Když němečtí Zelení prosadili ve vládní koalici se sociálními demokraty útlum atomových elektráren, čeští temelínští jestřábi se nelekli, a naopak si mnuli ruce: „To bude jejich konec! Po volbách nikdo neštěkne ani po Zelených, ani po útlumu elektráren!“ Jenže němečtí voliči myslí naopak a při rovnosti hlasů dvou proti sobě stojících politických gigantů SPD a CDU/CSU rozhodli posílení Zelení o výsledku voleb. Vládní koalice v Německu může pokračovat a Zelení tu budou ještě víc vidět a slyšet. Ale kam se poděli ti čeští?
Strana tohoto typu u nás po roce 1989 nezapustila kořeny, přestože tu paradoxně měla tu nejúrodnější půdu. Komunisté přivedli životní prostředí v Československu k takovému kolapsu, že se jim nepodařilo zabránit vzniku širokého ekologického hnutí, jen chabě překrývaného hlavičkami trpěných oficiálních organizací. Fízlové nedokázali udržet ve vzájemné izolaci ekology a disidenty, takže po pádu jejich režimu byly k dispozici hotové ekologické koncepty. Stačilo je vzít a začít s nápravou, pro niž byl ten nejširší možný společenský konsenzus. Kdo ze zaangažovaných měl potřebu zakládat zelenou politickou stranu, když se zdálo být všechno vybojováno s tak velkou veřejnou podporou, o jaké si Zelení na Západě mohli nechat jen zdát?
Přesto tu strana Zelených založena byla, dokonce jako první ze všech nových stran. Vysoké množství estébáků v přípravném výboru dávalo tušit, že pozůstatky bývalých mocných usilují o kontrolu nad ekologickým hnutím. To se však ovládnout nenechalo a „zbytečnou“ stranu prostě ignorovalo. Strana Zelených tak dostala punc melounu, zeleného na povrch a rudého uvnitř, kterého se dodnes nezbavila. Přestože ta charakteristika dávno neplatí a procento „bývalých rudých“ je u parlamentních stran větší.
Jako vosy na med se ale do opomíjené strany slétali nejrůznější političtí exhibicionisté, jimž měla posloužit jako výtah k moci. To tam bylo zelené zaměření, jednou se strana Zelených tvářila jako stínové ministerstvo vnitra, pak jako agentura propagující zavedení trestu smrti. S každým novým lídrem přicházely před volbami přísliby finančních darů, které se po neúspěšných volbách zázrakem proměnily v půjčky. Propadlí lídrové mizeli, dluhy zůstávaly. Je s podivem, že ve straně stále vytrvala hrstka nenápadných zelených poctivců, kteří nenechali Zelené vygumovat z politické mapy.
Ani čeští cohn-benditové a fischerové, tedy naši studentští rebelanti z konce šedesátých let typu Dejmala (čtyři roky vězení) či Uhla (devět let žaláře) neprokoukli po roce 1989 potřebu skutečně zelené strany, která by byla alternativou k té zprofanované. Ekologům se otevřela ministerstva, Parlament byl vstřícný, takže mohli bez jakéhokoli politického boje hned naplňovat své ekologické koncepty. Co by mohli chtít víc?
Proč taky kopírovat tahanice evropských Zelených o politických vliv na ministerstvech a o nuance v legislativě, když je možné přijmout americký model nezávislé agentury životního prostředí? Pro ni platí dvě a dvě jsou čtyři, ať je v Bílém domě Petr nebo Pavel. Ministru Josefu Vavrouškovi však nebylo dopřáno cosi podobného u nás vybudovat, protože koncepce nadrezortního výboru pro životní prostředí definitivně padla s rozdělením federace.
Potřeba strany Zelených v té chvíli vzrostla, ale ani prozíravý Vavroušek si to neuvědomil. A místo Zeleným svou uvolněnou energii věnoval založení Společnosti pro udržitelný život. Je vítaným glosátorem, ale nemá šanci cokoli přímo ovlivnit.
Moudří mužové dál věřili na koncept ekologické spolupráce napříč stranami. Zmíněný Vavroušek měl zelenou zahrádku ve skomírajícím Občanském hnutí, Bedřich Moldan bez praktického dopadu navenek vytvářel ekologicky vstřícnou tvář ODS, Ivana Dejmala i s ekologickou politikou vyšoupla tehdejší Křesťansko demokratická strana a vyměnila ho za koaliční potenciál s ODS. V ODA byl pak jako člen do počtu. Ani v této krizi si nikdo nevzpomněl na stranu, která má „ozelenění“ v programu. Stav, i když o dva řády lepší, trvá. Ani poslancům a ministrům Ambrozkovi (KDU-ČSL), Kužvartovi (ČSSD) a Pelcovi (US-DEU) se nedaří uhájit celou rozmanitost koaličního zeleného programu. Osvědčeného Bursíka ponechali lidovci raději u ledu.
I u nás proto nazrává čas pro stranu Zelených. Pochopili to i dosud vzdorující ekologičtí aktivisté a Zelení den ode dne mládnou a nabývají. Připravují svůj vstup do komunálních voleb a čtyři kandidáty na senátory. Problémem Zelených jsou důvěryhodní lídři. Ti nejstarší se neosvědčili, současní jsou moc nenápadní a příchozí aktivisté by mohli odrazovat mesiášským vystupováním. Bude třeba lovit.
