Slyšíme to stále dokola – populace stárne, demografický vývoj vede jasně k situaci,
kdy jeden pracující bude „živit“ dva penzisty. Víme, že to stát za nás nevyřeší. O naší životní úrovni za několik desítek let bude tedy zcela zásadně rozhodovat hodnota námi vybudovaného majetku.
Pojďme se podívat, jak na to.
S dlouhodobým výhledem je to stejné jako se sportem nebo zdravou výživou.
Tomu, co je teď, přikládáme větší význam. Sportujeme méně, než bychom chtěli, výjimky ze zásad zdravého stravování se stávají standardy a svůj příspěvek na penzijní připojištění si možná navýšíme, až budeme mít víc peněz v práci, až půjde manželka po mateřské zpět do práce, až děti odejdou z domu, až splatíme hypotéku… O investování ani nemluvě.
Jak říká behaviorální ekonom Dan Ariely, neumíme přemýšlet v dlouhých horizontech. Pokud se máme odvážit dělat něco, co přinese kýžený efekt až za mnoho let, snadno své rozhodnutí změníme. Prý stačí najít si nějakou okamžitou odměnu – u čištění zubů je onou odměnou svěží dech. U spoření na stáří tak maximálně daňová úleva, ale tu pocítíme jen jednou za rok.
Pokles není ztráta
V tom, abychom si vytvořili dostatečně velký majetek, nám brání ještě jedno specifikum investování. I když si připustíme, že díky složenému úročení stačí průběžně odkládat o poznání méně, než jakou hodnotu bude v součtu náš majetek mít, že bychom měli investovat do akcií a nemovitostí a méně utrácet za dovolenou nebo vánoční dárky, může velmi brzy přijít těžká zkouška.
Po několika měsících, někdy i letech investování nás totiž zamrazí při pohledu na stav investičního účtu. Nejenže na něm nemusí být původně cílených čtyři až šest procent, ale stav může být dokonce nižší než souhrn všech našich plateb. Vzpomeneme si pak na slova investičního poradce, že k takové situaci může dojít? Nebo zpanikaříme, investici prodáme, a zrealizujeme tak ztrátu? Navíc s jasným přesvědčením, že jsme opět naletěli a že už rozhodně nikdy nebudeme investovat?
Jak by se nám v takové situaci hodil návrat zdravého rozumu. Vždyť přece pokles hodnoty neznamená ztrátu, naopak příležitost k nákupu!
Kuře z trouby nevytahujte Že statný strom, který obdivujeme při jarní procházce, nevyrostl za rok nebo že kuře neugrilujeme za pět minut, to je nám jasné. U peněz se ale chováme jinak.
Typické nastavení mysli začínajícího investora je zhruba takovéto: „Kdo ví, co bude za 15 let, ale běda, když budu mít po roce menší výnos než na spořicím účtu.“
Ne nadarmo ten nejzkušenější investiční poradce radí klientům nastavit trvalý příkaz a příliš vývoj nesledovat. Pokud totiž investujete na dlouhém horizontu, pak je sledování v prvních letech možná zajímavou zkušeností, u investora se ovšem běžně střídají dvě extrémní emoce – jedna zbytečnější než druhá. V době růstu akciového trhu euforie, při poklesech panika. V obou situacích, pokud ještě není konec horizontu na dohled, zní správná rada: Nic nedělejte, pokračujte! Kuře zkrátka z trouby ještě nevytahujte.
Horizont rozhoduje
Chcete-li investovat v horizontu do tří let, pak raději zapomeňte na výnos a zaparkujte své prostředky na spořicí účet nebo termínovaný vklad. Statistiky z let 1825 až 2018 hovoří jasně – 29 procent kalendářních let skončilo na globálním akciovém trhu poklesem, někdy dokonce o více než 40 procent.
Pětiletých horizontů skončilo na akciových trzích poklesem už jen 14 procent a nejhorší byl ve 30. letech minulého století někde mezi 10 až 20 procenty. A patnáctiletý horizont dělá z akciové investice (i s ohledem na inflaci) už investici obrovsky bezpečnou. Žádný takový horizont historicky neskončil v záporu.
Dlouhodobě pak roste globální akciový
trh tempem 6,7 procenta po odečtení inflace.
Pokud se tedy odhodláte a začnete investovat, přistupte raději na názor zkušeného investora, který zní: „Těžko říct, co bude za rok, ale běda, jestli nevydržím investovat aspoň 15 let!”
O autorovi| Josef Uchytil, finanční poradce Partners
