Aténský Parthenón byl před dvěma a půl tisíci lety navržen ne jako perfektně symetrický, ale tak, aby jako perfektně symetrický připadal divákovi, který k němu zespoda vzhlížel asi tak ze stometrové vzdálenosti. Perfektně racionální věci mohou být právě pod vlivem dojmů a předem vytvořených názorů vykládány a vnímány zcela odlišně.
Abychom se hned nepustili do českého vidění světa, má smysl si nejdříve uvést přehršel příkladů ze světa, když už z žádného jiného důvodu, pak tedy proto, abychom věděli, že v tom „nelítáme sami“.
Koho volíme, s ním se mýlíme
Kupříkladu když se ptali obyvatel Floridy, zda se ekonomická situace a nezaměstnanost ve státě v letech 2011 až 2018 zlepšila, velmi záleželo na tom, do jakého politického kontextu byla otázka zarámována a příznivce jaké politické strany se tazatelé ptali. Zda se tak stalo za vlády republikánského guvernéra Floridy Ricka Scotta, nebo za amerického prezidenta Baracka Obamy, přičemž šest let se jejich funkční období překrývalo, ekonomika se prokazatelně zlepšila a nezaměstnanost klesla.
Čtěte také: Když se kradou volby
Demokraté se vzpírali dát kredit guvernérovi, uznalo jich to jenom 19 procent, zatímco jen 15 procent republikánů připustilo, že se tak stalo za prezidenta Obamy. K tomu, aby dotazovaní zaujali alespoň o něco (asi tak třikrát) objektivnější stanovisko, nesměli být příznivci ani jednoho, ani druhého.
Dokonce i fenomény, které nesouvisejí s politicky motivovanými „omyly z přesvědčení“, dovedou u laické veřejnosti vyvolat „efekt velkých očí“, protože se o nějakém často medializovaném tématu hodně mluví, a tak je frekvence výskytu silně nadhodnocována. Kupříkladu v průzkumu veřejného mínění, který v roce 2014 vydala agentura Ipsos/Mori, byli Britové přesvědčeni, že 16 procent dívek ve věku 15 až 19 let porodí, i když se to přihodilo jen třem procentům teenagerek.
Migrant za každým rohem
Lidé často tvrdošíjně lpějí na svých jednou vytvořených názorech, zvlášť když mají nějaké historické kořeny. Ještě před migrační krizí 2015 a referendem o brexitu 2016 zveličovali Britové podíl imigrantů skoro dvojnásobně (13 vs. 24 procent). Tady je dobré si připomenout, že Britové, tedy zejména Angličané, mají v kolektivní paměti slavnou řeč „Rivers of Blood“ konzervativního poslance Enocha Powella z dubna roku 1968, v níž se vymezil proti tehdejší přistěhovalecké vlně z jižní Asie a Karibiku a požadoval repatriaci imigrantů.
Kdysi důvěryhodný nástroj přímé demokracie se proměnil v bič na příčetné politiky, kteří nadřazují rozum emocím. Čtěte více v eseji: O umění referenda
Podle dobových průzkumů veřejného mínění s ním tehdy v podstatě souhlasilo 75 procent obyvatel, pokud šlo o okamžité zastavení migrace, a 60 procent dotazovaných souhlasilo s myšlenkou repatriace. Trička s heslem „Enoch was right“ (Enoch měl pravdu) se i po padesáti letech od jeho projevu dají sehnat na srazech pravičáků bez problémů. Když jsou konfrontováni s fakty, prostě je „popírají“. Nejčastěji svoje chybné odhady lidé zdůvodňují tím, že oficiální statistiky jsou podhodnocené, protože ti lidé jsou v zemi ilegálně (60 procent případů), nebo že si pořád budou myslet svoje (druhá nejčastější reakce).
Takže víme, že ještě před masivní migrační vlnou v roce 2015 existovaly násobně zveličené odhady podílu migrantů nejen v těch evropských zemích, kde je jejich podíl nepatrný, ale i na druhé straně zeměkoule. Třeba v ostrovním Japonsku, kam opravdu není jednoduché se ilegálně dostat, nebo v Jižní Koreji, která má po celé pevninské hranici neproniknutelné demilitarizované pásmo. V obou zemích jsou lidé přesvědčeni o tom, že u nich žije pětinásobek přistěhovalců, než jaká je realita.
Hvězda Stančevová
Percepce vítězící nad realitou se staly také jedním z hlavních zjištění velmi sofistikovaných, pečlivě kalibrovaných průzkumů, kterými se na Harvardu zabývá Stefanie Stančevová, Francouzka narozená v Bulharsku. Dostat ve třiatřiceti řádnou profesuru na Harvardu, na to musíte být velmi, velmi dobrý. Stančevová, považovaná za jednoho z deseti nejlepších mladých ekonomů, byla i hlavní hvězdou nedávného Bruselského ekonomického fóra, kde popisovala, jak lidé nahlížejí nejen na otázky migrace, ale i zdanění, perspektivy vzestupu pro nastupující generace, zkrátka témata, kde názory mají výrazný politický potenciál ve volbách a ovlivňují ekonomické chování.
Přečtěte si: Jak stvořit ďábla aneb Proč se Soros stal Orbánovým otloukánkem
Dotazování je způsob, jak zjistit věci, které nenajdete třeba ve statistikách rodinných účtů, mikrocensech nebo analýzách daňových přiznání. Kouzlo vynikne, když propojíte všechny zdroje dohromady.
Kupříkladu pak vyjde najevo, že Američané pořád ještě věří v „americký sen“, i když to neodpovídá realitě. Jsou zkrátka většími optimisty než Švédi, Italové, Britové nebo Francouzi, pokud jde o sociální mobilitu. Naproti tomu lidé z Evropy jsou pesimisty – jimi očekávaná pravděpodobnost, že se dostanou ze spodní do horní příjmové pětiny, je nižší než ta skutečná.
Kdo víc ujídá ze společného chlebíčku
Když jste přesvědčeni, že osoba s křestním jménem Mohammed bere na dávkách víc a platí na daních naopak méně než osoby s křestním jménem John, Jean, Jon, Johan nebo Giovanni, pak není úplně překvapivé, že ochota platit daně kvůli redistribuci příjmů není bůhvíjaká. S výjimkou Švédů, kteří se docela trefí do skutečnosti, je typická míra negativního zkreslení všude mezi patnácti až čtyřiceti procentními body.
Všechny výše uvedené národy jsou přesvědčeny, že podíl přistěhovalců je nejen vyšší, než tomu ve skutečnosti je, ale hlavně přetrvává i představa, že příchozí jsou chudí, navíc z muslimských zemí. Jasně že se najdou rozdíly – Američané se zdaleka nejvíc mýlí, pokud jde o skutečný a domnělý podíl přistěhovalců (narozených v zahraničí), přičemž to platí i o tom, že se domnívají, že jsou chudí a že vysoký podíl představují muslimové. Nejmenší zkreslení v odhadu podílu imigrantů vykazují Švédi, ale pokud jde o muslimy mezi přistěhovalci, mají nejpřesnější oko Francouzi.
Přitom zas až tak moc nezáleží na tom, jak jsou respondenti bohatí, jak jsou vzdělaní, zda pocházejí sami z rodin, kde alespoň jeden rodič byl přistěhovalec – mýlí se a zveličují všichni, pouze míra zkreslení je rozdílná.
Daně? Ani o nich nemáme ponětí
Když to trochu přeženeme, Američané mají mlhavé představy, pokud jde o horní pásma sazby daně z příjmů. Ve Spojených státech je nejen progresivní federální příjmová daň, ale kromě nečetných výjimek (jako Texas) mají daňovou progresi i jednotlivé státy Unie. V době, kdy se průzkum dělal, Američany mohlo mást to, že daň placená státu se odečítala od daně placené federálu. Nicméně bez rozdílu socioekonomického pozadí mají utkvělou představu, že federální vláda je ten zloduch, který je zatěžuje víc, zatímco jejich stát méně, než tomu ve skutečnosti je. Opět – mýlí se všichni, rozdíl je v tom, o kolik procentních bodů, přičemž pět či deset procent není žádná míra.
Doslova úžasný je Stančevové poznatek, že ani lidé, kteří měli na amerických univerzitách jako hlavní předmět („major“) ekonomii nebo byznys, nemají ani přibližnou představu o tom, jaké platily mezní daňové sazby v USA v 50. letech minulého století. Na ně se přitom dnes vzpomíná jako na „zlatý věk“, kdy Spojené státy dosáhly největšího podílu na světovém HDP, jaké kdy nějaké impérium v dějinách mělo (kam se hrabe Čína za dynastie Ming, Indie za Mughalů nebo britské impérium na vrcholu moci).
Technologické firmy, giganty moderní ekonomiky, jsou v defenzivě - ovšem často ze špatných důvodů. Na ty dobré teprve pomalu dochází. Čtěte více v eseji Hromy budoucích bouří
Nostalgie ovšem neznamená, že by lidé znali fakta. Respondenti s ekonomickým vzděláním se sekli v odhadu horní sazby daně z příjmů tak o 50 procentních bodů. Když se dozvědí, že domácnosti s ročním příjmem nad 200 tisíc tehdejších amerických dolarů platily z toho prvního dolaru nad tuto hranici 91 centů federální příjmové daně, nevěřícně vrtí hlavou. Takových rodin totiž bylo jenom pár, podle některých odhadů jejich počet nedosahoval ani deseti tisíc, takže vysoké daně té doby se do kolektivní paměti ani trochu „nepropsaly“.
Atwaterův zákon
Začali jsme na Akropoli, tak se sluší držet oblouk a skončit u Platonovy Ústavy, kde máte celou šestou a sedmou hlavu věnovanou rozpravě o tom, kdo by měl a neměl řídit věci veřejné. Už v té době se ovšem v politice dařilo demagogům, lidem bažícím po moci, lidovým bavičům nadbíhajícím pokleslému vkusu a dobovým předsudkům. Jacípak Platonovi „přátelé a příbuzní pravdy, spravedlnosti, mužnosti a rozumnosti“?
I darebné řemeslo moderní politické manipulace má svého mistra. „Percepce je realita,“ to bylo ústřední heslo amerického politického stratéga Lee Atwatera, který v 80. letech minulého století přišel s postulátem, že nezáleží na faktech, ale dojmech. Na všem, co nemají lidé rádi nebo čeho se bojí, a proto ve svých představách zveličují, nebo co naopak chtějí slyšet, se dá založit taktika.
Vrchol umění je vtlouct voličům do hlavy cokoli, ovšem tak důkladně, aby tomu sami uvěřili. Atwater zemřel před osmadvaceti lety na prahu čtyřicítky na zhoubný mozkový nádor. Před smrtí se dal na katolickou víru a svým známým tvrdil, jak mu pomáhá čtení laického vydání Bible. Našli ji v jeho pozůstalosti v neporušeném igelitovém obalu. „Spinoval až do úplného konce,“ řekl jeden z těch, co ho znali.
Atwaterův „zákon“ ovšem platí pořád. Stejně tak Platonova Ústava. Nic nekončí, vše plyne a s drobnými změnami se opakuje. I pravda, i bludy.
Čtěte také komentáře Miroslava Zámečníka
