Dávat najevo hněv je tabu. Narušuje vnější mír, který je v Thajsku důležitější než cokoli jiného. Když je mír narušen, probouzejí se zlí duchové
Bangkok nedělá ani v nejmenším dojem, že Thajsko právě prochází kritickým obdobím dějin. Ve městě se to hemží portréty nového krále Rámy X. v nadživotní velikosti, přestože oplakávání jeho otce Rámy IX. ještě neskončilo. Na náměstí Siam je každý večer promítán na stěnu obchodního domu film s ikonickými záběry ze života Pchúmipchona Adunjadéta, který zemřel teprve loni v říjnu po rovných 70 letech vlády. Pchúmipchon (zbytek světa jej píše Bhumibol, ale jen česká transliterace zhruba odpovídá výslovnosti hlásky „pů“, jež s výdechem zazní trochu jako „pfů“) na snímku třeba jako mladý a obrýlený intelektuál objíždí vzdálené oblasti Thajska v džípu, který si sám řídí, aby dohlédl na rozvojové projekty a udržel sociální smír.
To bylo před padesáti lety – dnešní Thajsko je někde jinde.
Domácí duchové
Čtyřiašedesátiletý Mahá Vatčirálongkón alias Ráma X. (na portrétech vypadá na třicet) je podle zdejších expatů hrozivě nepopulární. Ovšem duševně svéprávný Thajec raději sní švába, než aby to dal slovem nebo gestem najevo. Smažení švábi jsou koneckonců oblíbená místní pochoutka. „Zákon mi neumožňuje mluvit o králi,“ řekne se zamyšleným výrazem Nui, provozovatel bungalovů Laughing Gecko v přímořském Ao Nang, načež nasadí odzbrojující úsměv. Podle Roberta Coopera, který v Thajsku žije od 70. let a se svou thajskou ženou vydal o zdejší kultuře několik knih, existuje nejméně pět důvodů, proč se Thajci téměř za všech okolností usmívají. Jedním z nich jsou rozpaky.
Zahnán do kouta, Thajec se usměje a doufá, že svým příkladem nakazí ostatní. „Nejdéle sloužící premiér v historii země generál Prem se takto ‚prousmíval‘ skrze nejtěžší okamžiky své vlády. Absolutním imperativem v životě každého Thajce je snaha vyhnout se konfliktu,“ říká Cooper. Thajec se častěji usměje a ukloní (neboli wai – se sepnutými dlaněmi a pohledem k zemi), než by nahlas řekl „děkuji“. Usměje se, když na něj zvýšíte hlas – i když v hlavě mu nejspíše zvoní na poplach, neboť otevřená hádka účinkuje na zlé duchy, jako byste mezi ně hodili granát. Duchů je všude dost, obývají malé chrámy na sloupu, jež stojí před každým lepším domem. Obývají každý domovní práh, a je proto neslušné na prahy stoupat (nápis „prosím přejděte práh“ nemusí vůbec znamenat pozvánku ke vstupu). Když už ale na práh stoupnete, Thajci se nejspíše – rozpačitě usmějí.
Usmějí se, když do vás neúmyslně vrazí – je to omluvný úsměv, jenž znamená asi tolik: Je vše v pořádku?
Thajci se rádi omlouvají: podle Coopera se thajský kat omlouvá odsouzenému, než mu usekne hlavu. Smyslem existence se zdá být prousmívat si cestu životem a nenarušit vnější mír. To je ostatně jeden z důvodů, proč Thajsko na cizince vždy působilo tak přátelsky: i povrchní harmonie je přednější než otevřený konflikt. „Svým způsobem je zevnějšek opravdovější než to, co se pod ním skrývá, a vnější mír je pro Thajce skutečný mír,“ píše Cooper. V jiné pasáži se jeho výklad legendárního thajského klidu jeví skoro jako motto mindfulness, na Západě stále populárnější metody na zvládání stresu: Thajci mají zvláštní dar ignorovat vše, na co cíleně nezamíří pozornost.
Vězení za urážku pudla
Jak ví každý Evropan a Američan (ať už díky Davidu Lynchovi nebo současné dánské filmografii), za takovou fasádou se nemůže neskrývat nějaký prvotřídní horor. Prožívání podpovrchové reality se sice v Evropě a v jihovýchodní Asii zásadně liší, ale základní rozdíl platí. Hororem současné thajské scény je příchod Vatčirálongkóna na trůn.
Zatím není důvod se domnívat, že by běžný Thajec ze dne na den či z roku na rok ztratil vrozený pocit posvátné bázně před panovníkem a královským palácem vůbec. Zároveň si však Thajci i přes drakonické zákony o urážce majestátu a cenzuru všech médií stačili povšimnout, že Ráma X. prožil poslední roky jako zhýralec, jehož největší vášní byly lehké ženy, luxusní auta a pudl jménem Fufu, jemuž král věnoval titul maršála. Na známém videu z Německa, kde následník trůnu až donedávna trávil polovinu času, pojídá na oslavě „maršálových“ desátých narozenin dort z podlahy spolu s Fufuem i smyslná Thajka – třetí králova manželka, princezna Širasmí. Jediným oděvem princezny jsou přitom maximálně úsporné bikiny, vlastně šňůrka kolem středních partií.
Vatčirálongkón se loni v listopadu stal desátým panovníkem dynastie Čakrí, asi nejúspěšnějšího královského rodu jihovýchodní Asie, který třeba dokázal ubránit Thajsko před kolonizací. Největší zásluhu na tom má „otec národa“ Čulalongkorn čili Ráma V., který na přelomu 19. a 20. století vybudoval silnou armádu a zmodernizoval zemi. Vedla jej k tomu mimo jiné smrt ženy a dcery, které se utopily před očima poddaných, neboť se jich nesměla dotknout neurozená ruka. Pchúmipchon pokračoval v osvícenské tradici, ale celý proces se zasekl koncem minulého století na roli armády, která už provedla asi tucet vojenských převratů, a palácem se ohání jako štítem, jímž ospravedlňuje svůj sotva legitimní režim.
Armáda znovu zavedla archaické zákony, podle nichž se poddaní vrhají na zem i před portréty panovníka a nesmějí jej pod hrozbou brutálních trestů kritizovat, přestože se tomu Pchúmipchon snažil v lepších časech bránit poukazem na to, že i on je lidská bytost, a smí být tedy kritizován. Hrůza z následnictví Vatčirálongkóna byla zřejmě hlavním důvodem posledního převratu z roku 2014, který uvrhl do vězení premiérku Jinglak Šinavatrovou, sestru Tchaksina Šinavatry, který se od roku 2006 skrývá před juntou v exilu.
Soudy za urážku majestátu jsou vojenské, od posledního převratu do nich armáda investuje kolem půl miliardy dolarů ročně a tresty sahají od deseti do 60 let i za tak nepatrné prohřešky, jako je kritický koment na Facebooku o královském pudlovi.
Rudí a žlutí
Ještě v lednu, tedy tři měsíce od smrti Pchúmipchona, byl Bangkok plný Thajců v černém. Cooper ve svém průvodci Kulturní šok návštěvníkům doporučuje, aby se této barvě vyhýbali jako čert kříži, neboť jim mezi Thajci moc přátel nezíská – černá je asociována jen a pouze se smrtí.
Jinou věcí je, že návštěvník si mezi Thajci přátele nezíská, ať se bude snažit sebevíc, a to z několika důvodů:
1. Thajci moc nemluví anglicky, a když už ano, tak svou vlastní verzí angličtiny, jíž je sotva rozumět: twenty (dvacet) zní trochu jako tawenty a trochu seventy (sedmdesát), jsem unaven (I am tired) je totožné s I am Thai (jsem Thajec) a bill (účet) zní stejně jako bin (koš). Je to tím, že Thajci neumějí vyslovit dvě souhlásky za sebou ani souhlásku na konci slova.
2. S Thajci je téměř nemožné vést hlubší konverzaci o čemkoli, neboť jim touha po vnější harmonii zakazuje si na něco stěžovat a mudrování o životě neholdují.
3. Thajci nemají ani mezi sebou navzájem moc přátel. Jejich svět tvoří rodina a širší okolí, v němž jsou pokaždé vůči někomu v podřízeném či nadřízeném postavení.
Cizinec je obvykle v postavení nadřízeném a Thajec jej nesmí otravovat svými osobními problémy.
Každopádně od podzimu je černá opět v kurzu a každodenní fronty před Velkým palácem, v němž je vystavena rakev Rámy X., sahají do délky stovek metrů. Ve venkovských oblastech jsou hlášeny případy, kdy se nějaký horlivý truchlící občas utrhne na někoho, kdo není oděn do černa, neboť prý neprojevuje dostatečnou úctu královskému dvoru. Případy, kdy snad pronese na adresu dvora kritickou poznámku, promptně řeší policie, neboť článek 112 thajského trestního zákoníku praví: Kdokoli pronese urážku či pomluvu na adresu krále, královny, následníka trůnu nebo správce monarchie, bude potrestán vězením do patnácti let (jednotlivé urážky se přitom sčítají – pozn. red.).
Policie se podle zákona musí zabývat každým udáním, takže má práce nad hlavu. Podle článku 112 již bylo odsouzeno několik cizinců, kteří třeba jen okopírovali nějakou kritickou pasáž o Thajsku z agentury Reuters na vlastní web, případně sdíleli neuctivé posty na sociální síti.
Prudký vzestup perzekuce ze strany armády vynesl Thajsku známku „nesvobodné“ země od amerického Freedom House a zároveň prozrazuje, jak nervózní je vojenská junta z procesu následnictví.
Vatčirálongkón měl blízké vztahy se zmíněným „thajským Berlusconim“ Tchaksinem Šinavatrou (magnát mu prý věnoval luxusní limuzínu), jehož odvolání a útěk za hranice v roce 2006 vyvolalo ve druhé půlce minulé dekády násilné protesty „rudých“. Rudí jsou označením pro zemědělce z chudšího severu, jimž „žlutí“ (barva královského paláce) posměšně přezdívají „buvoli“. Žluté charakterizuje to, že jsou tím či oním způsobem napojeni na „palác“ – to je v thajském smyslu spíše než instituce jakási „síť kontaktů“ – a prosperují z obrovských fondů Královského úřadu pro správu majetku, jenž disponuje desítkami miliard dolarů mimo státní rozpočet.
Rudí jsou příznivci Tchaksina, jenž jim jakožto premiér v letech 1997 až 2006 zajistil zdravotní péči zdarma a poskytl rozsáhlé zemědělské dotace. Tchaksin je jakýsi thajský Babiš, jenž na privatizaci telekomunikací vydělal miliardy a rozhodl se ekonomický vliv přetavit v politický. Na rozdíl od Babiše je jeho starost o zapomenuté Thajce autentická a thajská chobotnice obsluhující elity v Bangkoku na úkor vzdálených regionů taktéž. Vojenská junta má hrůzu z toho, že Ráma X. ze starého přátelství udělí Tchaksinovi milost, jeho strana opět vyhraje volby a rudí připraví žluté (sami sebe nazývají „dobří lidé“) o přednostní přístup ke dvoru a státním zakázkám.
Karma podporuje submisivitu
Thajsko je země paradoxů. Úrovní HDP na hlavu dohnalo jihovýchodní Evropu a je zdaleka nejbohatší v širokém okolí, avšak na tomto bohatství participuje jen malá vrstva obyvatel. Thajská porodnost mezitím klesla na úroveň vyspělého světa a sociální náklady prudce rostou, přestože podle odhadů jen každý desátý Thajec doopravdy platí daně. I když ekonomicky ukázalo Thajsko sousedům v jihovýchodní Asii dávno záda, thajská společnost je vlivem častých vojenských převratů snad tradičnější než před 40 lety. „Zákon karmy dělá z Thajců submisivní občany a zemi vládnou pověry,“ řekl nedávno thajský filmař Apichatpong Weerasethakul v narážce na to, že armáda – disponující více generály než všechny vojenské složky USA dohromady – zaměstnává též vlastního věštce.
Společnost je přísně stratifikována a každý je vůči někomu jinému v postavení kreng-džaj (doslova „v úctě“) a k někomu jinému je zase nadřazen.
Nesmírnou důležitost společenského statusu dokládá mimo jiné 11 různých slov pro osobní zájmeno „ty“, které se případ od případu liší podle původu, věku, pohlaví, vzdělání či zaměstnání adresáta. Běžný cizinec Thajce neskutečně mate, neboť jeho status není na první pohled jasný, a musí jej proto složitě odhadovat podle vzhledu a oděvu. Nejčastější reakce, s níž se proto setká, je – úsměv.
Jsou ovšem chvíle, kdy i obyčejní Thajci svého pověstného klidu (sami mu říkají „chladné srdce“) pozbývají a jsou ochotni jít do konfrontace, přestože projev hněvu jde obvykle ruku v ruce se ztrátou úcty okolí a podle tradičních představ zemědělské komunity též ohrožuje celou komunitu (obrátí na ni pozornost zlých duchů). Cizinec to pozná třeba tak, že jej rozezlený Thajec osloví „ke“, což je zájmeno „ty“ vyhrazené pro zvířata. Vzápětí může bouchnout dveřmi, zničit něco křehkého, kopnout psa do podbřišku nebo převrhnout sklenici na stole. Do fyzické konfrontace se mu ani potom nechce, neboť má hluboko pod kůží léta výchovy, v níž bývá člověk bránící se útoku trestán stejně přísně jako útočník. Ovšem někdy se pohár přelije.
Stalo se to v předešlých letech několikrát, když rudí vytáhli do Bangkoku a střetli se se žlutými v ulicích města. Je to extrémní událost, už pomyšlení na ni vyvolává v thajské duši paniku, ale může k ní opět dojít. Thajsko má sice nového krále, ale armáda ho jen tak z dohledu nespustí. Vojenská junta se bojí – i když se navenek usmívá.
O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz
