Proevropan

Prezident Václav Klaus na nedávném kongresu ODS ocenil, jak se strana dokázala vypořádat s odchodem svého otce zakladatele, a je tudíž na místě ocenit také skutečnost, že se otec zakladatel i bez své strany dnes velmi dobře obejde. Profesor je nyní nepominutelným komentátorem politického a ekonomického dění a bylo by nespravedlivé jeho komentáře označovat za aktivistické jen proto, že dotčené osoby mají shodou okolností zrovna nějakou více či méně podstatnou funkci.
Na druhé straně mediální přitažlivost prezidentových vystoupení tak nějak poznenáhlu slábne. Ale to je osud asi každého člověka s výrazně kontinuálními názory. A tak Klausovo konstatování, že tahle vláda jenom příštipkaří a neřeší zásadní problémy ekonomiky a politiky, na nedávné snídani uspořádané týdeníkem EURO pro přední představitele českého byznysu, na místě nikoho nepřekvapilo. Podobné je to s názory hlavy státu na evropskou ústavu.
Přesto kolem těchto kontinuálních názorů vznikají stále na české politické scéně a v médiích ostré polemiky, žel většinou dost daleko od podstaty prezidentovy - často dost ostré - kritiky. Podobně tomu bylo i v minulých dnech.
S kvalitou práce kabinetu může být spokojen málokdo mimo okruh rodinných přátel jeho členů. A jestliže Václav Klaus tuto vládu jmenoval, má nejen právo, ale i povinnost čas od času říct, co si myslí o jejím výkonu. To, co řekl na snídaní s manažery, opakuje běžně i na otázky novinářů. A tak se Bohuslav Sobotka musí smířit s tím, že bude pořád slyšet výhrady k neřešení podstaty problému veřejných financí, a Milada Emmerová se nevyvlékne z odpovědnosti za to, že zdravotnictví - i přes zveřejněný spisek - stále nemá kompetentní a ekonomicky podloženou koncepci potřebných reforem. A když Škromach vystoupí v reakci na kritiku s prohlášením, že vláda prezidentovi navzdory vydrží až do termínu řádných voleb, může se z Hradu celkem bezpečně ozvat: „Moje škoda to nebude.“
Trochu nejasné je však jeho hodnocení růstu vlivu hejtmanů. Na setkání konstatoval, že po posledních volbách se ukazuje, jak se Česká republika stává více a více hejtmanskou zemí. Líbí se tento stav prezidentovi, nebo ne? Regionalizace a decentralizace nebyla nikdy zrovna tím, co by Václavu Klausovi zrovna lahodilo, nicméně nyní se kritik a varování zdržel.
Že by ho hejtmani svou prací přesvědčili o své schopnosti vyrůst do formátu skutečných politiků celostátního významu? Nejspíše ano. Ale oslabování vlády musí přesto v prezidentovi vyvolávat určité vnitřní dilema. Na jedné straně slabá centrální vláda a silné regiony je něco, co je jeho vnímání bytostně cizí, ale na druhé straně regiony drží ODS a vládu ČSSD. Navíc je zřejmé, že za hejtmany je dnes takový kus dobré práce, jakým se vláda rozhodně chlubit nemůže.
Letošním tématem číslo jedna je ale pro Václava Klause zcela zjevně evropská ústava. Asi nic ho tak neprovokuje a ničemu jinému nevěnuje tolik pozornosti ve svých četných vystoupeních. Částí veřejnosti to už může být vnímáno jako folklor. Český prezident zkrátka zase někam jel a vykládal tam, jak naplánovaná evropská ústava okleští suverenitu členských zemí. Je to trochu škoda, protože prezidentův postoj je tak šmahem označován za euroskeptický a nacionalistický. Je přitom trochu komické, že Klause za nacionalistu vydávají především lidé, kteří byli jeho kritiky, když před lety razantně otevíral tehdejší československou ekonomiku mezinárodní konkurenci a rozšiřoval směnitelnost koruny.
Ten, kdo chápe, že i členské státy Evropské unie mají národní zájmy a tyto zájmy zdaleka nejsou identické, jistě není automaticky nepřítel evropské integrace, natož nacionalista. A objektivně vzato asi nikde v Evropě se dost nehovořilo o tom, že v ústavě nejde jen o hlasovací poměry, aby byla unie řiditelným organismem schopným plnit to, co si od ní členské státy slibují. Málo bylo diskusí, proč a do jaké míry patři do bruselských kompetencí rozhodování o tom, zda výrobce pěti kilogramů kozího sýra z Novohradských hor musí mít výrobnu vykachlíkovanou a vybavenou bezdotykovými bateriemi. Zda opravdu patří na nadnárodní úroveň péče o podporu cestovního ruchu, opravdu se europoslanci mají zabývat tím, zda fotbalové týmy mohou, či nemohou angažovat více než pět, či osm cizinců?
Za diskuse o složitých hlasovacích poměrech se dnes schovává hrozba dalšího bujení regulačních mechanismů omezujících obchod a nakonec i svobodu nejen podnikání. Bruselské směrnice se mohou stát - a v některých případech se už i staly - nástrojem prosazování určitých skupinových a možná i národních zájmů, a to je naopak v rozporu se zájmem všech na skutečně integraci Evropy a volném pohybu zboží, lidí i kapitálu. Nic neznamená, že dnes v návrhu ústavy nejsou minimální limity pro příjmové daně či sociální standardy, které by rozvrátily ekonomiky chudších zemí jen proto, aby v těch bohatších mohl o pár let déle přežít jinak neudržitelný sociální systém. Pokud se nebude vést diskuse o směru a smyslu integrace tak, jak ji vede Klaus, budeme se divit jak brzy se takových ustanovení dočkáme.