Násilím ničeho nedosáhneš, neper se. Moudřejší ustoupí. To není tvoje věc, zavolej policii. Nevšímej si toho, ještě ti něco udělají… Všechny tyto věty a spousta dalších podobných jsou víceméně pravdivé. Všechny však mají jednu slabinu. Setkání s někým, kdo na tyto řeči zvysoka kašle. Na něj neplatí poučky z kurzu asertivity ani neotesané sebestředné chování, které funguje na těch pár kloučků v kanceláři, o děvčatech tamtéž nemluvě.
Takového člověka nezastavíte hrozbou zaražených prémií, společenského znemožnění a už vůbec ne změnou statusu na facebooku. Planým vyhrožováním ho leda můžete víc naštvat. A popravdě řečeno, moc na něj nebude fungovat ani pohrůžka zavoláním policie. Mimo jiné proto, že si je dost jistý tím, že vás zavolat nenechá.
Takového člověka můžete potkat všude. Na silnici cestou do práce. Na benzince u pokladny, při parkování před domem. V tlačenici při nákupu, při procházce po cestě z kina nebo při odchodu z večeře. Můžete ho dokonce potkat i v nóbl restauraci. S tím, že je někdo takový v tanečním podniku, musíte přímo počítat. Narazit na násilníka však můžete i na procházce s dětmi nebo přímo na dětském hřišti.
Jsi vhodná oběť?
Ti, kdo nerespektují zákony či zvyklosti slušného chování, respektují jedinou věc. Větší sílu, než je ta jejich. Což může být i větší odhodlání, než je to jejich. A to je přesně ten důvod, proč se má slušný, mírumilovný a zákona dbalý člověk naučit účinně se bránit. Ti, kteří jsou jeho opakem, totiž tuto dovednost, respektive schopnost efektivně útočit, berou jako přirozenou součást své existence. Oni vědí, že v jejich způsobu života je hrozba násilím efektivním prostředkem vynucování. Úder či kopanec pro ně, na rozdíl od většiny populace, není něco neznámého. Naopak.
Jak ustát masakry a uhájit zbraně? Americká zbrojní lobby vyváží své know-how
Ze zkušenosti nebo instinktivně pouštějí hrůzu a podvědomě vyhodnocují, jak člověk reaguje. Kdo je shledán vhodnou obětí, má pech. Vhodná oběť je taková, která moc neodporuje, takzvaně nedělá problémy a především od ní nehrozí nebezpečí! To znamená, že nebude bojovat. A když, tak špatně a jen chvilku. Jen to zkusí. Vhodná oběť udělá, co se po ní chce. Nebo bude bita a pak stejně udělá, co se po ní chce. Na to, abyste nebyli shledání vhodnou obětí, si musíte věřit. Abyste si věřili oprávněně, je potřeba něco umět. Pak to může fungovat.
Ale stejně - když jde o peněženku nebo bundu, vezmi to čert. Když bude na vybranou vaše auto, nebo jeho nůž, je lepší dát auto. Ale možná už nebudete chtít dát partnerku. Nebo vy sama nebudete chtít být nějakému tupci po vůli. Nebo se pozornost nějakého agresora upře zrovna na vaše dítě, i takové věci se stávají. Nebo se do vás najednou naveze nějaký frajer na záchodcích v restauraci. V metru. Kdekoli. Pak už nebývá nic na výběr a musíte bojovat. Nekompromisně. Účinně. A účinné je často to, co bolí.
Na takové násilí nejsme vycvičeni
Slušná společnost se nejpozději od 18. století snaží násilí vytěsnit. Ve většině evropských zemí tato snaha dospěla tak daleko, že vystoupila z obzorů reálného světa. Reguluje totiž možnosti obrany těm, kteří se musejí bránit, což jim samozřejmě obranu komplikuje. Společnost, která většinově násilí odmítá, tím dělá to, co malé děti. Ty, když zavřou oči, myslí si, že je nikdo nevidí. Nebo jinak. Když už se regulační snaha míjí účinkem u gaunerů, alespoň si pěkně zregulujeme ty, kteří zákon respektují.
Země sdružené v Evropské unii tak směřují čím dál víc k realitě, které jsme se před lety upřímně smáli při sledování filmu Demolition Man se Sylvesterem Stallonem. Automatické snímače zvuku v něm vyhodnocují rozhovory a za sprostá slova strhávají jakési kredity. Ale když se pak objeví skuteční rabiáti z minulosti, kteří se neleknou elektrických obušků jinak neozbrojených policistů, nikdo neví, co si počít. „Jsme policisté, na takové násilí nejsme vycvičeni,“ je hláška, která mluví za vše. A nezbývá než poslat pro staletí zmraženého Stalloneho.
Takto daleko ještě česká společnost není, ale vnímání toho, co je a co není přijatelné, je již také vychýlené naznačeným směrem. Malý příklad. Podle novinových titulků z počátku ledna průvodčí zbil ve vlaku sedícího pasažéra teleskopickým obuškem. Zdroj na twitteru, který citovaly LN i iDnes uváděl, že důvodem útoku bylo to, že průvodčímu nešla načíst pasažérova In Karta. Leč samotný průvodčí se médiím ozval s tím, že twitterové video neukazuje neurvalé a agresivní chování opilého cestujícího, před kterým ustupoval a opakovaně ho vyzýval, aby na něj nesahal. Dotčený cestující, pro kterého si do vlaku přijela policie, podle Českých drah uhradil pokutu za způsobené zpoždění vlaku, uznal své pochybení a zjevně nevede s drahami ani průvodčím žádný spor.
Vyprodáno, hlásí výrobce české pistole Alien. Zájemce neodradila ani vysoká cena
Dá se tedy předpokládat, že slova průvodčího jsou pravdivá. Pro část veřejnosti je však vyšinutým agresorem on. A zaměstnavatel jej postavil mimo službu. „Přestože byl konflikt jednoznačně vyvolán ze strany podnapilého cestujícího, rozhodně nesouhlasíme se způsobem, jakým náš vlakvedoucí na situaci reagoval. Použití násilí, v tomto případě dokonce obušku, který v žádném případě nepatří k vybavení našich zaměstnanců, je naprosto nepřijatelné,“ citoval iDnes Radka Joklíka z Českých drah.
Z uvedeného sice nevíme, co a jak se přesně ve vlaku stalo, ale i tak je možné se ptát: Ve vlaku není jiná autorita než průvodčí. Jak má čelit napadení, aniž by použil násilí? Jak má případně ochránit cestující, kteří jej budou žádat o pomoc? Jsou třeba průvodčí nějak pravidelně školeni v deeskalační komunikaci a několika základních technikách sebeobrany? Pokud ne, není se co divit, že si pořídí obušek. Policie, na kterou se všichni odpůrci násilí obránců odvolávají, ve vlaku zkrátka není.
A agresor se svým jednáním na ni v žádném případě nebude čekat. Ale jak má průvodčí zpacifikovat pasažéra, který si na něm chce dokázat, že na „to“ má? On na rozdíl od salonních rozumbradů ví, že se mu ten obušek může zatraceně hodit.
Jak zvýšit svou šanci
Česko je sice podle mezinárodních srovnání desátou nejbezpečnější zemí světa, ale ani tady si napadený nevybírá, kdy a kde bude napaden. Napadeným přitom může být kdokoli. Kdokoli však může udělat dvě věci, kterými zvýší svoje šance.
Zaprvé může dávat pozor na to, co se kolem něj děje. Protože to mu umožňuje předcházet nebezpečným situacím. A když už není zbytí, dává mu to čas se připravit. Již to samo o sobě může odvrátit střetnutí. (Přičemž platí, že každé střetnutí je nebezpečné.)
Americké zbrojaře čekají žně. Lidé se předzásobí pro případ vítězství demokratů
Zadruhé se může něco dozvědět o tom, jak se bránit. Alespoň teoreticky. I to je lepší, než nevědět vůbec nic a jít jak ovce na porážku. Podstatně lepší ovšem je absolvovat nějaké praktické lekce. Pak si průběžně opakovat, co se v nich učilo.
A třeba po roce zase zajít na kurz. Je jasné, že to je asi maximum, které se dá žádat po člověku, kterého vůbec nezajímají bojová umění.
Absolvovat alespoň základní kurz sebeobrany není nic, čím by utrpěla intelektuální úroveň absolventa. Byť je to rozšířený názor, avšak lidé, kteří se zajímají o to, jak se ubránit útočníkovi, nejsou „mozkosvalové“ nebo „vymlácené palice“. Samozřejmě že se mezi nimi mohou najít pitomci, možná i trochu vymlácení, ale naprostá většina frekventantů jsou úplně normální lidé, kteří úplně normálně nechtějí být vůči případným agresorům nemohoucí obětí.
Ostatně ona trocha stresu ze cvičení s nějakým tím mozkosvalem vůbec neškodí. Ve skutečné bojové situaci (když se bráníte, tak prostě bojujete, ne že se jen bráníte) budete mít stres daleko větší. A když na to nebudete připraveni, může vás stres ochromit.
Ochromení může přijít i na leckoho, kdo se věnuje nějakému bojovému umění, ale nikdy nezažil skutečnou bojovou situaci. Zvládnout příval adrenalinu a dalších látek, které tělo pod stresem žene do krevního řečiště, není žádná legrace. Tím spíše, když u většiny napadených nejde o stres, ale o strach. O život. Silnější emoce asi není. Dobré kurzy sebeobrany se proto věnují i navozování stresových situací, aby si frekventanti zvykli na to, jak je stres únavný, jak mění jejich chování a co mají dělat, aby mu nepodlehli.
Zajímat se o to, jak se bránit, není nic úchylného. Nedělá to z vás dinosaura z devadesátých let, který v tomto světě už nemá místo. Ani militanta nebo neonacistu, byť někteří lidé to tak rádi vykládají. To je pitomost. Ale jestli se stydíte, nemusíte o tom nikomu vyprávět.
Stejně jako o tom, že nosíte výkonnou baterku se sirénou, paralyzér, nůž, obranný sprej, obušek nebo jste si udělali zbrojní průkaz. Dokud vy sami respektujete zákony, není na tom nic divného, přestože leckdo - z relativního bezpečí své bubliny - tvrdí opak.
Jen je dobré se s těmi věcmi naučit zacházet a respektovat to, co jejich nošení vyžaduje. Například to, že je máte nosit nejlépe vždy na stejném místě. Sprej hozený někde v kabelce je napadené ženě k ničemu. A srovnejte si v hlavě, co jste schopni reálně použít. Pravděpodobné pořadí reálnosti je zhruba na ose sprej - obušek -nůž - střelná zbraň. Prvotní zbraní je však naše vlastní tělo. Pokud se mu alespoň trochu nevěnujeme, nemůžeme se na něj spoléhat.
Motivace a odhodlání
Tím se dostáváme k oblíbenému mediálnímu klišé, že „nevycvičený“ člověk nemá šanci, nemá se pokoušet bránit beze zbraně, se zbraní už vůbec, a se střelnou zbraní v žádném případě. Jenže většina lidí, kteří takové věci píšou, dostala v životě leda facku od rodičů. Kdo je to podle nich vycvičený člověk? Strážník městské policie s jednou hodinou sebeobrany měsíčně? Běžná policejní hlídka, která je na tom podobně? Pohotovostní hlídka policie v černých kombinézách? URNA?
Klíčem k obraně, k vítěznému boji je totiž motivace a odhodlání. Jestli má napadený člověk odhodlání a zná své možnosti a zná základní postupy, může již dokázat vytvořit situaci, ve které útočníka odradí, zastaví nebo přímo zneškodní. Člověk, který má povědomost o sebeobraně a vlastních schopnostech, je schopen (měl by být) vyhodnotit, zda konkrétní situace vyžaduje jen včasný odchod, nebo je čas volat polici, nebo zda se dá záležitost vyřešit jiným způsobem.
Nikdo, kdo není sám mentálně agresorem, nebude začínat zbytečně boj. Protože si je dobře vědom toho, že může utrpět újmu na zdraví a že by také mohl být pachatelem trestného činu. Že nejvýhodnější boj je ten, který nezačal.
Apely proti používání násilí slušnými občany jsou nesmyslné, protože násilí jiným způsobem nejde zastavit. A jindy jej slušný občan nepoužívá. Apely k pasivitě za každou cenu, protože „to stejně nezvládnete“, předem zvýhodňují jakéhokoli agresora. Proboha proč? Každý se dá porazit, když není jiná cesta. Ale je lepší, když víte, jak se to dá udělat.
Mimochodem často se v médiích i diskusích objevuje téma, zda může ozbrojený laik zastavit ozbrojeného agresora. Odpůrci držení zbraní civilisty samozřejmě tvrdí, že nemůže. Protože přece není vycvičený. Jenže na to, abyste se na pár metrů trefili do terče formátu 160 krát 60 centimetrů, což zhruba může být trochu přikrčený sebejistý střelec někde v nákupním centru, nepotřebujete extra výcvik. Potřebujete především odhodlání „to“ zmáčknout. Ne nadarmo se traduje, že „Bůh stvořil lidi slabé a silné. A Samuel Colt tento rozdíl odstranil“.
I laik má šanci
Že ozbrojení laici mají proti ozbrojeným agresorům šance velmi slušné, ukazuje například studie takových případů z USA za období 2000 až 2017, kterou v tuzemsku zveřejnil portál Zbrojnice.com. Podle ní uspěli ozbrojení obránci proti aktivním střelcům v 94 procentech případů! Aktivní střelec je definice FBI, kdy útočník použije střelnou zbraň proti veřejnosti a nejde přitom o akci gangu nebo jinou kriminální činnost.
Podle studie došlo v dané době ke 282 případům „aktivního střelce“, ozbrojený civilista zasahoval ve 33 případech. Nikdy se přitom nestalo, že by civilista jakkoli zasáhl někoho jiného než útočníka.
České zbraně proti teroru: francouzská speciální jednotka si objednala pušky Bren 2
Přitom hrozba zasažení nevinných osob je častým argumentem odpůrců ozbrojené obrany. Podle studie ve 25 případech (76 procent) ozbrojení civilisté aktivního střelce zastavili. V šesti případech (18 procent) jej nezastavili, ale jejich zásah významně pomohl snížit ztráty na životech. Jen ve dvou případech (6 procent) skončila snaha ozbrojených civilistů úplným neúspěchem. Jedním z nich byl muž, který si neuvědomil, že pachatelé jsou dva. Jednoho proto vyzval, aby odhodil zbraň, a ten druhý jej zastřelil.
Ano, nikdo neříká, že obrana je bezpečná, ani že obránce nemůže utrpět zranění. Ani to, že obránce musí vždy přežít. Právě proto je dobré se učit bránit. Jen tak zvýšíte svoje šance. Jen tak můžete úspěšně bránit svoji rodinu, když ji napadne bezohledný agresor.
Zatím poslední takový případ se stal v kostele v texaském Fort Worth těsně před koncem loňského roku. Aktivní střelec zahájil palbu při bohoslužbě. Zabil jednoho člověka, druhého vážně zranil. Pak už ho srazily střely dobrovolného strážce kostela, tedy ozbrojeného civilisty. Pravda, byl to bývalý agent FBI, ale těžko předpokládat, že by na penzi byl v takové formě, jako aktivní členové protiteroristických týmů.
Speciální skupinu extra nebezpečných útočníků představují lidé pod vlivem narkotik. Komunikace s nimi je velmi obtížná, ne-li nemožná. Co spustí jejich agresi, je neodhadnutelné. Neuvažují ani trochu racionálně, a zaútočit tak mohou jakkoli a čímkoli. Mnohé drogy navíc zvyšují lidem práh bolesti, takže je možné je vyřadit z boje pouze za použití velmi intenzivních technik. Což bez předchozí znalosti bývá problém.
Pořád si myslíte, že vám se tohle nemůže stát?
O tom, že proti napadení není nikdo imunní, může vyprávět státní zástupce Libor Řeřicha, kterého loni bezdůvodně a velmi surově zbil opilý recidivista před prodejnou kebabu. Což je přesně ten případ, před kterým nejde utéct. Protože agresivní mladík si vybral, koho napadne, a pak ho napadl. Státní zástupce u soudu vypověděl, že mu „po první ráně málem uletěla hlava“.
Proč je tedy dobré se umět bránit i v 21. století? Proto, abyste si jednou nemuseli vyčítat, že jste jen stáli jako tvrdé Y, protože jste vůbec nevěděli, co máte dělat.
Autor je spolupracovníkem redakce
Čtěte také:
Česká superzbraň od firmy, kterou nikdo nezná. Pistole Alien má dobýt americký trh
Na prodeji zbraní nejvíce vydělávají USA. Těží ze spolupráce se Saúdskou Arábií
Armáda nakoupí desítky tisíc zbraní od České zbrojovky
Pistolníkův sen. Americké zákony dovolují domácí výrobu zbraní