Kazašský prezident Nursultan Nazarbajev si vyhlédl nového favorita následnictví. Ten ale nemá vůbec nic jisté
Střední Asie není prostor, v němž by se otevřené politické diskusi nějak obzvlášť dařilo; s možnou výjimkou Kyrgyzstánu mají tamní vůdcové vládu pevně v ruce a na veřejné větrání názorových střetů si zrovna nepotrpí. A když jde o to, kdo nahradí ve funkci kazašského prezidenta Nursultana Nazarbajeva, platí to dvojnásob. Nazarbajev rovná se stabilita – tak si na to zvykli Kazaši (na 90 procent jich i v celkem regulérních průzkumech tvrdí, že prezident dělá svou práci dobře).
Zvykli si i investoři a obchodní partneři, z jejichž přízně plynou Nazarbajevovi a jeho lidem prima příjmy. Ne každý jde tak daleko, aby o Kazachstánu mluvil jako o ekonomickém zázraku a obchod s ním označil za prioritu své země, jako to udělal minulý týden při setkání s Nazarbajevem v Astaně český prezident Miloš Zeman; ale je pravda, že Kazachstán je dnes zemí střední příjmové kategorie.
Ovšem řekne-li Nazarbajev, že se jeho následnictví neřeší, znamená to, že se neřeší.
Když se však na konci října ujal úřadu nový ministr obrany, bylo podle dobře informovaného serveru Eurasianintelligence.org zjevné, že Imangali Tasmagambetov není jen tak nějakým úředníkem, nýbrž „pravděpodobným Nazarbajevovým nástupcem“. Co víc, znamená to, že boj o luxusní křeslo kazašského prezidenta je v plném proudu.
Schopný úředník Sedmapadesátiletého Tasmagambetova předchází dobrá pověst. V roce 2002 se stal premiérem;
o rok a půl později však funkci složil. Oficiálně proto, že zjistil, že parlamentní hlasování o důvěře bylo zmanipulováno ve prospěch jeho vlády. To jistě není zvykem ani ve více demokratických poměrech; Tasmagambetovovi se však zároveň podařilo nespáchat politickou sebevraždu. Už v roce 2004 se stal starostou v Almaty, největším městě země. Ve funkci byl do roku 2010, kdy se stal starostou hlavního města Astana. Po celou dobu se mu dařilo spojovat oba hlavní požadavky kazašské politiky: nemít zjevné průšvihy a zároveň zůstávat naprosto loajální Nazarbajevovi.
Podle časopisu Business New Europe je dnes Tasmagambetov hlavním prezidentovým koněm v boji, jejž jinak všemocný prezident vede s jednou rukou za zády. Jeho potenciálním protivníkem je totiž jeden z mála mužů, které nemůže jen tak odrovnat: jeho někdejší důvěrník, komplic v nejasných obchodech a navíc vlastní zeť.
Řeč je o Timuru Kulibajevovi (48), jenž si před více než čtvrtstoletím vzal Nazarbajevovu prostřední dceru Dinaru. Jeho hvězda stoupala přímočaře od velení konzultačnímu středisku pro technologický rozvoj přes roli šéfa dozorčí rady Obchodní a průmyslové banky v Almaty – to mu bylo šestadvacet –, viceprezidentování ve státní ropné firmě Kazakhoil, dostudování ekonomie (ano, až poté), pozici číslo dvě ve státní ropné a plynárenské firmě KazMunaiGas a členství v představenstvu Gazpromu. Nakonec – v roce 2011 – jej Nazarbajev
jmenoval šéfem suverénního fondu Samruk-Kazyna, jenž vlastní majetek v hodnotě 100 miliard dolarů. Když Nazarbajev odjel do Německa na operaci prostaty (ačkoli to oficiálně nebylo nikdy potvrzeno), řekl jeho mluvčí Jermuchamet Jertysbajev, že „Kulibajev by byl schopen pokračovat v prezidentově strategickém kurzu“. Jasněji to říci už nelze.
Stávky, nevěra, znepokojení… Někdy tou dobou však začaly věci drhnout.
Zaprvé, na plynovém nalezišti Ozenmunaigas pod správou Kulibajevova fondu ve městě Žanaozen začali stávkovat dělníci; když tam policie postřílela 14 lidí, musel tam Nazarbajev vyhlásit výjimečný stav. Zadruhé, Kulibajev se spřátelil s londýnskou smetánkou včetně prince Andrewa, od něhož koupil panství Sunninghill Park za 15 milionů liber, což bylo o tři miliony více, než kolik Andrew žádal. Jedním z vedlejších produktů Kulibajevova společenského angažmá na ostrovech byl syn Alan, jejž mu porodila superúspěšná kazašská zlatokopka jménem Goga Aškenazi (právě ona jej v Londýně představila).
Zatřetí, Kulibajev ještě v roce 2010 sestrojil schéma, podle něhož měly největší kazašské firmy kotované na londýnské burze FTSE – největší byla těžařská firma Kazakhmys – vydat akcie i na burze kazašské. Oficiálně proto, aby „občané Kazachstánu měli své největší firmy ve vlastních rukou“, citoval tehdy Nazarbajeva deník The Guardian. Všeobecně se však mělo za to, že to je způsob, jímž chtěla astanská elita odsávat ještě více zisků těchto firem do vlastních kapes. „Analytici již mnohokrát zpochybňovali výši ‚sociálních projektů‘, jež kazašská vláda po svých firmách požaduje,“ psal deník The Daily Telegraph. Sto milionů dolarů na knihovnu nebylo ničím výjimečným.
Není náhodou, že se tomuto plánu věnovala zejména britská média. Většina uvedených kazašských firem patří do výběrové kategorie blue chip, do nichž ze zákona musejí investovat britské penzijní fondy. Jejich šéfové se kazašským plánem cítili pochopitelně znepokojeni. „Nikdo neví, kdy přijdou další požadavky na platby do sociálních projektů,“ napsala například Louise Collingeová z finanční firmy Evolution Group.
Blair vyjednavačem Do Astany začaly cestovat prominentní výpravy, aby Nazarbajevovi úmysl rozmluvily. Nejméně třikrát tam přistál i tryskáč konzultační firmy Windrush Ventures 3 (WV3), jež má mezi svými klienty ohrožené penzijní fondy. Samo o sobě by to sotva bylo zajímavé, nebýt skutečnosti, že majitelem WV3 je britský expremiér Tony Blair. Právě on měl Nazarbajeva přesvědčit, ať nechá firmy kotovat alespoň v Hongkongu, a ne v Kazachstánu.
Jako perlička potom působí skutečnost, že Blairův pobyt v Astaně vždy platila mamutí blízkovýchodní ropná a stavební firma Consolidated Construction Companies (CCC), pro niž Blair také pracuje. Když Britové v roce 2011 poslali do Kazachstánu volební pozorovatele, šéfem výpravy byl lord Waverley, jenž je také poradcem CCC. Jako z udělání neshledali pozorovatelé na volbách nic divného, ačkoli jejich kolegové mluvili o častém flagrantním porušování volebních pravidel.
Ať už tím, co zpečetilo Kulibajevův osud, byly domácí nepokoje, zjevná nevěra, nebo pokažení vztahů s vlivnými Brity (či dokonce následné korupční vyšetřování ve Švýcarsku, které skončilo až loni v prosinci), Nazarbajev měl zetě plné zuby. Přiměl jej odstoupit z pozice šéfa mocného fondu, ale nezlikvidoval jej úplně. Nejspíš by se sám vystavoval zbytečnému riziku, soudí Rasul Žumalij, šéfredaktor kazašského politického měsíčníku Exclusive. Kulibajev je proto stále jednou nohou ve hře. l
Kazachstán v číslech Údaje se vztahují k roku 2013 • 1. největší světový producent uranu • 1,8 % rozpočtového deficitu • 2. největší světové zásoby uranu, chromu, olova a zinku • 2 % světového objemu těžby ropy (1,7 milionu barelů za den) • 5.největší světové zásoby mědi • 5,1 % růst HDP • 7 % inflace • 9. nejrozlehlejší země světa (zhruba 5x Francie) • do 10. místa v žebříčcích největších zásob uhlí, železa a zlata • 23 let nezávislosti na Rusku za vlády jediného prezidenta Nursultana Nazarbajeva • 12 210 dolarů HDP na hlavu (v přepočtu na paritu kupní síly je to 14 600 USD) • 17,1 milionu obyvatel • 40 milionů barelů ověřených zásob ropy (Kašaganské pole objevené v roce 2000 bylo největším nalezištěm odkrytým během předcházejících 40 let) Zdroje: The Economist, The Daily Telegraph
Jmění klanu Nazarbajevů Nursultan Nazarbajev > 1 miliarda USD Prezident a prakticky neomezený vládce; jeho majetek společnosti ani raději neodhadují, ale podle časopisu Forbes si „přisvojil nejméně miliardu dolarů z ropných příjmů své země“; kdyby zůstalo u toho, byl by vlastně ještě docela skromný. Dariga Nazarbajevová 593 milionů USD Nejstarší prezidentova dcera, poslankyně a operní zpěvačka s majetkem přesahujícím půl miliardy dolarů (a ambicí nahradit otce v nejvyšší funkci); exmanželka Rachata Alijeva, bývalého šéfa tajné služby KNB (dnes je ve vazbě v Rakousku, čeká na korupční proces) a partnera oficiálně nejbohatšího Kazacha, ropného magnáta Rašida Sarsenova s majetkem 3,5 miliardy dolarů. Nurali Alijev 200 milionů USD Darigin syn, bankéř v ústavu Nurbank Dinara Nazarbajevová 1,3 miliardy USD Prostřední prezidentova dcera, manželka Timura Kulibajeva, jenž podle amerických diplomatických depeší svého času „ovládal 90 procent kazašské ekonomiky“. Forbes odhaduje majetek každého z nich na více než čtvrt druhé miliardy, přičemž jako zdroje příjmů uvádí bankovnictví a ropný průmysl. Alija Nazarbajevová Nejmladší prezidentova dcera se v 18 letech provdala za Aidara Akajeva (odhadem 500 milionů dolarů), syna prezidenta Kyrgyzstánu Askara Akajeva; po dvou letech se rozvedli. Prameny výši jejího majetku neuvádějí, ale viditelně nestrádá: oslava jejích třicetin podle Forbesu vyšla na 2,4 milionu dolarů a mezi dary byly i luxusní jachta a vila na tureckém pobřeží. Zdroje: Forbes, freedomhouse.org
O autorovi| Daniel Deyl • deyl@mf.cz
