Fatální diagnóza příspěvkových organizací
Fatální diagnóza příspěvkových organizací ve zdravotnictví je to hlavní, na čem jsou účastníci sporu o podobu krajských nemocnic schopni se dohodnout. Že jsou příspěvkové organizace troglodyt, není novinka. Prezident České lékařské komory David Rath vzpomíná, jak se za přítomnosti tehdejšího místopředsedy vlády Pavla Rychetského hovořilo o naléhavé potřebě něco s tím udělat už u ministra Bohumila Fišera. A to David Rath nemá dlouhou paměť. Našli by se harcovníci, kteří by potvrdili, že s rozpočtovými a příspěvkovými organizacem byl problém odjakživa. Problémy se statutem nemocnic byly zbytečně zametány pod koberec. Ale klidně to mohlo ještě nějaký čas fungovat, kdyby nezaúřadovalo nedopatření. Sociální demokracie si neuhlídala kraje a krajské samosprávy, které prakticky ovládla ODS a ještě k tomu dostala zdánlivě nepotřebné haraburdí v podobě bývalých okresních nemocnic. Jenže do tohoto haraburdí – nemocnice v majetku krajů – jde zhruba polovina z osmdesáti miliard celkových ročních nákladů na nemocnice.
Mimoto s danajským charakterem tohoto daru to také není tak jednoduché. Náměstek ředitele motolské fakultní nemocnice Jiří Čihař se podivuje tomu, jak vlastně vznikla cifra 3,5 miliardy, která byla státem do bývalých okresních nemocnic nalita údajně na úhradu dluhů. Náměstek tvrdí, že ho nenapadá nic jiného, než že jde o aritmetický průměr. Hejtmani nejdříve spočítali ztrátu na sedm miliard, stát byl původně ochoten dát miliardu, takže se to nakonec potkalo na půli cesty. Kraje přitom tehdy vyčíslily ztrátu součtem závazků nemocnic, což je účetní zločin, protože proti závazkům ještě stojí pohledávky a peníze na účtu. Jiří Čihař tvrdí, že na základě dostupných údajů nebylo možné dojít k částce vyšší než dvě miliardy korun. Zbytek dostaly kraje od cesty. Ale to jen na okraj, na dokreslení toho, že nemocnice a zdravotnictví vůbec mají nejen léčebný, sociální a ekonomický, ale i politický a mocenský význam.
Sociální demokracie si to pod novým předsedou uvědomila se značnou naléhavostí a nikoliv bez úspěchu. V předvolební kampaň proměněný boj proti transformaci nemocnic není veden naivně, a o to je pro ČSSD politicky nadějnější. Kdo by chtěl přijít o nemocnici a ocitnout se, churav, na holičkách? Kdo by se chtěl ocitnout v situaci, že na léčbu nemá peníze?
Takové argumenty padají a nemohou nepadat, když v politické diskusi vládne hlasitost a zkratka. Republiku si rozvracet nedáme, znělo kdysi komunistické heslo namířené proti záškodníkům. Tehdy ještě billboardy nebyly, ale jak naléhavě by z nich promlouvalo. A co takhle: Nemocnice si privatizovat nedáme! I to má říz.
Celá záležitost není tak složitá jako penzijní reforma a nevyčerpává ani šíři a hloubku reformy zdravotnické. Kdyby se to nezametalo a naopak se na tom v klidných dobách pracovalo, mohlo to dnes být vyřešeno nebo alespoň vydatně nakousnuto. Když stát reguluje školství, elektřinu, telefony, televizi i držení psů, nepustí z rukou zdravotnictví, které je bezednou studnicí voličských hlasů. A nebylo by to ani prospěšné. Lze rozumět tomu, že zdravotnictví není obyčejná služba a zdroje na něj je třeba přerozdělovat solidárně. Stejně jako tomu, že soukromý charakter poskytování zdravotní péče není zločin a tudíž ani zubaři nebo ambulantní lékaři nejsou hrdlořezové.
Uvažovat o vhodné proporci mezi veřejným a soukromým charakterem zdravotní péče, mezi ziskovostí a neziskovostí zdravotnických zařízení, je žádoucí. Návrh zákona o veřejných neziskových nemocnicích je součástí této diskuse. Ta by ale neměla být silově zalomena, ani kdyby ČSSD sebevíce připadalo, že jí ve zdravotnictví ujíždí vlak. Konkrétně: dodatek k zákonu o hluku, zakazující přeměnu nemocnic na obchodní společnosti, je špatný krok.
Stínový ministr zdravotnictví Tomáš Julínek z ODS tvrdí, že za stupňovanou ofenzívou proti transformaci krajských nemocnic je zalíbení poradců z ministerstva zdravotnictví ve starých pořádcích. To by z úst opozičního představitele mohlo znít jako fráze nebýt indiskrece, kvůli níž unikl podklad pro připravovanou zdravotnickou koncepci Milady Emmerové. Je to pravděpodobně běžný pokus o předvolební diskreditaci, který ovšem způsobil ten, kdo ho psal.
„Nejhorším řešením by byl nějaký systém, který by byl opět křížencem mezi veřejnoprávními institucemi a soukromým podnikáním. Je nutno přijmout čisté systémové řešení, a tím je přechod na systém veřejného zdravotnictví doplněného nečetnými soukromými ordinacemi a jinými soukromými zdravotnickými zařízeními,“ stojí v podkladu. To je řečeno natvrdo a nezměkčí to ani filantropické poukazy na to, že vykupování zdravotnických zařízení by mělo probíhat na dobrovolném principu a že přednost budou mít samoživitelky a zdravotníci před penzí, „aby po dlouholeté poctivé práci neživořili a nezemřeli s dluhy“. Ministryně zdravotnictví by se měla i v zájmu své strany od takových úvah distancovat rozhodněji než dosud učinila. Z tohoto typu státní ingerence zavání už regulérní mrtvola v pokročilém stupni rozkladu.
