OBCHODY NA VENKOVĚ - Malé vesnické obchůdky Jednoty, kde se při čekání na pekaře probraly na návsi všechny novinky, z mnoha míst už dávno zmizely. Někde je nahradily pojízdné prodejny, ale i ty podléhají sílící konkurenci řetězců. Nakoupit si v malých obcích je dnes téměř nemožné.
Pojízdné obchody mají poměrně dlouhou tradici. První prodejny na kolečkách, které provozoval Československý svaz spotřebních družstev, se v Československu objevily v roce 1959. Jejich zrod souvisel se zánikem soukromého hospodaření a se ztrátou soběstačnosti původních rolnických rodin. V malých vesničkách nebo samotách, kde se nevyplatilo vybudovat smíšený obchod, zásobovaly obyvatele nejen masem a potravinami, ale i průmyslovým zbožím.
Lidé věděli, kdy přijít s nákupní taškou na náves, protože obchodníci jezdili podle speciálního rozpisu, většinou dvakrát až třikrát týdně v přesně stanovenou dobu. Největší rozmach pojízdných prodejen nastal v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Například v roce 1976 jich po Československu jezdilo sedm set. V sezoně zajížděly i do rekreačních oblastí, kam se na léto přesouvali lidé z měst.
Obchodník musí za zákazníkem
Když po roce 1989 začaly z vesnic mizet malé prodejny Jednoty se smíšeným zbožím, zásobování malých míst převzaly pojízdné prodejny. Rozjely je i začínající podnikatelé, jak dokazuje článek s názvem Pojízdná prodejna – jedna z cest, jak čelit poklesu tržby ve čtyřicátém čísle Profitu z roku 1993.
„Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře, praví stará orientální moudrost. Lze ji uplatnit na podnikatelskou praxi: Když nejde zákazník k obchodníkovi, musí obchodník za zákazníkem. Trutnovskému Masnému krámu u Vacků k cestám za zákazníky slouží zrenovované auto, se souhlasem hygieniků a veterinářů proměněné na pojízdnou prodejnu. Vozidlo má šest chladících boxů. Zapínají se dvě až tři hodiny před nakládáním zboží. Podle dohody s obecními úřady se pak při zastávkách napojují na místní energoodbočky. Spotřebu proudu hradí podnikatel spolu s nájemným za prodejní místo,“ popisoval Josef Farský.
Po dvou měsících si venkovští zákazníci na pravidelný příjezd podejny na kolech zvykli. Vesničané si pochvalovali, že ušetří čas i peníze za autobus, a přitom mohou nakoupit za stejné ceny jako ve městě.
„Prodejna nabízí asi dvě třetiny z úplného sortimentu. Ze tří centů dováženého zboží se prodá většinou všechno. Pokud je zájem větší než momentální nabídka, přijede vůz za hodinu za dvě s dalším nákladem. Délka intervalu závisí na náročnosti přípravy zboží. Nejmenší tržby se pohybují mezi 3 – 4 tisíci korunami za jízdu, v pátek bývají až trojnásobné. A to přesto, že Vackovi nevozí nejdražší druhy, například svíčkovou. Ale pokud si ji zájemce objedná, v nejbližším termínu ji dostane. Podobné je to i s dalšími náročnějšími druhy masa a uzenin, nebo s většími dodávkami pro svatební a jiné hostiny. Pojízdná prodejna vyjíždí i na veřejné slavnosti,“ vysvětlil autor, jak zásobování vesnice v praxi probíhá.
Finanční efekt byl nulový
Jenže už před patnácti lety, i když ceny benzinu a nafty nerostly do tak závratných výšek jako dnes, to s hospodářským výnosem pojízdných prodejen nebylo moc slavné.
„Pro dva málo, pro jednoho moc, tak by se dal stručně shrnout finanční efekt dosavadního působení bělostného vozu s pestrou reklamou zvoucí do Masného krámu u Vacků. Zatím nevyjíždí každý den a počet prodejních míst je omezený. I tak přispívá k tržbě firmy 120 tisíci korunami měsíčně,“ uváděl zkušenosti prodejců před patnácti lety Profit.
Masný obchod na kolech prodával za stejné ceny jako jeho základna v Trutnově. Při 12procentní marži a dopravních nákladech (jedna vyjížďka představovala tehdy náklad asi 500 korun), by však jako samostatné zařízení nemohl prosperovat. I z časových, technických či hygienických důvodů. K obsluze a řízení vozidla nestačila podle podnikatelů jedna osoba, pojízdné řeznictví potřebovalo k provozu lidi dva.
Majitelé dospěli po několikaměsíční zkušenosti k poznatku, že počet dosavadních tras, k nimž tehdy patřily mimo jiné i Jánské Lázně a Pec pod Sněžkou, se musí rozšířit. „Jezdíme do míst, kde řezníci chybí a lidi pro maso někam dojíždějí. Pojízdná prodejna může tuto mezeru zaplnit. Není to sice nějak moc lukrativní obchod, nám ale pomáhá dosahovat tržby v dosavadním neztenčeném kolektivu. Chápeme to i jako službu veřejnosti v širším okolí a věříme, že se nám tento vklad časem zúročí,“ zdůraznila v roce 1993 Zdena Vacková. Ale kočovný život pojízdné masny netrval moc dlouho.
Ztrátový provoz přestal stát dotovat
Původní majitelka firmy už je dnes v důchodu. „Firmu převzal syn,“ říká Zdena Vacková. A dodává: „Pojízdné prodejny dnes ale neprovozujeme. I na menších městech se během let v obchodu s masem objevili místní podnikatelé a ti nás nahradili. Dovoz masa do vyloženě malých obcí se přestal vyplácet, náklady neustále rostly. Specializované pojízdné prodejny jako my to nemohly utáhnout.“ Ani dotace nepomohly. „Vesnice sice přispívaly, ale nechtěly dotovat jen dovoz masa a uzenin. Je to logické. Když skončily malé krámky, potřebovaly pro své obyvatele zabezpečit hlavně základní potraviny: pečivo, mléko, mouku a podobně. Navíc se začala rozšiřovat obchodní centra a lidé si zvykli na velké nákupy jednou týdně nebo měsíčně zajet do supermarketu,“ vysvětluje. Přesto rozvoz, i když v jiné podobě, stále firma provozuje. „Nejde ale o ty klasické pojízdné prodejny. Zavážíme zboží přímo odběratelům, jako jsou školy nebo hotely.“
Podobně jako Vackovi skončila s pojízdnými prodejnami většina podnikatelů. Ziskovost služby je kvůli vysokým nákladům téměř nulová. Zejména mladší obyvatelé vesnic si zvykli zajíždět na nákupy do větších měst. Největší nevýhodou prodejen na kolečkách je totiž cena jejich zboží. Aby přežili, nemohou si dovolit nasadit tak nízké ceny jako v supermarketech a mají i mnohem menší výběr zboží.
Po Jednotě skončili i soukromníci
Mnoho spotřebních družstev Jednoty zrušilo pojízdné prodejny už krátce po revoluci, když jejich ztrátový provoz přestal dotovat stát. Jedním z důvodů byl růst cen pohonných hmot. „Stát některé kompetence převedl na obce, ale už jim na to nedal peníze. Na problém, že obce nemají prostředky na zajišťování některých základních potřeb obyvatel, upozorňujeme,“ kritizuje neutěšenou situaci místopředseda Svazu měst a obcí Jaromír Jech.
Brzy po Jednotě skončili s rozvozem i mnozí soukromí podnikatelé. Zásobování obcí tak bez dotací vázne. Na pojízdné prodejny nepamatuje ani Program rozvoje venkova. „Pojízdné prodejny není možné podpořit,“ potvrdil mluvčí Ministerstva zemědělství Petr Vorlíček. Dotace je možné dostat jen na maloobchod v obci do 2000 obyvatel a nesmí se týkat zemědělských produktů. Maximální míra dotace na zakládání podniků a jejich rozvoj je podle Vorlíčka 60 procent způsobilých výdajů.
Chcete chleba a mouku? Kupte nanuky
Provozovat pojízdnou prodejnu je tak podnikání i charita zároveň. Proto dnes, pokud nechtějí obce nechat starší či osamělé důchodce na holičkách, musejí na provoz pojízdných prodejen přispívat ze svého obecního rozpočtu. „Někdo zásobování nechává volnému trhu, ale některé obce na zajištění této služby přispívají alespoň symbolickými částkami,“ potvrzuje předseda Komory obcí a starosta Čermné nad Orlicí Josef Bezdíček.
V roce 2008 provozuje pojízdné prodejny smíšeného zboží v Česku už jen několik desítek soukromníků. Na vesnice dnes místo pojízdných prodejen jezdí žluté dodávky Family Frost se zmrzlinou a jinými hlubokozmrazenými potravinami ve větších baleních. Tato firma působí v Česku od roku 1993 a má dnes více než dvě stovky dodávkových vozů. Starší obyvatelé vesnic by si však raději koupili chleba, pečivo, olej a mouku, než balík nanuků.
Mezeru na českém trhu už objevili podnikaví polští obchodníci a začali vozit v dodávkách potraviny do příhraničních obcí na Karvinsku v Moravskoslezském kraji. Lidé mají o službu zájem, protože některé potraviny z Polska jsou o téměř třetinu levnější. Poláci tak mohou konkurovat i tuzemským obchodním řetězcům.
