Donald Trump je nedovzdělaný, sebestředný, arogantní troglodyt s omezenou schopností učit se. Jednání s palestinskými Araby možná vyžaduje právě takového člověka.
Když se americký prezident Donald Trump rozhodl uznat Jeruzalém jako hlavní město Izraele a přesunout tam americkou ambasádu, nastalo všeobecné lomení rukama. Odporuje duchu rezolucí OSN… podkopává mírový proces…. ruší desítky let politiky Spojených států… ky-ky-ry-ký ko-ko-dák…!
Trump mezitím řekl, že už vybírá návrhy na „krásné nové velvyslanectví“. Není divu - nařídit někomu, aby někde postavil barák, je právě to, na co je Trump zvyklý a co plus minus umí.
Co ho k tomu vedlo, nevíme; a budeme-li mít štěstí, nikdy se to nedozvíme. Je možné, že se přeřekl a namísto „Jeruzalém je hlavní město Izraele“ chtěl říct „Kalifornie je hlavní město Mexika“ - při jeho erudici nikdy nevíte. Už vůbec pak není jasné, jestli prezidentovi někdo řekl, že na zdi ambasády by nemělo být neonovými obrpísmeny napsáno TRUMP, ale to nějak dopadne.
Druhá věc je, že při všem výše uvedeném má Trump tentokrát pravdu. Jeruzalém nepochybně je hlavním městem Izraele. Většina území Jeruzaléma Izraeli patří bez otazníků a není důvodu, pro něž by si svobodný stát nemohl vybrat, kde na svém území bude mít hlavní město. Nikdo si neklepal na čelo, když se Brazilci rozhodli postavit novou metropoli v džungli, kde nikdo nechce žít; úmysl kazašské věrchušky přemístit sídlo vlády z Alma-aty do Astany vyvolal maximálně zívnutí, a dokonce se ani nikdo moc nedivil, že patvar jménem NDR měl za své hlavní město pouhou čtvrtinu Berlína. Proč si tedy všichni rvou vlasy nad Jeruzalémem?
Senátoři se obávají jaderného Trumpa:
Trump a jaderné zbraně: Kongres po 40 letech řeší svéprávnost prezidenta
Protože se to nelíbí tamním Arabům, kteří by taky chtěli, aby byl Jeruzalém jejich hlavním městem, jakkoli nemají žádný stát, jehož metropolí by být mohl. Hádají se (mimo jiné) o status Jeruzaléma s Židy už skoro sedmdesát let. V prvních letech se o to snažili pomocí tanků, než zjistili, že vždycky dostanou nařezáno dřív, než řeknou Alláhu akbar. Potom vymysleli sebevražedné útoky, mezinárodní i domácí terorismus a občasné skokové zintenzivnění všeobecného jankovatění, jemuž říkají intifáda (původně „otřásání“) a celý svět to po nich zálibně opakuje.
Při četbě názorů odsuzujících Trumpovo rozhodnutí však nepřevažuje námitka „Jeruzalém NENÍ hlavní město Izraele“. Nejčastěji zaznívá tvrzení, že Trump svým kovbojstvím narušuje mírový proces a zabraňuje řešení konfliktu tím, že by na místě někdejší Britské Palestiny vznikly dva státy, židovský Izrael a arabská Palestina.
Co se mírového procesu týče, je to úsměvný argument. Trvá nepřetržitě od roku 1978, kdy se do věci vložil americký prezident Jimmy Carter. Úspěch - vyřešení územního sporu - se nejvíc přiblížil na přelomu let 2000-2001, kdy Bill Clinton na venkovském sídle v marylandském Camp Davidu tlačil k dohodě izraelského premiéra Ehuda Baraka a někdejšího vůdce arabských teroristů, tou dobou již váženého politika Jásira Arafáta.
Trump a Jeruzalém. Vítězství slaví lobbisté a extrémní křesťané
Pro dokreslení: Barak přijel do Camp Davidu s myšlenkou, že Izrael anektuje 13 procent Araby ovládaného Západního břehu Jordánu, Arabům na oplátku vydá zhruba dvě procenta Izraele, a nikomu se nic nestane. Posléze ubíral, až byl ochoten nabídnou devět procent. Clinton a Madeleine Albrightová mezitím lámali Arafáta. Nakonec se zdálo, že oba bossové přijmou Clintonovu verzi - 4 až 6 procent Západního břehu připadne Izraeli, 1 až 3 procenta Izraele Arabům. Jeruzalém se rozdělí zhruba na polovic, přičemž obě strany budou mít kontrolu nad „svými“ náboženskými symboly.
Arafát však ke zděšení všech nakonec odmítl; licitoval příliš vysoko. Od té doby se „mírový proces“ nehnul z místa, s výjimkou plánu na unilaterální stažení Izraelců z celého pásma Gazy a většiny Západního břehu, s nímž přišel v letech 2004-2005 Ariel Šaron. Odpovědí mu bylo více arabského násilí a následný odpor vlastních lidí.
Od té doby se nestalo dohromady nic pozitivního. Barack Obama - muž, jenž dostal Nobelovu cenu míru dřív, než se naučil, kde je v Bílém domě WC - zjistil, že židovsko-arabským sporem nehne, a poněvadž si nechtěl kazit reputaci, nechal ho být.
Esej: Hnutí Hamás 2.0
Věci si tedy stojí tak, že Arabové si dělají nárok na Východní či arabský Jeruzalém (v němž jsou jako na potvoru všechny posvátné věci: Chrám Božího hrobu, Chrámová hora, Zeď nářků, mešita al-Aksá a Skalní dóm), protože jej ovládali od jordánské invaze v roce 1949 do Šestidenní války v roce 1967. Židé si na něj dělají nárok, protože jej od sedmašedesátého ovládají oni. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN zhruba říkají, že o Jeruzalémě se bude mluvit až nakonec, a že problém jeho správy musí být součástí řešení, které oběma stranám vytvoří jejich vlastní stát.
Nikde nestojí psáno, že Jeruzalém nemá být hlavním městem Izraele. Trump také neupřesnil, kde bude americká ambasáda stát; pokud by to nebylo na východ od arabských náboženských symbolů, neměl by v tom podle logiky věci být žádný problém. A přesto má Trumpovo rozhodnutí tisícinásobně více odpůrců než příznivců.
Snad je to proto, že kritizovat Trumpa je snadné a bezrizikové. Možná proto, že vláda současného dlouhodobého premiéra Benjamina Netanjahua (poprvé se stal ministerským předsedou v roce 1996, kdy ještě skoro nikdo neznal slovo Google) si nepočíná v rukavičkách. A možná také proto, že světová levice si zvykla podporovat palestinské Araby stejně bezmyšlenkovitě, jako na tričkách nosí obrázek Che Guevary.
Trump má nicméně naprostou pravdu, když říká, že po čtyřech desetiletích opatrně vážené diplomacie - takové, jaká se líbí OSN - neměly žádný význam. A zůstává naprostou ironií osudu, že kdyby byl v Camp Davidu proti Arafátovi stál najednou Trump namísto Clintona, byl by arabský vůdce neměl žádné pochyby o tom, že lepší nabídku už ze svého protějšku nevyrazí, a patrně by přijal. Mohl zemřít jako palestinský prezident, Otec zakladatel, a dnes by se diplomaté sjížděli do Jeruzaléma zcela samozřejmě. Ale tak to není; jediná otázka tedy je, jaké výdobytky mohou Američané - nebo kdokoli jiný - přesunem ambasády do Jeruzaléma ztratit. Odpověď zní, že dohromady nic.
Dále čtěte:
S přestěhováním české ambasády do Jeruzaléma by politici spíše souhlasili
Tillersona ve funkci ministra zahraničí brzy nahradí šéf CIA Pompeo
Trump má nadváhu, spí čtyři hodiny denně, ovoce nezná
