Prázdniny se přehouply do své druhé poloviny. Nejvíce tento fakt samozřejmě vnímají děti, které můžou myšlenku, že již za měsíc budou muset opět usednout do školních lavic, vnímat asi i rozporuplně. Aforismus o poloprázdné či poloplné sklenici zná každý z nás.
Pro dospělé pracující se ovšem takřka nic nemění. Dokonce jim možná dojde nepříjemná skutečnost: ještě měsíc pracovního pekla, které specificky přináší právě léto. Jde o zpomalení všech procesů a z něho pramenící pocit nejistoty a často i rezignace. Neustále se na někoho a něco čeká, protože má dovolenou (což je v pořádku), nikdy nevíte, kdo z dodavatelů nebo klientů odjede na dva týdny k moři, a hromada práce v kancelářích začne ležet ladem.
Není tomu tak ale všude. Trochu jiný přístup k práci nám opět ukazují Francouzi a rozhodně se nemají za co stydět. Podobně jako řada jihoevropských národů pojímají srpen jako měsíc dovolené, měsíc klidu a odpočinku. Sama od svých kolegů z RSM vím, že v srpnu zkrátka jedou na dovolenou skoro všichni jako jeden člověk.
Tato nátura našich přátel z románských národů u nás bývá terčem výsměchu a ušklíbání se. Považujeme se za produktivní a pilné včelky, které se nikdy nezastaví, a na ostatní v Evropě, kteří si umí dopřát nefalšovanou siestu, hledíme skrz prsty.
Podle nejrůznějších statistik se ukazuje, že Francouzi stráví v práci nejméně času ze všech národností v Evropě. To může vcelku právem vyvolat dojem nepříliš pracovitých lidí. Opak je ale pravdou a Francouzi patří mezi nejproduktivnější národy v Evropě.
Já osobně tomu rozumím. Všimla jsem si, že právě v těch státech, kde se odpočinek a volný čas berou seriózně, pracují lidé opravdu na maximum až do posledního dne, než jim začne dovolená. Svět se jim sice na čtyři týdny zcela zastaví, ale jakmile zase dovolená skončí, pustí se odpočatí a s vervou do práce stejně jako předtím. A to všichni najednou.
Pro nás se to může zdát nepochopitelné. Zvykli jsme si, že na kolegy i dodavatele čekáme týden, maximálně čtrnáct dní. Fragmentovaná a utahaná práce přes léto, kde se neustále na někoho nebo na něco čeká, ale při bližším pohledu opravdu produktivní není. Ve skutečnosti je to i velmi drahé. Všechna ta prodlení a sezení na vlastních rukou, protože moje práce visí na někom jiném, se někde projevit musí.
Spousta firem se už v červnu začne zaklínat mocnou větou „až v září“, současně přitom ale plýtvá zdroje na dva měsíce neproduktivní práce. Ve výsledku jde o ztracené dva měsíce, během kterých si nejenže nikdo pořádně neodpočine, ale ani nevedou k něčemu smysluplnému. Buď se věci opravdu nechají až na září, nebo se naplno věnujme práci. Ti, kteří během léta fungují naplno, si vytvoří náskok, který ostatní už nedoženou.
Zkusme někdy přemýšlet nad naší vlastní identitou a cestou k ní. Je dobře, že produktivitu stavíme jako vysokou a kvalitní hodnotu. Namísto úšklebků při pohledu na jihoevropské národy, které na čtyři týdny „zhasnou“ a jdou odpočívat, bychom se ale měli zamyslet. Není ten smích poněkud hořký, když se tolikrát ozývá od těch, co se dva měsíce topí v neproduktivní práci? Kdo z nás dvou je tak efektivnější?
Dívejme se otevřeněji na to, jak se věci dělají v zahraničí. Do Francie, Itálie ani Španělska to přeci nemáme tak daleko.
