Proč prohráváme s covidem

O tom, že bude válka, jsme věděli. Ale jen chvilku. Takže na přípravu bylo jen pár dní. A stejně jsme tomu úplně nevěřili.

Kdo by, sakra, čekal, že ve 21. století se bude v Česku válčit, že? Jenže to najednou bylo tady…

Lidé s tím, překvapivě, takový problém neměli. Bez diskusí začali dělat to, co bylo potřeba. Co mohli dělat pro vojáky v první linii, to dělali. Sami bez řečí dodržovali přísná pravidla, která s sebou válečný stav pro civily nese. Zákazy vycházení například.

Ukázalo se však, že stát je na konflikt tragicky nepřipravený. Strategické rezervy neomylně neobsahovaly to, co v nich musí nezbytně být. Ale díky nasazení tisíců bezejmenných civilistů se to podařilo nahradit.

První nápor nepřítele jsme přestáli.

Dokonce bez velkých ztrát, kterých jsme se všichni báli. Mobilizovaná armáda nastoupila na hranice v ohromujícím tempu a s nadšením, které nám mohl leckdo závidět. K válečnému úsilí se bez přemlouvání přidali všichni, kdo mohli. Do první linie se hlásili dobrovolníci a ti, kteří by již službu na frontě nezvládli, se dobrovolně ujali úkolů v týlu a ve výrobě.

Zhruba tak to v Česku vypadalo letos na jaře. Jen místo nepřítele v tanku se na nás vrhla čínská chřipka čili covid-19. Od března do dubna to byla bitva se vším všudy. V květnu jsme si už mysleli, že jsme nepřítele zastavili. A začali jsme, společně s vládou, v červnu slavit. Roušky dolů, vzhůru do restaurace, do fitka, do práce. Jen vláda v tom slavení jaksi zapomněla, že z oslavy musí odejít jako první a okamžitě se pustit do práce. Podle čerstvě nabytých zkušeností co nejrychleji připravit plán, co se bude dělat ve chvíli, kdy nepřítel udeří znovu. Což jsme od zpravodajské služby (tedy epidemiologů) věděli, že se stane nejpozději na podzim.

Kdyby se vláda chtěla poučit z historie, třeba od Winstona Churchilla, který s právě takovou situací musel pracovat v roce 1940, věděla by, že musí udělat tři základní kroky: • Udržet bojovou morálku, tedy široké povědomí o tom, že válka ještě zdaleka není vyhraná. Odtud pochází známý Churchillův výrok: „Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, slzy a pot.“ Což řekl 13. května 1940, tři dny po nástupu do funkce ministerského předsedy. (S důležitostí osoby v této funkci se ještě v následujících řádcích několikrát setkáme.) Věděl, že po případném pádu Francie musí Hitler ještě překonat kanál La Manche. Což je zhruba totéž, jako byly letošní prázdniny pro koronavirus.

• Zacelit ztráty způsobené dosavadním bojem. Británie zoufale potřebovala doplnit letectvo a prakticky všechny těžké zbraně, protože ty zůstaly v poražené Francii.

• Vymyslet realistický plán obrany proti nacistické invazi na ostrovy a zároveň vymyslet plán, jak této invazi zamezit.

Převedeno do Česka v roce 2020 to znamenalo: nezlehčovat situaci, nesbírat laciné politické body, udržet „válečnou“ mentalitu. Zadruhé maximálně rychle saturovat vzniklé škody v ekonomice s tím, že se to musí dít jednoduše a rychle. Současně s tím vytvořit maximální zásoby zdravotnického materiálu s co největším podílem českých firem. Zatřetí měla česká vláda připravit krizový plán vycházející z právě nabytých zkušeností - co potřebujeme a za kolik.

Jenže česká vláda - a nepitvejme teď, kdo z ní za to konkrétně může - to zdaleka neudělala. Pan premiér nás sice zcela správně vyzval, abychom strávili dovolenou v Česku a pomohli tím strádající domácí ekonomice, ale jeho paní hned nato odjela na dovolenou na Krétu. Něco takového by třeba paní Clémentine Churchillovou asi ani nenapadlo a strávila by letní dovolenou 1940 někde na Skotské vrchovině. Že by posléze premiérská rodina odjela ještě „někam za sluncem“, tak to by manžele Churchillovy nejspíše nenapadlo ani ve snu. Tahle dvojice si velmi dobře uvědomovala, co je respekt a pokora, kterou musí projevit politik, když chce, aby jej národ následoval. Protože nic není silnější než osobní příklad. Když ho dáváte, můžete chtít, aby se lidé chovali jako vy.

Jak tedy vláda v létě posílila jednotky v prvním sledu, jak připravila zálohy a co udělala pro doplnění strategických zásob? A co udělala pro udržení bojové morálky? Určila vláda cíl, kterého musíme dosáhnout?

A stanovila postup, jakým toho cíle dosáhneme? Protože bez toho nelze vyhrát žádný boj. Jedno s kým.

Jenže ono se nic z toho nestalo. Celá vláda mlčela a nic zásadního nevysvětlovala. Protože všichni politici - včetně opozice -dali přednost lacinému výstupu v médiích před tím, aby skutečně pracovali pro vlast. Vlast není sprosté slovo, jak se čas od času zdá. Vlast je tahle země, ve které žijeme a kterou momentálně musíme uhájit před mikroskopickým nepřítelem. Nepřítelem, na kterého neplatí tanky a granáty, ale obyčejná soudržnost. A soudržnost vychází z informovanosti. Což je to, čeho se občanu České republiky zásadně nedostává.

Vláda, reprezentovaná obvykle v médiích premiérem, nedokázala za celou dobu letního „koronavirového příměří“ představit žádnou přesvědčivou vizi, o strategii nemluvě. Právě proto začal do způsobu vedení téhle války mluvit úplně každý. Na jedné straně přesvědčivě hovořící šéf zubařské komory Roman Šmucler, jehož argumenty vůbec nevypadají nesmyslně.

Na druhé straně evoluční biolog Jaroslav Flegr, jehož argumenty také vůbec nevypadají nesmyslně. Totéž platí o vystoupení řady dalších lékařů, epidemiologů, biologů a tak dále. Stejně tak se činili i šéfové politických stran.

Výsledkem toho je klasická situace, kdy v podstatě každý zná ten správný recepis na vítězství. Což je cesta do pekel.

A vláda, která tuto náladu odstartovala, ji ještě dále přiživovala. Místo toho, aby jasně řekla, jakým způsobem budeme bojovat, protože vítězství je ještě daleko.

Být to letos skutečná válka, tak Česko v červnu - pod dojmem prvotního vítězství - demobilizovalo. Což by nepříteli při jeho podzimní ofenzivě velmi výrazně pomohlo. Jestli bychom při jarním útoku jeho tanky zastavili někde před Plzní nebo u Jihlavy a vytlačili jej zpět za hranice, tak teď už se bojuje v ulicích Prahy. Zbraně protivníka jsou přitom stejné, nezískal žádné nové technologie. Nové technologie jsme ovšem nezískali ani my. Na rozdíl od jarní kampaně má ale každý Čech sadu osobních roušek, které se již naučil perfektně ovládat. Čili v nedostatku zbraní náš současný překotný ústup netkví.

Ustupujeme proto, že velení si nevšimlo, že nepřítel zaútočil podruhé. Šel přitom stejnými cestami a používal stejné taktické a strategické postupy. Jenže tam, kde jej zjara „uvítaly“ první české jednotky, tentokrát bylo jen pár pozorovatelů. Tu a tam došlo k přestřelce lokálního významu, ale o odporu po celé šíři fronty se nedá mluvit ani náhodou. Vrchní velitel armády, kterým je prezident, mlčel a náčelník štábu, tedy předseda vlády, ukolébával veřejnost i vojáky místo toho, aby vydal jasné rozkazy. Místo toho, aby všem zdůraznil, že válka neskončila, že naopak právě začala její další fáze. Horší než ta první, protože přichází po období klidu.

Ustupujeme také proto, že jsme všichni s úlevou chtěli uvěřit tomu, co nám náčelník štábu říká. Byli jsme rádi, že nemusíme tahat osobní výzbroj (roušky a dezinfekci) a můžeme se sejít, s kým chceme a kde chceme. Že můžeme jít bez obav na nákup nebo do kina. Může se nám ale někdo divit, když premiér říká, že je to v pořádku, že se takhle chovat můžeme?

To, že po několika týdnech bezhlavého ústupu jmenoval premiér velitelem fronty důstojníka, který se v jarních bojích docela osvědčil, je zřejmě správný krok. Ale určitě je to pozdní krok. Protože i jeho kredit stihl za letní měsíce oslabit. A hlavně jeho televizní vystoupení po nástupu do funkce už mířilo na jiné publikum, než ke kterému by takhle promlouval na jaře. Tehdy byla bojová morálka vysoká, všichni věděli, že záleží na chování každého jednotlivce, dezerce a nedodržování rozkazů bylo jen výjimečné. Na podzim je to ale s bojovou morálkou slabší.

Připustit si, že nezbývá než znovu začít bojovat, je těžké. Jarní euforie, že jsme vyhráli, byla přece tak opojná! A jen málokdy zaznělo, že to nebylo konečné vítězství, ale pouze oddechový čas, než nepřítel doplní své prořídlé divize. Že není co slavit. Že si máme užít krátké volno a pak se honem zase připravit a čekat, až přijde další útok. Že máme čekat na rozkaz. Už vůbec nezaznělo, že na podzim povedeme válku tak a tak. A potřebujeme k tomu takové a takové vybavení, tolik a tolik lidí a bude to stát asi tolik. Kvůli tomu všemu, co v létě nebo na začátku září nezaznělo, se nám jako celku chce do boje daleko méně.

Specifickou roli v tom sehrávají média.

Přinášejí záplavu zpráv a rozhovorů, jež si leckdy vzájemně protiřečí.

Výsledkem je rozpolcenost nás obránců.

Část z nás se cítí vládou podváděná, protože nevěří v ničivou sílu našeho nepřítele.

A svou neochotu bojovat mohou zdůvodnit mnoha argumenty, které mají z médií a jež nejde odbýt jen mávnutím rukou. Současně je obecně dostupných informací na téma téhle války tolik a tak nepřehledných, že jen málokdo se v nich dokáže orientovat. Což na jedné straně vyvolává odhodlání místy až přerůstající v paniku, na druhé straně to jen utvrzuje odpůrce války, že oni mají pravdu.

Rozpolcenost obránců je pro obranu samozřejmě tragická. Nepřítel jásá.

Viníkem je jednoznačně vrchní velení, které nejen začalo obranu mobilizovat příliš pozdě, ale především fatálně zanedbalo komunikaci. Velení zapomnělo, že musí lidem nabídnout někoho, komu mohou věřit. Nemyslím teď politika prostého skandálů a policejních vyšetřování. Myslím politika, který mluví jasně, srozumitelně a na základě seriózních údajů. Politika, jehož vystoupení dávají smysl a lidé jim proto mohou věřit. A zároveň politika, který jde sám příkladem v plnění „bojových povinností“.

Protože za takovými veliteli i za takovými politiky jsou lidé ochotni jít.

Větší ránu než to, co minulý týden předvedl úřadující ministr zdravotnictví a sám hodností plukovník Roman Prymula, přitom snad už protikoronové úsilí ani dostat nemohlo. Pokud bychom pro jeho jednání hledali válečné přirovnání, šlo by o neuposlechnutí rozkazu. Ale význam toho, co ministr udělal, je zcela srovnatelný se zradou. Stejně jako by v tomto případě dlouho nejednal válečný soud, zachoval se tak i premiér. Oznámené sesazení plukovníka je přitom touto optikou (za zradu a v nouzovém stavu) víc než mírný trest.

Jak se bude bojová morálka a tím i samotná válka s covidem vyvíjet poté, co virus tuto vysoce ničivou bombu dvojnásobné brizance nazvanou poeticky „schůzka Prymula-Faltýnek“ použil, není zcela jasné. Politici by však měli už konečně pochopit, že když ohlašují (jako minulý týden), že bude v půli listopadu potřeba 12 000 intenzivních lůžek a 3000 lůžek s kyslíkem, musí současně také říct, jestli je v silách našeho zdravotnictví tento počet zajistit a také obsloužit. A pokud ne, jak to uděláme.

Že by premiérská rodina odjela „někam za sluncem“, tak to by manžele churchillovy nejspíše nenapadlo ani ve snu. Tahle dvojice si velmi dobře uvědomovala, co je respekt a pokora, kterou musí projevit politik, když chce, aby jej národ následoval. Vlast není sprosté slovo, jak se čas od času zdá. Vlast je tahle země, ve které žijeme a kterou momentálně musíme uhájit před mikroskopickým nepřítelem.