Norimberské procesy jsou tak důležité proto, že posilují naši paměť, řekl v roce 1947 ruský spisovatel a novinář Ilja Ehrenburg, jeden z autorů takzvané Černé knihy, která shrnovala nacistické zločiny spáchané na evropských Židech. Právě norimberskými procesy v listopadu 1945 začalo německé i světové vyrovnání se s nacistickou mašinerií.
Pro ještě větší posílení paměti se k pětašedesátému výročí této události 21. listopadu za přítomnosti německého ministra zahraničí Guida Westerwelleho a jeho ruského kolegy Sergeje Lavrova slavnostně otevřely dveře muzea v podkroví stejné budovy, kde norimberský tribunál kdysi zasedal.
„Soudní síň 600 v Norimberském justičním paláci je vskutku historickou lokací, právě tam se vůbec poprvé nejvýše postavení reprezentanti státu zodpovídali za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti,“ upozornil norimberský starosta Ulrich Maly.
Kromě denacifikace Německa odstartovaly procesy i „trend“, kdy se vítězové války vzdají jakési vlastní pomsty na poražených a předají je mezinárodnímu tribunálu. Ten je jako jednotlivce za prokázané prohřešky odsoudí podle mezinárodního práva podobně, jako to dodnes funguje u tribunálu v Haagu.
Na tiskové konferenci v Berlíně to ostatně zdůraznil ředitel norimberských městských muzeí Matthias Henkel. „V Norimberku byly položeny základy moderního mezinárodního trestního práva,“ uvedl Henkel. I tomuto aspektu právního dědictví tak bude ve čtyřech podkrovních místnostech justičního paláce vyhrazen prostor. Nejvíce místa z celkových 750 metrů čtverečních nicméně zabere část věnovaná nejvýznamnějšímu z procesů.
Göring a ti druzí
Návštěvníci budou mít kromě stálé expozice možnost podívat se přímo na „místo činu“ – do sálu číslo 600, kde byly hned po válce souzeny špičky národněsocialistického režimu (pokud v něm ovšem nebude probíhat neveřejné soudní stání, protože místnost se používá i v současnosti). Čtyřiadvacet nacistických prominentů bylo tehdy obžalováno ze čtyř bodů – spiknutí, zločinů proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Všichni hlavní obžalovaní se cítili nevinní.
„Slyšeli jsme prvá slova, která před tribunálem pronesli největší zločinci světových dějin. Bude to velký den, až uslyšíme jejich slova poslední,“ komentoval tehdy jejich prohlášení František Gel, korespondent Československého rozhlasu. O presumpci neviny nemohla být těsně po válce ani řeč.
Ve všech čtyřech bodech obžaloby byl uznán vinným například říšský maršál Hermann Göring, který si svůj rozsudek – smrt oběšením – vyslechl jako první. K celému procesu přistupoval s neskrývaným opovržením a vůbec si nepřipouštěl, že by mohl být odsouzen. Velitel místní věznice prý musel upravit i zasedací pořádek v jídelně, aby zamezil Göringovu vlivu a teroru vůči spoluvězňům se slabší vůlí. Jeden z hlavních strůjců nacistického režimu byl ale zvyklý na svůj styl (jen tak mimochodem značně luxusní, jeho sídlo nazvané po manželce Carinhall v přepychu zastiňovalo snad i Hitlerův Berghof), i smrt si zvolil sám. V předvečer vykonání rozsudku spáchal za pomoci kapsle kyanidu sebevraždu.
Deset oběšených nacistů
Rozsudek smrti zazněl celkem dvanáctkrát, ale vykonáno jich bylo jen deset. Spolu s Göringem mu „unikl“ Hitlerův kancléř Martin Bormann, který byl souzen v nepřítomnosti. Až později se zjistilo, že zemřel už při dobývání Berlína. Mezi popravenými byl například ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop, ministr pro okupovaná východní území Alfred Rosenberg, zmocněnec pro nasazení pracovních sil Fritz Sauckel či ministr vnitra a říšský protektor v Čechách a na Moravě Wilhelm Frick.
Tři z obžalovaných skončili s doživotím, mimo jiné Hitlerův zástupce Rudolf Hess, jenž během procesu jako by ztratil paměť. Další dva obvinění byli odsouzeni ke dvaceti letům vězení, mezi nimi Albert Speer, Hitlerův architekt a ministr pro zbrojní výrobu. Ten jako jeden z mála přiznal svůj díl viny a projevil lítost. K patnácti letům byl odsouzen Konstantin von Neurath, první protektor Čech a Moravy. „Jen“ deset let pak dostal admirál Karl Dönitz, Hitlerův nástupce v čele říše.
Tři z obžalovaných byli osvobozeni – jednalo se o prezidenta říšské banky Hjalmara Schachta, vedoucího říšského rozhlasu Hanse Fritzscheho a Franze von Papena, bývalého kancléře a velvyslance v Rakousku a Turecku.
Kromě zmiňovaných nacistických pohlavárů expozice ve východním křídle justičního paláce představí průběh procesu, cestu k němu, zúčastněné strany, ale třeba i přítomnost médií. Ostatně proces sledovalo na 200 reportérů z dvaceti zemí. Kromě zmiňovaných Ehrenburga a Gela se v Norimberku objevil třeba americký spisovatel John Steinbeck.
Procesy i procesí
Stačilo přitom málo, a tribunál by sídlil v Berlíně, alespoň tak se na tom původně shodli spojenci. Norimberk byl vybrán kvůli infrastruktuře uvnitř justičního paláce a v jeho okolí, která téměř nebyla poničena válkou. Díky tomu mohl hlavní proces proběhnout co nejdříve.
Nakonec v místě pod taktovkou Američanů proběhlo i dvanáct následujících a veřejnosti méně známých procesů. Konaly se mezi lety 1946 a 1949 a bylo během nich obviněno na 177 lidí z řad vysokých činitelů v nacistické správě, armádě, policii, jednotkách SS, zdravotnictví, justici, ale i průmyslu a bankovnictví. Právě těm se věnuje další část stálé exhibice.
Výstava konečně ilustruje také rozdíly mezi německým a anglosaským právním systémem, protože Norimberské procesy probíhaly právě na základě anglo-amerických právních tradic. Dnes se v místnosti číslo 600 soudí podle německé legislativy.
Vlastní sál je asi nejdůležitější částí výstavy, jinak se muzeum zaměřuje na dokumentární stránku věci. Nabízí proto spíše fakta doprovázená audiokomentářem či filmovými projekcemi. Mnoho dobových předmětů k vidění není, s výjimkou části lavice obžalovaných, krabice pro transport dokumentů a skříně, která sloužila ke kontrole elektřiny v soudní síni.
Muzeum Memorium Nürnberger Prozesse sídlí v Norimberku na adrese Bärenschanzstrasse 72, bližší informace o otevírací době a vstupném se dají najít na internetových stránkách www.museen.nuernberg.de. Inspirovat se tu můžete i k návštěvě jiných expozic spojených s tematikou druhé světové války.
Jedním z dalších zajímavých norimberských městských muzeí, do nichž standardní vstupné pro dospělé činí pět eur, je Dokumentační centrum v areálu dřívějších říšských sjezdů. Funguje od roku 2001 a za tu dobu místo nacistických procesí zvěčněné i filmy Leni Riefenstahlové navštívilo přes 1,5 milionu návštěvníků.
„Dokumentační středisko otevřené v listopadu roku 2001 předčilo všechna očekávání. Kromě vysoké návštěvnosti je jeho úspěch znát i z množství chvály a ocenění,“ uvedl Oscar Schneider, mluvčí správní rady centra a bývalý spolkový ministr pro místní rozvoj.
