt století
Zelená nebo ekologická architektura, nízkoenergetické stavby či šetrné budovy. Pojmy, které se do našeho slovníku dostaly hlavně díky finanční krizi a evropským nařízením, nejsou ve světě ničím novým. Na západ od našich hranic se totiž z tradičních přírodních materiálů či „nízkoenergeticky“ staví léta. Impulzem, který způsobil, že na ně tamní architekti i investoři začali klást důraz, byla podobně jako u nás, krize. Nikoli finanční, ale ropná, která svět zachvátila v sedmdesátých letech minulého století. Na vytápění budov totiž ve vyspělých zemích padne kolem 40 procent celkové využité energie, a tak se hledalo, jak náklady snížit. Přibližně od té doby se tak datují první výzkumy v oblasti nízkoenergetických a pasivních domů i návrat k „přírodní“ architektuře.
Málokdo si ale dnes uvědomí, že jde o dvě různé věci. Na jedné straně pragmatický přístup, pro který je úspornost kritériem číslo jedna, na druhém architektura, jejíž ambicí je být především v harmonii s okolím i lidmi, kteří v ní bydlí.
Spása pro alergiky
Architekt Petr Suske, majitel ateliéru SEA Architekt, se zelené architektuře věnuje už od osmdesátých let. V té době krátce pobýval ve Francii, Belgii a zejména v Africe, kde se seznámil s tradičními stavebními postupy. „V Alžíru jsem se dostal k hlíně jako stavebnímu materiálu,“ říká autor první české stavby z hlíny, kterou je průhonická restaurace Hliněná bašta. „Později jsme stavěli celou ‚hliněnou‘ vesnici u francouzského Grenoblu, kde jsem měl možnost seznámit se s tímto materiálem skutečně důvěrně, protože jsem se osobně účastnil například dusání hlíny,“ vzpomíná Suske na projekt, kterým francouzští architekti chtěli dokázat alžírským kolegům, že hlína je dobrá nejen pro obyvatele bývalých francouzských kolonií, ale i pro rodilé Francouze. „Dnes asi třetina francouzské výstavby stojí na principech přírodní architektury,“ tvrdí Suske. V roce 1984 vznikla zprvu korespondenční skupina českých architektů a lékařů, kteří se o alternativní výstavbu zajímali. A prostřednictvím Suskeho se o technologiích staveb, které byly kdysi běžné i na českých vesnicích, dozvídali více. Zajímal je především příznivý vliv přírodní architektury na alergiky, kterých v té době v Československu přibývalo geometrickou řadou. Před revolucí se skupině sice nepodařilo realizovat žádnou stavbu, ale byla vcelku úspěšná co se týče publikace – seriál článků na toto téma vydávali v magazínu Domov a těsně po revoluci pak uspořádali první veřejný seminář. Po Skupině ekologické architektury, jak si parta architektů a lékařů říkala, získal označení i pozdější ateliér SEA Architekt. Dnes architekti sídlí v budově bývalého kina Kačerov. Neformální a otevřený prostor vytváří velmi příjemnou a přátelskou atmosféru. „Bylo by falešné dělat slaměný dům a sedět přitom v koženkových křeslech. To by nám nikdo nevěřil,“ myslí si Suske. Svůj vztah k přírodě ještě před několika lety majitelé demonstrovali tím, že na zahradě chovali kozu. „Poté, kdy o půlnoci vlezla sousedům do ložnice a vystrašila je, jsme se jí museli vzdát,“ vzpomíná architekt s úsměvem. Dnes v ateliéru chovají alespoň papouška. Porevoluční klima bylo alternativám všeho druhu nakloněno. Zájem o přírodní architekturu ale přicházel spíše od lidí, kteří v ní chtěli bydlet, než od těch, kdo výstavbu mohli financovat. „Hned v roce 1991 jsme měli zakázky, jejichž investorům jsme se museli písemně zavázat, že nikde nepoužijeme slovo ekologie. Z jejich strany to bylo vnímáno jako zbytečné plýtvání penězi,“ popisuje Suske, podle něhož se to začalo měnit až koncem tisíciletí. „Tehdy se situace radikálně obrátila. Jiný z developerů, pro které jsme pracovali, měl požadavek ekologičnosti už v zadání projektu,“ dodává.
Dvě nejznámější
Příležitost zúročit zahraniční zkušenosti se architektovi naskytla v roce 1997. Tehdy dostal za úkol navrhnout novou restauraci pro pražské Průhonice „Když ale investor zjistil, že trváme na hlíně jako stavebním materiálu, zalekl se. Rozhodli jsme se proto projekt zainvestovat sami,“ tvrdí Suske. Veskrze ekologický projekt měl velký úspěch a dodnes patří k nejznámějším přírodním stavbám v Česku. Hlína z průhonické skládky je recyklovatelná, a až dům jednou doslouží, stačí ji znovu rozmetat po poli. Za provoz se šetří užíváním tepelného čerpadla, vhodnou orientací prosklené stěny i tím, že z jedné strany je stavba zasypána hliněným valem.
I další „hliněný“ projekt, který Suske plánoval, měl vzniknout v místě, kde architekt žije, tedy v Průhonicích. Vzedmutí zájmu o alternativní architekturu vedlo developera Skanska k úmyslu vybudovat celé ekologické sídliště. „O domy byl obrovský zájem, ale investor nakonec couvl. Chtěli jsme projekt zainvestovat sami, ale jak už to u takových záměrů bývá, ztroskotal na nedostatku peněz,“ vysvětluje Suske. Kromě toho provázela příběh průhonického sídliště i nepřízeň tamních. „Vznikla tam tehdy petice, kterou někteří lidé protestovali proti výstavbě. Vadilo jim, že domky jsou příliš malé, a do Průhonic by se proto mohla začít stěhovat ‚chudina‘,“ vzpomíná Suske na překážky, které se staly signifikantními až pro následující desetiletí.
Druhou slavnou stavbu Petra Suskeho a ateliéru SEA je takzvaný Dům v kožichu, který od roku 2003 stojí v Michalovicích u Mladé Boleslavi. „Kožich“ zde s trochou nadsázky označuje balíky slámy, kterými je dům po všech stranách obložen. Střechu zase tvoří jakýsi „deštník“, který slámové balíky chrání před nepřízní počasí. „Navzdory tomu sice trochu navlhly a pozměnily barvu, takže dnes připomínají kubánské doutníky, ale i po osmi letech zůstávají funkční a není třeba je měnit,“ vysvětluje Suske.
Slaměná architektura má v Česku řadu kritiků a jednou z příčin je malá odolnost tohoto materiálu vůči vlhnutí a ohni. Většina stavitelů to řeší tak, že slámu vkládá mezi dvě stěny. Ti pak vůči Domu v kožichu mají velkou nedůvěru a domnívají se, že jde jen o exhibici. „Mně ale bylo líto schovávat takový materiál a nevyužít ho esteticky,“ říká Suske, který vzpomíná, jak byla otřesena matka investora, která se do domu přestěhovala poté, co celý život strávila v paneláku. „Dnes je ale nadšená,“ dodává.
Domy s pointou
Tvorbu Petra Suskeho a jeho ateliéru poznáte i podle „vtipů“, které jsou pro něj charakteristické. Obvykle pro ně platí, že nic není samoúčelné, byť smysl, který některé jeho stavby mají, je leckdy překvapivý. Když navrhoval Dům v kožichu, myslel na to, co by se stalo, kdyby balíky skutečně vzplály. „Dům je postavený ze dřeva a pak obezděný nepálenými cihlami a teprve kolem nich je obložený slaměnými balíky. Zlí jazykové o nich tvrdí, že snadno hoří. U mne ale když shoří, tak domu přinesou další hodnotu, protože vypálí cihly, které zůstanou,“ vysvětluje Suske. V jiném případě architekti ateliéru SEA uvažovali, jak zužitkovat energii vydanou cvičenci ve fitness centru v Benicích, které navrhovali. A přišli na to, že je možné využít ji k výrobě elektřiny. Vtipný byl Suske i jako autor polyfunkčního domu L’Ocelot v pražských Vysočanech. Budova oceněná titulem Stavba roku 2009 navazuje na kontext známé pražské čtvrti. „K Vysočanům historicky patří dvě věci - víno a ocel. Obojí jsme tu vzpomněli,“ vysvětluje Suske. První je tu zastoupeno vinným sklípkem, který mají k dispozici rezidenti. Plášť z oceli i pojmenování po kočkovité šelmě zase připomíná, že Vysočany bývaly „ocelovým srdcem Prahy“. Pomíjivost příměru i samotné oceli pak charakterizuje užití materiálu, který má specifické chemické složení a z něhož byly postaveny například liberecký obchodní dům Ještěd či pražský Dům bytové kultury. Ten specifickým způsobem rezne, což architekti využili k tomu, aby na fasádě postupně vykreslil podobu ocelota. „Pomíjivost pak charakterizuje fakt, že ve chvíli, kdy zrezne celý plášť, pomine i jeho životnost,“ vysvětluje Suske.
Pasivní domy neuznává
Kontext s prostředím je podle Suskeho jedním z hlavních atributů ekologické architektury. „Hlavně to ale musí být příjemný dům k bydlení a úspory, byť jsou důležité, musí být až na druhém místě. Musím v něm být spokojený, protože když tomu tak není, je to stresující a prudce neekologické. Ekologie je totiž nauka o prostředí a živočiších, kteří v něm žijí,“ domnívá se Suske.
To podle něj nesplňují například pasivní domy, které jsou dnes na vzestupu i v Česku. „Vadí mi například systém rekuperace tepla, který vám brání otevřít okno nebo užívat krb, protože tím ho vyřadíte z provozu,“ vysvětluje, „Naopak tam chybí přirozené věci, jako je možnost najít v domě jedno teplé místo, kde se můžete ohřát.“ Nízkoenergetické budovy, které se dnes staví, navíc sice přinášejí úspory, ale prodražují se kvůli nejnovějším technologiím. To postihlo kupříkladu novou budovu pražské Fakulty architektury. „Má sice všechny nejnovější standardy, ale ukázalo se, že její provoz je podstatně nákladnější než v případě staré budovy fakulty, která zde stála už za socialismu,“ tvrdí o trendu, který je podle něj důsledkem společnosti založené na neustálém růstu. Zároveň však Suske upozorňuje, že ani čistě přírodní architektura, kterou sám navrhuje, nepatří mezi nejlevnější – většinou jde totiž o přísně rukodělné stavby.
Racionální přístup, který je pro přírodní architekturu charakteristický, přesto dokáže ušetřit na „detailech“, a to za předpokladu, že investor je natolik osvícený, že přijme jistá omezení. Ukázkovým příkladem je hala pro rychlobruslařku Martinu Sáblíkovou, jejíž realizace zatím zůstává otevřená. „Můžete postavit halu za miliardy, anebo stavbu, která bude až desetkrát levnější,“ tvrdí Suske. Halu totiž výrazně prodražuje absence nosných sloupů. „Nám ale přišlo logičtější umístit tam čtyři sloupy s tím, že divák na malý okamžik bruslaře neuvidí, ale hala bude o půl miliardy levnější,“ vysvětluje Suske. A ekologický rozměr haly pro Sáblíkovou? Především ji navrhli tak, aby měla lidské měřítko a divák se tam alespoň trochu cítil propojen s přírodou, a ne jako v umělé hale. „Energii chceme využít tak, že halu bude doplňovat bazén, který bude vyhřívat teplo uvolněné při chlazení. A naopak,“ uzavírá Suske.
Petr Suske a SEA Architekt
80. léta – Petr Suske pobýval v zahraničí, kde získal zkušenosti s přírodní architekturou
1984 – vzniká neformální skupina architektů a lékařů SEA (Skupina ekologických architektů) zabývající se přírodní architekturou a jejím vlivem na zdraví
1991 – vzniká ateliér SEA, společníky firmy jsou architekti Petr Suske, Helena Suskeová a Jiří Jakeš
Vybrané realizace
1997 Hliněná bašta (restaurace)
2003 Dům v kožichu (rodinný dům)
2008 L’Ocelot (polyfunkční dům)
2009 Mrakodrápky (řadové domy na golfovém hřišti)
