Český prezident je připraven na obě varianty irského rozhodnutí
Česká politická scéna je v podstatě impotentní. Jediné plodné impulzy do ní vnáší Václav Klaus. Jeho hvězda jasně září na setmělé obloze plné uhasínajících politických hvězdiček. Osud Lisabonské smlouvy budiž toho důkazem. Doposud se mezi politiky nenašel nikdo, kdo by prezidentovi dokázal ohledně „Lisabonu“ smysluplně a se silným politickým krytím otevřeně čelit. Je to smůla pro celou republiku.
„Co jsou ti Češi vlastně zač. Nevěří v globální oteplování, nevěří, že finanční krize vzešla z lůna deregulovaných sektorů ekonomiky, nevěří, že mít eurokomisaře se vyplatí a nevěří v ,Lisabon‘. Safra, co je to za pronárod v srdci Evropy?“ Zhruba tak se na nás dívá nestranný pozorovatel z vnějšku. Kromě pár zahraničních špiček, jež znají českou realitu zblízka, vnímají ostatní obrázek naší politické kotliny jako neutěšený. Jedná se přitom o důsledek setrvalého úpadku politiky jako povolání. Expremiér jeden den prohlásí o Lisabonské smlouvě, že je to „shit“, aby se nazítří zasazoval o osud tohoto dokumentu. Pro futuro premiér Paroubek zase vidí v Klausovi jediného spojence, když už mu i jeho stranící vypověděli službu v ekvilibristickém saltu mortale okolo data konání předčasných voleb. Prezidentská standarta si tak vesele plápolá, přičemž v podhradí panuje zuřivý žabomyší boj. Fakticky se rozhoduje na Hradě. Vinu na tom nese Topolánkovo vetché expremiérování stejně mocně jako destrukce z dílny ČSSD. Jediné vzedmutí ze strany úřednického kabinetu se pak omezuje na falešnou radost, že euroskeptičtí senátoři ODS už konečně spíchli své nápady a podali svou dlouho avizovanou stížnost na Lisabonskou smlouvu k Ústavnímu soudu.
Čeho jsme byli svědky v poslední době v oblastech zahraniční politiky a tužeb po věrných spojencích? Příklad prvý: Chceme radar v Brdech (ale veřejnost ne), ale Amerika nás zradí. Příběh druhý: Na počátku českého předsednictví koketujeme s přítelem Mikulášem (Sarkozym) a pak počesku vše zařízneme unikem přísně střežených rozhovorů těchto vrcholných politiků. Příběh třetí: Kamarád Silvio má pěkné letní sídlo na Sardinii a rád se obklopuje sličnými ženami. Paparazzi však nikdy nespí a proto překvapují Topolánka v rouše Adamově – následuje pověstné politické ouvej. A naposledy: jedině Velká Británie v čele s premiérem Davidem Cameronem spasí osud Evropy a ČR zvláště. „Nevěřte báchorkám o spojenectví Klause a Camerona,“ zaznívá unisono z ODS. Ejhle, on ten dopis, v němž se Klausovi radí, že zatím nemá Lisabonskou smlouvu ratifikovat, skutečně leží v nočním stolu s monogramem VK.
Nechceme-li skončit v pevném sevření mocného východního bratra a skočit na vějičku ruských agentů a prokremelských lobbistů, máme v zásadě dvě možnosti. Buď se staneme 51. státem americké Unie nebo 17. německou spolkovou zemí. Ano, existuje ještě jedna cesta. Ta je však plná balvanů a líných cestářů, kteří nechtějí makat. Je jí unijní politika a spojenectví vícero „malých“. V dobách neexistujícího politického vedení ve Strakově akademii a v Černínském paláci zůstávají podobné nápady u ledu. Naplno tak jede pouze neúnavný Klaus.
Tlukot srdce se po irském referendu zintenzivňuje. Tlak krve už českým politikům hučí v hlavě. Prezident je však ledově klidný. Má promyšleny obě varianty. Irské NE znamená Klausovo jupí. V opačném případě nám jeho strategické vidění možná chystá další překvapení. Nazvěme ho pracovně Epištola národu. Co v ní stojí? Klaus přijede za předsedou Evropské komise Barrosem do Bruselu. Stane se tak relativně krátce po ubohých pokusech Topolánka a Paroubka zajistit zemi post českého, a navíc důležitého komisaře. Na rozdíl od svých předskokanů má svému protějšku co nabídnout.
Rozhovor by se mohl odehrát zhruba takto: „Manueli, podepíšu ten olezlý a kluzký polodokument i bez mučení v podobě ukrutného bruselského lechtání. Požaduji ale pro našeho člověka silné komisařské portfolio,“ praví Klaus například. „Jistě, pane prezidente. Nabízíte, co můžete splnit, a já souhlasím,“ ozve se z třináctého patra paláce Berlaymont.
