Profesor Keller je jedním z mála českých široce uznávaných sociologů, kteří se neschovávají za neprostupnou zdí akademického vakua. Nad jeho názory a pracemi se samozřejmě spousta lidí, včetně mě, může často nesouhlasně rozčílit do běla. Je to koneckonců levicový myslitel a ani trochu se tím netají. A česká levice má podobně erudovaných lidí, kteří by zároveň byli veřejně činní, zoufale málo.
Díky němu mohl i zásadně pravicový volič, jako třeba já, klidně spát s tím, že síly jsou tak nějak vyrovnané. Těžko to vysvětlit racionálně, snad ono vědomí, že když vyhrají „ti druzí“, bude na scéně někdo rozumný, kdo řekne „má se to dělat takhle“. Kellerovým vstupem do politiky jako by se jeho akademická aureola rozpadla, a ze sociologa se tak stal „jen politik“.
Izolovaný ostrov politiky
Na takovém uvažování je samozřejmě něco špatně, ale vychází ze stavu, do jakého se naše politická scéna za uplynulých 20 let dostala. Stala se natolik izolovaným ostrovem odříznutým od společnosti, že vstup na jeho půdu vás automaticky stigmatizuje. Nezáleží už na tom, kým jste byl předtím. Možná respektovaný podnikatel, možná úspěšný vědec, nebo jenom dobrý člověk. Všechno se maže.
J. Keller a D. Herman jsou politici nové doby, postpostkomunismu. V postkomunismu se normalizační komunista musel... http://t.co/OundkuMit4
— david klimeš (@david_klimes) January 17, 2014
Od teď jste jen součástí té neprostupné špíny, další chapadlo chobotnice. Nejen že se tím politika stala pro lidi nepochopitelným ochotnickým divadlem. Tohle perpetum mobile navíc funguje na vlastní pohon. Generuje své vlastní lidi, přičemž pro normální občany se stává vstup do politické strany něčím nepochopitelným, pro ně nepředstavitelným.
Netroufám si říct, zda se to může změnit. Ale soudobá generace politiků, kteří do zdegenerovaného politického systému přicházejí zvenčí, má alespoň šanci. Bez ohledu na výhrady, které – často velmi oprávněně – vůči nim máme, mohou lidé jako Keller, Petr Fiala, a ano, také Andrej Babiš, těmi zamrzlými řekami trochu pohnout. Možná bude výsledkem jen ničivá povodeň. Příklady z minulosti, jako Radek John nebo Vít Bárta, vzbuzují značnou skepsi. Ale skepse je pořád lepší než apatie. Oproti ní aspoň dává šanci nějakého vývoje.
Čtěte další komentáře Tomáše Plhoně:
Bankovní daň jako nejnižší forma politiky