Se šípkovou Spor vesnických buranů s pražskými nemakačenky po prezidentské volbě zatěžuje veřejný prostor více, než je zdrávo.
A tak jsme hlavní téma tohoto vydání týdeníku Euro věnovali námětu méně výbušnému, leč již také léta horkému. Jestli je kančí lepší se šípkovou, nebo se zelím, je stejně marná debata jako ta prezidentská. O čem debata ale není? O tom, že těch černých zvířátek nám po luzích a hájích běhá více než dost. A nejen po luzích, ale i po zahrádkách a ulicích na okrajích měst. Není to tak znervózňující jako medvědi vybírající popelnice v ulicích Starého Smokovce v Tatrách, ale normální to není. A hlavně to trvá už dlouho.
Řešení v podobě usnadnění odstřelu a výzev k myslivcům, aby počty divokých prasat zregulovali, se míjela účinkem. A to až do okamžiku, kdy se na Zlínsku objevil africký mor prasat a na čuníky začaly být vypisovány odměny a jdou po nich i policejní odstřelovači. Z hlediska zvířátek se to může jevit jako projev jisté nespravedlnosti, protože se zdá velmi nepravděpodobné, že by africkou chorobu na Slušovicko dotáhlo nějaké nemyté divoké čuně od bradavičnatého bratrance ze subsaharské Afriky. Je ale zcela nesporné, že vysoké stavy této zvěře jsou zásadní příčinou šíření choroby extrémně nebezpečné pro velkochovatele domácích pašíků.
Kolik prasat ještě zbývá…
Je nicméně tvrdou realitou, že na přemnožení černé zvěře se naše tradiční česká zemědělská velkovýroba sama podílí významnou měrou. Lány řepky na bionaftu a kukuřice pro bioplynky jsou zcela ideálním biotopem pro divočáky, z nichž se nyní stali psanci. Nejenže přenášejí mor a straší děti, ale také požírají mláďata touto velkovýrobou už tak ohrožených zajíců a bažantů.
Že se je v nějaké historicky krátké době podaří zredukovat na desetinu současných stavů, je dost pravděpodobné. Ono totiž jak se zelím, tak s tou šípkovou je kančí maso opravdu skvělé a naši lidoví myslivci na venkově to moc dobře vědí. Nakonec, jak připomínáme v našem historizujícím textu (str. 14), podařilo se to už za císaře Josefa II. A to ještě lovci neznali přístroje pro noční vidění. Teď to mají kromě úředního dekretu i s vyplacenou prémií. Obavy, že ani vysoké odstřely v posledních letech na regulaci počtu divočáků nestačily a ani dál stačit nebudou, jsou tak nejspíše liché. Ve skutečnosti nikdo netuší, kolik jich v lesích po těch masakrech ještě zbývá.
… a kdo je největší velkostatkář
To ale rozhodně neznamená, že tak budou vyřešeny všechny problémy struktury naší zemědělské výroby, která - přestože by měla těžit z výhod hospodaření ve velkých celcích - jen velmi obtížně konkuruje mnohem menším farmářům v Německu, Rakousku, ale především v Polsku. Hospodaření v méně rozsáhlých celcích, při němž je snadnější udržet krajinu i divokou zvěř ji obývající v nějakém rovnovážnějším stavu, tak nakonec nemusí být zrovna ekonomicky nevýhodné, jak se u nás traduje. Že se zemědělství ktakové podobě neposune za vlády, jejíž premiér a ministr zemědělství jsou největší velkostatkáři v zemi, je jisté.
Ale těch prasat by tu po lesích tak jako tak pár zbýt mělo. Nejen pro slunce v duši našich ekologů, ale i kvůli té šípkové omáčce. A mimochodem, podle fořta upečený mladý hřbet s liškami a slaninou je minimálně srovnatelnou lahůdkou. '
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz