PROČ?

Otevření první restaurace McDonald s v Praze před necelými deseti lety bylo událostí. Nejen pro reportéry spíše zahraničních než českých médií. Stejně jako nahrazení transparentů s výzvou ke „spojení všech proletářů světa reklamami na Coca–Colu jsme to považovali tak jako miliony lidí nejen z východní Evropy za další krok do „normálního světa .

Změna image.
Ušli jsme kus cesty, prožili úspěchy a zklamání. Mnoho nadějí nyní spojujeme s růstem zahraničních firem v naší zemi. Přicházejí sem, protože máme kromě zajímavé polohy kvalitní pracovní sílu za příznivou cenu a odpovídající infrastrukturu. Investují, zaměstnávají lidi a mění tvář země. Do povědomí lidí se dostávají místo „českých jmen Škoda, Rakona, Aero, Tesla jména „mezinárodní – Škoda Volkswagen, Procter and Gamble, Boeing či Panasonic… A ti, kteří mají dobrou práci, jsou za ni odměňováni a utrácejí své peníze ne v typických malých českých obchůdcích, ale v levném, čistém, byť poněkud „nevzrušujícím Tescu či Carrefouru, popřípadě v Benettonu a někteří u Bosse.
Proběhli jsme za pár let cestu, kterou mnohé státy „západní kultury jdou již dlouhou dobu. Cestu nejen k demokratické společnosti, ale také cestu do globální, silně konzumně zaměřené společnosti.

Schopnosti a iniciativa.
Očekávané tisíce demonstrantů, které Praha přivítá spolu s tisíci delegáty jednání MMF, proto globalizaci neslouží jen jako těžká zkouška pro organizátory i účastníky, ale dávají mnohým z nás důvody k zamyšlení.
Nepodařilo se doposud najít lepší hybnou sílu lidského poznání či pokroku, než jsou schopnosti a iniciativa lidí. Tyto atributy musí společnost podporovat a stimulovat, jinak se vývoj obvykle zastaví. To, co se nazývá globalizací, se projevuje nejviditelněji v poslední dekádě. Po celém světě se zformovaly silné firmy, které koncen–trují jak lidský, tak finanční kapitál. Ten v posledních letech často investují mimo svou domovinu, kde ho lépe zhodnocují. Je to primárně umožněno tím, že pohyb lidí, kapitálu i znalostí je snadný a levný, ale také tím, že rozvíjející se chudší ekonomiky zjistily hospodářský význam těchto subjektů. Vytváření ostrůvků prosperity a slibné budoucnosti, což je pro ně podstatné z ekonomického i politického hlediska. Proto tyto investice podporují. Naopak investující firmy zde nalézají, často díky nízké ceně lidské práce, možnost vyšších zisků. Firmy mají zájem stát se v tomto smyslu globálními. Státy, ze kterých pocházejí, mají zájem jim to umožnit, a to i přesto, že na mezinárodních kapitálových trzích ztrácejí firmy část své národní identity.
Celý systém vytváří podmínky nejen pro efektivní využívání specifických možností, ale vytváří i určitý tlak na efektivitu a další rozvoj. V zemích přijímajících investice zajišťují lépe honorovanou práci, a tím i rozvoj ekonomiky a snižování rozdílů.

Národní identita.
Vedlejší důsledky jsou však viditelné. Kvůli existenci silných nadnárodních firem a jejich možnostem, například v oblasti marketingu, dochází v jednotlivých zemích často k vytlačování „tradičních místních produktů nadnárodními značkami. Může docházet k potlačování něčeho, co mnozí považují za symboly národní identity. Nejen reklamy, ale i kancelářské budovy v mnohých městech lze jen obtížně rozpoznat a z rádia se často line stejná hudba. Do kina chodíme na sice profesionální, ale stejné filmy. Navíc existují určitě situace, kdy například stavby továren v méně rozvinutých zemích jsou motivovány i nižšími ekologickými či jinými standardy v oblasti dlouhodobého „veřejného zájmu . Zároveň vysoká mobilita kapitálu spolu se závislostí na něm u chudších zemí může vést ke vzniku ekonomických krizí, bolestivějších vždy pro místní obyvatele než pro investory z dalekých zemí…

Všechno může být jinak.
Zejména mladí lidé jsou k této situaci vnímaví a současná konjunktura v mnoha zemích spolu s růstem bohatství nejbohatších zemí otvírá nepochybně úvahy o tom, co by mohlo být jinak. Úvahy jsou přitom někdy trošku zjednodušené. Někdy nedoceňují pozitivní vliv „poměrně agresivního obchodního klimatu na dosaženou míru bohatství, které samo o sobě paradoxně diverzitu názorů podporuje.
Je věcí přirozenou, že protesty jsou mířeny proti typickým reprezentantům „globálního systému. MMF je nepochybně z tohoto pohledu skvělým terčem pro kritiku. Angažuje se v oblasti podpory liberalizace ekonomik, radí často politiky, které sice vedou ke dlouhodobé stabilitě, ale krátkodobě mohou vést k nepopulárním opatřením. Navíc jako veřejná organizace má jen limitované možnosti obrany a do jisté míry asi trpí syndromem velké společnosti s tisíci dobře placenými zaměstnanci.

Role mezinárodních společností. Domnívám se však, že role MMF tak, jak funguje nyní, je pro světové hospodářství přínosem. Důvodů je několik. Jednak disponuje ojedinělou schopností koncentrovat informace, které je schopen kvalitně zpracovat, a zajistit tím určitý učící proces, kdy porozumění současnému a minulému ekonomickému dění slouží jako stále se zlepšující báze pro hodnocení situace a posuzování budoucích rizik. Nezanedbatelná je také určitá politická nezávislost doporučení MMF, neboť ten by měl být ve svých analýzách schopen pohlédnout za obvyklý politický cyklus, ovlivňující jednání vlády.
Proto ekonomické analýzy MMF, ale například také SB či OECD, slouží jako kvalitní nezávislý pohled na jednotlivé země, který se snaží upozorňovat na rizika, a tím může přispívat k jejich předcházení.

Vidět do karet.
Znamená to, že demonstranti si „pletou adresu ? Na tuto otázku není lehká odpověď. Z hlediska MMF je třeba připustit, že ač v poslední době dochází k zásadnímu zprůhlednění fungování tohoto orgánu ve vztahu k okolí. Slůvko „transparence se dostává do slovníku na čelní místo, jako ve většině obdobných zařízení, až v posledních letech. Také není pravda, že kvalitně obsazené instituce s chvályhodným posláním se nedopouštějí v jednotlivých případech pochybení a některé případy poskytování finanční asistence, nevedoucí k očekávaným výsledkům, to zřejmě dokládají. Zároveň účast tisíce výborně placených bankéřů, pořádajících při zasedání MMF tradičně večeře či recepce pro své klienty, působí silně na lidi snící o větší rovnosti lidí a pomoci nejchudším zemím.
Porozumět je proto možno argumentům na obou stranách. Nešťastné je, když místo diskuse se „dialog stává přehlídkou ničení majetku, policejních zásahů a show pro televizní štáby.
Veškerá společenství, vlády či instituce typu MMF musejí být kdykoliv připraveny skládat účty veřejnosti. Ta má nepochybné právo kritizovat jednotlivé kroky, které provádějí. Říká se tomu obvykle veřejná kontrola.
Možná to nestačí. Třeba je hodná zamyšlení skutečnost, do jaké míry globalizace kapitálu vede, kromě nepopiratelných pozitivních ekonomických výsledků, také ke zneužívání postavení velkých korporací zejména ve vztahu k chudším zemím. A světové společenství by mělo zvážit, do jaké míry je jeho zájmem podporovat „své korporace a do jaké míry by mělo stát na straně zemí, které si uvedená rizika často jen pomalu uvědomují.
Není to snadný ani krátký proces, ale snad se jeho zárodky postupně rodí. Nezbývá než si přát, aby pražské jednání MMF přineslo kromě zřejmě již nevyhnutelných televizních záběrů demonstrujících odpůrců globalizace a šikujících se policistů také třeba malý, médii nepochybně jen slabě zaznamenaný, ale jasný pokrok na této cestě. Nebude–li tomu tak, pak paradoxně dojde ve jménu „větší rovnosti a „lepšího světa k poškození malé země uprostřed Evropy, která se po letech komunismu snaží vrátit mezi státy, které stačí právě tyto hodnoty nejen pro své občany zajistit.