Cenami potravin hýbají poptávkové či nabídkové šoky. Když zemědělci vzkazují spotřebitelům, aby si zvykali na vyšší ceny potravin, hovoří za ně zatím spíše přání než realita. Že se letos v Evropě nadojí méně mléka a urodí méně pšenice, ještě neznamená, že čtvrtka másla bude odteď již navždy za padesát a více korun. Co rostlo, zatím vždy spadlo.
Jistěže je řeč o cenách základních potravinářských komodit na mezinárodním trhu, nikoli o cenovkách v samoobsluze za rohem. Nicméně propojení jednotlivých cenových okruhů kvůli zahraničnímu obchodu existuje a vlivy, které hýbají světem, se dříve nebo později promítnou do poslední vesnice.
Vývoj cen připomíná houpačku, výkyvy během dvanácti měsíců v řádu desítek procent nejsou výjimkou. V bohatých zemích jsou z toho titulky v novinách, mnohem závažnější dopady má potravinová inflace v rozvojových zemích, kde jejich váha ve spotřebním koši asi dvou miliard nejchudších obyvatel planety hraje dominantní roli. Cena chleba nebo rýže je existenční otázkou a mnohokrát v historii byla spouštěčem politických nepokojů.
Nákupní timing: jídlo a pití na Vánoce a Silvestra lze pořídit o tisíce levněji
Většina ekonomů se v posledních řekněme třiceti letech shodla na doporučení, aby hluboce subvencované pevné ceny základních potravin byly vystřídány podstatně efektivnějším systémem finančních dávek. Další rada byla nedržet ohromné zásoby obilí ve státních sýpkách, kde byly obrovské ztráty vinou špatného uskladnění i krádeží, a spoléhat se spíše na použití zajišťovacích finančních instrumentů. Rovněž subvencování vstupů do zemědělství včetně hnojiv, nafty a osiv bylo něco, co příliš neneslo. Jenomže nepříliš úspěšně provedené pokusy o reformy se potkaly s cenovou špičkou na světových trzích, například když od června 2010 začaly znovu prudce stoupat ceny obilnin, olejnin a cukru. A za půl roku bylo arabské jaro v plném proudu.
Atraktivní téma
Co hýbá cenami potravin, je často kladená otázka, na kterou existuje rozsáhlá odborná literatura, přičemž někde jsou vazby a vzájemné závislosti průkazné, jinde je to podstatně horší (třeba role finanční spekulace). V zásadě jde o kombinaci poptávkových či nabídkových šoků a změn v pružnosti nabídky nebo poptávky.
Dnes už klasickým příkladem silného faktoru na poptávkové straně je vzestup čínské ekonomiky po roce 1990, který se promítl do zvýšené poptávky po mase, a tím pádem i krmivech používaných v intenzivních chovech. Tento vývoj se opakuje s tou či onou intenzitou v dalších zemích a spolu s populačním růstem se bude prosazovat dlouhodobý trend vzestupu poptávky po potravinách, který může vytvářet tlak na ceny, pokud zemědělství nebude stačit poptávku saturovat. Tohle malthusiánské téma, tedy rozevírání nůžek mezi stoupající poptávkou a limitovanými možnostmi dalšího „rozorávání celin“ a zelené revoluce zvedající jednotkové výnosy, se objevuje periodicky, když souhrou okolností zažíváme další epizody prudkého růstu cen. Téma přestane být atraktivní a jeho hlasatelé načas ztlumí naléhavý tón, když se naopak - opět shodou okolností - ceny propadají do suterénu.
Nabídkový šok představuje typicky neúroda, zvláště když postihne několik významných produkčních oblastí a skladové zásoby jsou vyčerpány. To se stane málokdy: například letos bylo sucho v EU, na Ukrajině nebo v Austrálii, takže se tady urodí výrazně méně hlavní obiloviny pšenice, naopak v Rusku byly podmínky excelentní, a země tak bude jejím největším světovým vývozcem. Nebýt komunismu s jeho tragicky demotivující kolektivizací zemědělství, bylo by jím nepřetržitě od konce 19. století, ale takhle stihlo být od dob Brežněva jejím největším dovozcem.
260,6 milionu tun |
---|
Takové jsou v současnosti celosvětové zásoby pšenice, z toho má 127,2 milionu tun Čína. Cena chleba nebo rýže je existenční otázkou a mnohokrát v historii byla spouštěčem politických nepokojů. |
Nyní má Rusko nejen vynikající novou úrodu, ale i sklady nacpané od loňska, takže meziročně zvedne vývoz pšenice o nějakých deset procent. Celosvětově jsou obilná sila plná pšenice - objem zásob je na rekordních 260,6 milionu tun, z toho 127,2 milionu tun má Čína.
Když jsme u toho často přetřásaného másla - na straně poptávky měly nezanedbatelný vliv odborné studie, které vzaly máslo z dietetického hlediska znovu na milost, a příklon k přírodním produktům od margarínů, které naopak vyšly z módy. Kupříkladu palmovému oleji jako levné ingredienci mnoha druhů výrobků, nejen potravinářských, se dnes vyhýbají i čeští spotřebitelé jinak velmi citliví na cenu.
Poptávka po másle tak stoupala na Západě o solidní tři procenta ročně, ale na nabídkové straně zapůsobilo nejdříve ruské embargo (2014) a poté zrušení mléčných kvót v EU v roce následujícím. Výsledkem byl nejprve ohromný přetlak, který vyvolal pokles cen, a následně zcela racionální reakci farmářů v podobě omezování chovů vzhledem k mizerné rentabilitě. Omezení nabídky se vyhlazovalo čerpáním skladových zásob v Evropě.
Pozor na holandskou nemoc
Faktorů působících jedním směrem bylo dost a ceny začaly stoupat, neboť dostatek zboží nemají ani další tradiční exportéři mléčných výrobků typu Nový Zéland nebo Austrálie, kde bylo dlouhotrvající sucho. Než se ceny másla stabilizují na nižší úrovni, než je ta současná, nějakou dobu to zcela jistě potrvá, takže pečení na letošní Vánoce se dozajista prodraží.
Souvisí to i s elasticitou nabídky. Když pošlete dojnice na jatka a zrušíte kvůli dlouhodobé ztrátovosti chov, trvá dlouho, než se stavy znovu doplní. Obdobně nestačí jedno slušné období dešťů na to, aby se zvedla produkce, doplnily zásoby v zemích, kde nefunguje základní zemědělská infrastruktura, do níž se neinvestovalo dlouhá léta, a kde jsou úplně pokřivené cenové relace. Země s velkým nerostným bohatstvím, zejména ropy, velmi poškodily svůj zemědělský sektor díky „holandské nemoci“, kde příjmy z vývozu ropy způsobily nadhodnocení domácích měn, a první obětí bývá venkov a farmáři.
Vývoj reálných cen potravin Vývoj reálných indexů světových cen, počítaných Světovou organizací pro potraviny a výživu (FAO), za posledních sedmadvacet let. FAO se dostala k těm reálným cenám, tedy k očištění o inflaci, tak, že za deflátor byl brán index jednotkových hodnot zpracovaných výrobků (MUV) Světové banky. (2002 až 2004 = 100)
ZDROJ: Světová organizace pro potraviny a výživu (FAO)
Když už jsme u cen ropy, je dobře zdokumentovaná nejen jejich vazba skrz „holandskou nemoc“ na zemědělský sektor u jejích vývozců. Ropné šoky se promítají do celého řetězce, zejména přes ceny pohonných hmot, náklady na dopravu a ceny hnojiv. Čím větší vzdálenost od odbytišť, tím hůře pro produkční periferie.
Pokud jde o pružnost poptávky, u základních potravin je samozřejmě omezená, protože jíst se musí, ovšem záleží na definici toho, co je ve spotřebním koši položkou, bez níž se nelze obejít, a rozdíly mezi jednotlivými kulturami jsou docela podstatné. Velmi podobně se chovající, byť podstatně bohatší němečtí spotřebitelé reagovali na skokový nárůst cen másla (také jde o velmi rozebírané téma) tím, že si začali chleba natírat zase jako dříve margarínem.
Samostatnou kapitolou je mezinárodní obchod a obchodní politika. O subvencování vývozu přebytků potravin vyspělými státy a dopadu na konkurenceschopnost producentů z rozvojových zemí se napsaly stohy výzkumných prací. Jiný aspekt jsou bariéry vývozu od exportních cel až po objemové limity, případně zákazy vývozu. Na první pohled to z hlediska vyvážející země dává smysl: když jsou na světovém trhu ceny vysoko, umožňují bariéry izolovat domácí trh od zahraničního, držet pro tuzemsko nižší ceny, aniž by přitom příjmy z vývozu klesly. Kumulativní účinek zákazů vývozu je ovšem zničující pro dovozce (viz arabské jaro), protože omezená nabídka na světovém trhu šroubuje ceny do závratných výšin. Producenti v zemích s omezeními vývozu jsou připraveni o finanční výnosy, a chybí jim tak podnět zvedat produkci, naopak existuje stimul pro pašování a zadržování produkce. V posledku tak vyhrává ten, kdo vývoz neomezil.