Na téma, proč se dnes lidé také nechávají tetovat, se vypráví například tato anekdota pro dospělé:
Návštěvník Jamajky se na nudistické pláži zeptá ležícího chlapíka: „Proč máš na penisu vytetováno WY?“ Chlap odpoví: „Tam je napsáno Wendy, ale celé se to dá vidět samozřejmě jen při erekci. Wendy je dívka, kterou miluju.“ Návštěvník jde dál a spatří dalšího chlapíka s tetováním WY na penisu. „Taky miluješ Wendy?“
„Jakou Wendy?“ podiví se muž. „Tam je napsáno Welcome to Jamaica and have a nice day.“
Nablblá anekdota; jenže doktor Martin Rychlík, autor knihy Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla, kterou právě vydává Nakladatelství Lidové noviny, by asi případy obou mužů přiřadil k některé z osmi skupin funkcí, které může splňovat tetování. Patrně by vybral funkce komunikační a individualizační a z anekdoty by povstal příběh o ničem menším než o tom, jak konkrétní jedinec komunikuje s vnějším prostředím a časem, jenž je mu vyhrazen. Médiem je tělo.
Je to zvláštní, Martin Rychlík vůbec není posedlý otázkou, kterou jsme zvolili do titulku této stati, ale velmi rychle jí začne být posedlý čtenář jeho knihy. Zvlášť, když autor hned v úvodu soudí, že ryze praktický nebo ryze estetický motiv tetování (rituální tetování, označení příslušníků kmene, stigmatizace zločinců či naopak prosté krášlení těla) nikdy neposkytují úplnou odpověď na otázku, proč se lidé nechávají tetovat. Vyzdobit si záda čínským drakem nebo stodolarovkou, končetinu lokomotivou Českých drah nebo genitálie nápisem AC/DC či obrázkem tryskáče, o milionech méně výstředních motivů nemluvě, to je přece druh prohlášení, výzvy, a to - pozor - takové, která se obvykle nadosmrti nedá vzít zpět. Odpovědět na otázku „Proč je dnes šestina obyvatel USA tetována a Evropané je pilně dohánějí“ potom vyžaduje přesáhnout hledisko kterékoli dotčené disciplíny, ať se jedná o etnologii, psychologii, sociologii, historiografii, sociální psychologii, kulturologii, estetiku a další. Jak si autor poradí? Pečlivě utřídí tisíce prověřených faktů a ponechá čtenáře jeho osudu - spřádat z nich vlastní příběhy.
Maor a rocker
Julius Lips v knize O původu věcí uvádí: Jistý běloch namaloval na Novém Zélandu zdařilý portrét starého Maora. Ten ale odložil obraz s pohrdlivým úsměvem; když se ho malíř ptal, jak tedy podle svého mínění vypadá, namaloval stařec důstojně ornament, který měl vytetován na obličeji, a řekl: „Tohle jsem já. To, co tys tady namaloval, nemá žádný smysl.“ Maorští náčelníci považovali své lícní moko za znak individuality a používali ho dokonce i jako podpis důležitých smluv.
V jiném čase a v jiné civilizaci… Axl Rose, člen americké rockové skupiny Guns n‘ Roses, má na těle vytetováno: Axl Rose.
Jak jsou si ti dva nakonec podobní! Rozdíl mezi nimi se jmenuje alfabetická kultura. Jinak jsou titíž: oba nosí statutární znamení, oba se jím netají, oba tím stabilizují vlastní identitu. Zůstává jediná záhada. Axl Rose se potetovat nemusel.
Případná námitka, že je to jen ukázka, jak euroamerická civilizace koketuje s jinými, se zdá být nepřesvědčivá. Platila by naopak v případě muže-zebry, který si potetoval celé tělo černými pruhy. A pak se možná odběhl napást na savanu.
Hitler a Stalin
V roce 1934 Adolf Hilter zakázal tetovací salony na celém území Velkoněmecké říše s výjimkou jediného v přístavu Hamburku. I tam však směli být tetováni jen cizinci, aby se neposkvrňovala čistá árijská pokožka.
Přesto tetování v Německu prožilo vzápětí příšerný boom, ačkoli Osvětim či Dachau nebyly tetovací salony. (Nic nového, nápad označovat tetováním potulné Cikány se objevil i v českém prvorepublikovém parlamentu, z USA je znám návrh označovat tetováním HIV pozitivní.)
Paradoxní však je, že „čistá árijská pokožka“ naopak mohla být v určité souvislosti hrdě poskvrňována: příslušníci SS nosili na levém rameni nebo v podpaží vytetované blesky a krevní skupinu.
Že s nenávistí nacistů k tetování jako takovému to nebylo tak horké, dosvědčuje fakt, že Ilsa Kochová, manželka velitele tábora v Buchenwaldu, sbírala tetované kůže mrtvých vězňů. Vytypovávala si předem oběti, a dokonce z tetovaných kůží nechávala vyrábět stínítka na lampy, obaly knih, peněženky a dámské kabelky.
Hitler sám údajně tetován nebyl. Ale pointa příběhu: Jaltská konference. Vrcholní reprezentanti tří vítězících mocností byli všichni tetováni. Winston Churchill měl na paži kotvu (a jeho matka údajně kolem pasu vytetovaný řetěz), Franklin D. Roosevelt rodový znak a Stalin - na prsou lebku.
Architekt a profesor
Evropa se k tetování vždy stavěla vlažně, pochopitelně, vždyť křesťanství (stejně jako judaismus a islám) tetování nepřálo. Takže jeho nositeli bývali kriminálníci, námořníci, děvky, vojáci a jiní dobrodruzi, již v antice otroci a zločinci a za samoděržaví zase vyhnanci na Sibiř. Jestliže se od 19. století dobrovolně připojují aristokraté, intelektuálové a umělci, pak mimo jiné i proto, že tetování se stává vyjádřením svobody a nezávislosti individua či definované skupiny na většinové společnosti. Jakže? Trvalá změna vzhledu, tohoto symbolu vnějškovosti, jako vyjádření osobní svobody?! Nelíbí se. I jeden z modernistů, zakladatelů funkcionalismu architekt Adolf Loos v roce 1911 provokuje: „Kdo je potetován a nikoho ještě nezavraždil, pak jen proto, že to nestihl.“
Od Loosova výpadu uběhlo skoro století a dnes jiný umělec, „nejpotetovanější Čech“, profesor AMU Vladimír Franz píše: „Tetování jako existenciální body-art budí u mnoha lidí, kteří se považují za liberály a ,postmoderní avantgardisty‘, odpor až otevřeně rasistický, mohu-li to tak říci. Děsí je závazek a tíha této volby, jež je v naší době rozpoutané kvazi-svobody něčím jako plivnutí do tváře. Kde však v případě těchto ,postmoderních avantgard‘ zůstala ona nalomená odvaha ručit svým životem za dílo? Dávno a pryč jsou doby nebezpečných provokací a skutečného, to jest skutečně nebezpečného, sociálního angažmá avantgard dvacátých let uplynulého století (dadaisté, surrealisté etc.). Zbývá jen bezpečná anekdota, jejíž slabou pointu známe předem.“
Kam v těchto souvislostech řadit muže, kteří si za každou dobytou ženu nechávají na paži vytetovat půlměsíc? Ženy za každé porozené dítě hvězdičku (ale i masoví vrazi křížek za každou oběť)? Kam herce, členy Společenstva prstenu z úspěšné trilogie, každý má na těle vytetovanou elfskou devítku? Byť každý jinde. (Kdyby vás to zajímalo, Frodo ji má v tříslech.)
Jsou ti všichni dokladem „nenalomené odvahy ručit svým životem za dílo“? Anebo dokladem husserlovské teze o rozplývání Evropy ve vnějškovosti? Znamená obraz definitivně víc než slovo, protože druhým už jinak nikdo nenaslouchá? Musí být čin dáván ve známost, aby byl v postmoderní (chcete-li informační) éře vůbec činem? A hlavně: co potom s miliony namátkově zvolených ornamentů rozesetých po pažích, zádech, lýtkách, hýždích, podbřišcích a ňadrech světa?
Fascinující kniha.
Martin Rychlík: Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla
Vydalo (v noblesní grafické a polygrafické podobě) Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005
Doporučená cena: 425 korun
Martin Rychlík
Proč nejsem tetován
To je otázka, na kterou odpovídám poslední dobou poměrně často. Díky časopisu E8 ji mohu nyní rozřešit. V žádném případě to není nějaký odstup či nevole k tomuto zdobení, přesněji řečeno doupravení těla. Naopak. Lidí, kteří se rozhodli svůj prvotní „majetek“ takto doplnit, si vážím za odvahu, s níž šli do trvalé změny sebe sama - zvláště, když má tetování extenzivní rozsah. Kupříkladu profesor Vladimír Franz přesně říká, že zmizela vůle lidí trvale ručit za své činy. On sám svou tatuáž tedy považuje „za neodvolatelnou a ultimativní součást tvorby a života coby jednoty existenciálního gesamtkunstwerku“. Taková je jedna stránka tetování: individuální vyjádření jedinečnosti nebo chápání body-artu v původním, jakémsi iniciačním či rituálním smyslu. Bohužel je tu i rub tetování, který je dnes - troufám si tvrdit - daleko častější. Pro mnoho nositelů se „kérka“ stala módním artiklem na úrovni top oblečení, výstředního účesu nebo šperku. Takovou „ozdobu“, ať už ostnatý drát, delfínka nebo srdíčko, bych rozhodně nechtěl. Ale o vážnějším tetování s osobními významy už lze uvažovat. V mém případě však proti němu hovoří tři vesměs velmi prozaické důvody. Za prvé: ve svých 28 letech jsem dosud nenašel motiv, bez něhož bych nemohl žít a byl by pro mne natolik důležitý, abych si jej vepsal pod kůži. I ty zdánlivě nejtrvalejší hodnoty bývají vrtkavé. Za druhé: na to, aby se mi tetování stalo posílením nějakého zásadního, prahového či pamětního životního prožitku, je již asi pozdě. Většinu tradičních událostí, s nimiž bývají takové obrazce spjaty, už mám za sebou: svatba, narození dítěte, promoce a tak dále. A konečně za třetí: vím, že se ke mně tetování nehodí. Ač poslouchám extrémní hudbu-nehudbu, sympatizuji s různými subkulturami nebo protestuji proti státní byrokracii, jsem v zásadě usedlý, tichý a nenápadný člověk. Nerad též ukazuji své nedokonalé a stárnoucí tělo, které snad bude ještě chvíli stárnout… Možnou námitku, že s tatuáží nemám vlastní zkušenost, přesto o ní píšu, považuji za vážnou a relevantní. Beru ji. Ale jako protiargument uvádím: mé tetování přeci není důležité. Zajímám se o tetování jiných, o fenomén tetování, který se časově i prostorově měnil a své odlesky zanechal i v duchu doby, ve foucaultovské epistémé. Jak stojí v závěru mé knížky: „V tetováži je obsaženo vidění světa.“