Nadnárodní organizace globální nebezpečí ekonomice nepřinášejí Představují nadnárodní korporace opravdu globální nebezpečí? I mnozí bývalí ekonomové "středního proudu" dnes straší před jejich vlivem na světové dění. Skutečnost je však střízlivější.
Nadnárodní organizace globální nebezpečí ekonomice nepřinášejí
Představují nadnárodní korporace opravdu globální nebezpečí? I mnozí bývalí ekonomové „středního proudu“ dnes straší před jejich vlivem na světové dění. Skutečnost je však střízlivější.
Tradičně se dostává nejrůznějším antiglobalizačním názorům požehnání na Havlových Fórech 2000. Jedním z jeho letošních hostů byl i absolvent Stanfordské univerzity David Korten. Podle tohoto „ekonomického filozofa“ jsou mezinárodní korporace „kapitalistickou formou direktivního, centrálně plánovaného hospodářství“. Dále jim vyčítá orientaci na okamžitý zisk, nerespektování externalit a nezapočítání těchto externalit do nákladů, stěhování podniků do míst s nejlevnější pracovní silou, vliv na politické rozhodování státu, a na tvorbu legislativy, která má údajně všemocným společnostem vycházet vstříc. Tyto výhrady zazněly i v Kortenově rozhovoru pro týdeník Euro.
Externality vždy byly a budou
Asi nejpopulárnějším tématem z oněch kritických sloganů je teorie externalit. Podstatou této teorie je skutečnost, že ne všechny náklady bývají započteny do nákladů služeb či zboží, a tak je producenti přenášejí na jiné subjekty, ať již formou odpadů na obce či ekologickými dopady na spotřebitele. Tento problém ale existuje vždy, a není tedy pravdou, že je problémem čistě nadnárodních korporací. Navíc globálnější dopady činnosti těchto společností jsou bohatě vyváženy globálnějšími zásahy státu při regulaci jejich činnosti. A tak jsou dnes externality řešeny přesně na té úrovni, na níž vznikají.
Regulace nic neřeší
Nemalou pozornost věnuje Korten i kritice řízení společností. Manažerská revoluce, tj. ovládnutí podniků managementem a nikoli vlastníky, však není ničím novým. I v podnicích, které nejsou nadnárodní, dochází často ke střetu mezi vlastníky a vedením podniků. Část problémů padá na vrub někdy skutečně obtížně rozklíčovatelnému vlastnictví. Je ovšem otázkou, kde se může zastavit regulativní role státu, pokud bude podnikatelským subjektům legislativním či administrativním způsobem přikazovat, jaké mají být vlastnické vztahy a systémy řízení. Valná většina problémů mezi vlastníky a manažery je ale přirozeně spojena s rozvojem specializace technologické, finanční a všech dalších úrovní, na nichž je podnik řízen. Řízení podniků se stává vědou, a je jasné, že vlastníci často vědomostní aparát k vykonávání přímého řízení podniků nemají.
Přirozené napětí mezi vlastníky a managementem
Vzhledem k odlišné míře zainteresovanosti na hospodářských výsledcích ale může vznikat disproporce mezi zájmy obou skupin. Zatímco vlastníky zajímá pouze zisk, respektive výše dividend, případně míra rozdělení mezi vlastní kapsu či investice, jsou manažeři stimulováni i dalšími faktory, jako je expanze podniku či vlastní prestiž za každou cenu, bez ohledu na tvorbu skutečného zisku. Z toho pak vyplývají i problémy s účetními skandály v USA, ale i jinde ve světě. To je však nikdy nekončící boj, který, jak již bylo řečeno, existoval vždy a existovat bude. A to bez ohledu na jakékoli regulace. Nemluvě o tom, že ani regulace sama o osobě ony problémy neodstraní, naopak někdy je může vystupňovat. Právě povinnost auditu vytváří předpoklady pro jeho pouze formální splňování, aniž by existovaly konkurenční stimuly, které by firmy samotné nutily, aby si nechaly audit zpracovat. Zároveň ale nikde není řečeno, že falšování účetnictví je odvislé od velikosti firmy. Pád velké společnosti je sice problémem pro větší počet lidí, ale taková firma bývá většinou pod větším dohledem trhu než menší podnikatel.
Mají raději umřít hlady?
Rozum pak zůstává stát nad Kortenovou kritikou toho, že velké firmy přenášejí svou činnost a své zisky do daňových rájů. Jak jinak ale mají země třetího světa konkurovat světu vyspělému než právě daňovou konkurencí? Ta na rozdíl od investičních pobídek trh nekřiví, ale je jednou z mála možností, jak mohou povznést rozvojové státy svou ekonomiku. A výtku, že nadnárodní společnost je ochotna dát práci i těm nejbědnějším, kterým ji není schopen zajistit domácí trh, může snad myslet vážně jen ten, kdo by je raději viděl umírat hlady.
