Banky sice podle průzkumů půjčují obyvatelstvu opatrněji, ale i tak jsou hypotéky chlebem a solí bankovního byznysu. Byty přesto nejsou.
Přesně jak si centrální bankéři v obavách o přehřátí trhu nemovitostí přáli, zpřísnily banky svoje standardy při poskytování hypoték. A dokud budou ceny nemovitostí růst, budou se šrouby spíš utahovat. Přitom i v Česku představují úvěry související s bydlením asi dvě pětiny všech půjček privátnímu sektoru a banky mají hypotéky v oblibě. Vysvětlení je jednoduché – zástava nemovitostí je něco, co rutinně ovládají, navíc lidé mají o hypotéky zájem a jsou tam slušné marže. Jen to porovnejte s jinými klienty.
O velké firmy s robustní zakázkovou knihou a dobrou finanční stabilitou se dnes banky perou a půjčují si o pár desetinek procenta nad cenou bankovních zdrojů. Na prvotřídním „korporátu“ se dnes zkrátka vydělat nedá. Finanční ředitelé ve firmách dodnes vzpomínají na studenou sprchu, kterou dostali před deseti lety, rádi se financují přes dluhopisy, navíc se hodně dcer zahraničních společností financuje přes „cash pooling“ organizovaný z centrál.
Domácnosti drží banky
Malé firmy jsou samostatnou kapitolou – ne že by o jejich úvěrování nebyl zájem, ale je to pracné a je tady problém s kvalitou zástav. Objem úvěrů podnikům stagnuje. Pro municipality platí totéž v bledě modrém a než nakupovat vládní dluhopisy, to je lepší dát na úložku do centrální banky.
Přesto je rentabilita českých bank velmi dobrá – díky domácnostem. A vzhledem k tomu, že nějaké tři čtvrtiny jejich dluhů vůči bankám souvisejí s bydlením, tak díky hypotékám. Měříte-li úrokové sazby u hypoték v mezinárodním porovnání, pak 2,46 procenta, což je poslední uváděný průměr, sice není ani český historický rekord, ani evropská láce (to jděte do Finska), ale je to zhruba na úrovni Nizozemska.
50 tisíc migrantů. Hypotéku letos refinancuje rekordní počet Čechů
Pro marže, které banky na hypotékách dělají, platí v podstatě totéž – opět na úrovni Nizozemska nebo Belgie, nikoli nejnižší (opět Finsko s méně než jedním procentem), ale také na poloviční úrovni oproti Maďarsku. Tenhle trh je v Česku hodně konkurenční – kdo umí trochu trpělivě hrát a má slušnou vlastní kapitálovou sílu (ekvitu), bude schopen vyjednat hodně atraktivní podmínky. O refinancování existujících hypoték u dlužníků, kteří léta spolehlivě splácejí, to platí dvojnásob.
Podzimní zúčtování
Problém není na straně poptávky, už dlouho ne, a ani zpřísnění požadavků na spoluúčast by tolik nevadilo, kdyby oproti zájemcům o bydlení v prosperujících aglomeracích šla odpovídající nabídka připravených zasíťovaných pozemků. Po autorovi tohoto článku chtěly v roce 2000 banky 30procentní spoluúčast a úroková sazba byla dvojnásobná, jenže metr čtvereční nového bytu stál – při dobré paměti – celých 22 500 korun českých. Ne že by bydlení bylo tehdy bůhvíjak dostupné, ale dnes je nejen v Praze, ale i v dalších oblastech s fungující ekonomikou zkrátka nedostupné i pro mladé lidi s vysoce nadprůměrným příjmem.
O faktické absenci bydlení, na které by dosáhli lidé, kteří mimo jiné zajišťují veřejné služby, ani nemluvě. Stavět speciální dotované byty pro policajty, učitele nebo zdravotní sestry či další „preferované profese“ prozrazuje intelektuální zpoždění nějakých čtyřicet let. V komunálních volbách půjde o to, kdo bude schopen nabídnout představu, jak zajistí výstavbu bytů a infrastruktury svého města či obce jako takové. Na podzim přijde ten čas, kdy to zvážíme a spočteme. Byl bych v Praze neúprosný být třicátníkem.
Dále čtěte:
