ČKD na konci české cesty
Transformace české ekonomiky podle Václava Klause má před sebou první skutečné znárodnění. ČKD Dopravní systémy přejdou do rukou státní Konsolidační banky, budou sanovány a prodány investorovi, tak jak je ve světě zvykem. Je zjevné, že bankrot, nazývaný v Čechách eufemisticky revitalizace, je logickým důsledkem privatizační politiky Klausovy vlády a neschopnosti dnešní sociálnědemokratické vlády napáchané chyby alespoň z části napravit.
Když koncem roku 1997 Václav Klaus po takzvaném Sarajevském atentátu odešel z postu premiéra České republiky, ekonomika země se podobala automobilu, který se nezadržitelně řítí do propasti. Politik, který za dobu svého vládnutí od svých ministrů a jiných obdivovatelů dostal přezdívky jako „Osvícený , „Božský , „Nejvyšší či „Velký Narcis , se nyní tváří, že předtím, co ho z místa řidiče vyhodili, na autě nebylo ani škrábnutí. Klaus však zapomněl na to, že chování vozu neodpovídalo pravidlů m silničního provozu, ale zákonu volného pádu. Tak se v této době totiž začala chovat velká část ekonomiky. Většina velkých podniků a bank. Jinak by to ani nešlo, protože způsob privatizace, kterou Klausův kabinet sebevědomě vymyslel a bohužel i uskutečnil, neodpovídal potřebám ekonomiky vyčerpané reálným socialismem. Šlo o hybrid kuponové privatizace a privatizace takzva nou českou cestou. Odstátnění navíc uskutečňovala zkorumpovaná politická elita a státní správa.
Výsledkem jsou příběhy Poldi Kladno, Chemapol Group, Škody Plzeň, ČKD, Přerovských strojíren, ZPS Zlín a dalších. Dramatické pády se odehrávaly na pozadí krachů malých soukromých bank na straně jedné a obrovské ztráty státem kontrolovaných peněžních ústavů na druhé. Když někdejší místopředseda vlády za ODA Jan Kalvoda, který jednou přirovnal Klause k Leninovi, tento stav ještě včas označil za bankovní socialismus, sklidil více kritiky než potlesku. I další kritici okamžitě získali nálepku levičáků, kteří chtějí nastolit stav před listopadem 1989.
„Budeme potřebovat všechnu svou moudrost, rozvahu, schopnosti i rozum, abychom obstáli, abychom tuto krásnou, ale posledními desetiletími tolik poškozovanou zemi uzdravili a udělali z ní zemi normální, vyspělou, kulturní, fungující, proh lásil premiér české republiky Václav Klaus 1. ledna 1993 ve svém novoročním projevu ke vzniku ČR. O rok později prodal strojírenský gigant ČKD české agilní firmě. Věděl přitom, že ČKD potřebuje miliardový kapitál, aby zvládlo ztrátu východních trhů a našlo si nová odbytiště. Jeho vláda zvolila řešení nenormální, trochu africké, nekulturní a především nefungující.
Voliči ODS dodnes očekávají zázračné výsledky léčby Klausem. Nijak nepůsobí již všeobecně známé stanovisko zahraničních investorů, podle něhož česká privatizace byla pramálo průhledná, ještě méně korektní a rozhodně nevedla k potřebným struktu rálním změnám. Z Prahy se místo slibovaného centra finančního světa postkomunistické Evropy stal opovrhovaný otloukánek a zdejší burza může svou prestiž srovnávat více s Ukrajinou než Polskem, natož třeba s Rakouskem. Jenže tito nenap ravitelní optimisté se nedočkají. Tedy přesněji řečeno dočkají se dalších důkazů, že výsledky privatizace prováděné vládou pod vedením profesora Klause budou stát daňové poplatníky miliardy korun a odpovědné politiky hodně prošoupaných kolen na kalh otách od toho, jak budou prosit světové investory, aby vzali ČR na milost.
Na počátku letošního roku řekl v rozhovoru pro týdeník EURO blízký Klausův spolupracovník Dušan Tříska, že vláda v roce 1991 věděla, že sedmdesát procent výrobních kapacit nemá naději na přežití. Přesto tyto kapacity priva tizovala kuponově, tedy zadarmo, ale i za nemalé peníze takzvanou českou cestou. Ekonomickou prosperitu měly přinést investice na zelené louce a dynamické drobné a střední podnikání.
Doufejme, že Tříska přestřelil. Pro investice na zelené louce totiž neudělala Klausova vláda vůbec nic. Pokusy zavést ve světě obvyklé úlevy narážely na jednoznačný odpor premiéra Transformátora. Kapitál k nám přece nelákají da ňové prázdniny, ale úžasná prestiž české transformace podepřená stabilním makroekonomickým prostředím. To bylo heslo i v době, kdy rozpočtová politika rozvracela základy oné vzývané stability.
Investice na zelené louce tedy nebyly. Nevadilo. Byly zde banky a ty půjčovaly nejen Marouškovi, ale i podstatně méně seriózním vlastníkům. Ne že by chtěly. Stát se protireformním živlem se však nechtělo nikomu z těch, kteří si v pok lidu brali platy odpovídající skutečným bankéřům, ačkoli dělali práci Klausových státních plánovačů s efektem nedosahujícím často ani efektivity jejich předchůdců z SPK. Sarajevský atentát přišel právě včas. Plánovačům došly peníze a král transformace stál najednou nahý uprostřed trní globální tržní ekonomiky, jejíž stěžejní hráči měli najednou plné zuby všech, kteří předstírají reformy a žijí v teplém smr ádečku. Banky se dnes stávají skutečně bankami a vypadá to, že budou dokonce bankami soukromými. O úsporách lidí nebudou rozhodovat pánové ve Sněmovní či v Lidovém domě. Sklaplo. I podnikům. Se šestiletým zpožděním začali odpovědní li dé zkoumat, zda v ČKD není přeci jenom něco, co by mohlo fungovat pod křídly Siemense, Alsthoma či jiného gigantu a dávat živobytí pár tisícům lidí. Místo profesora začnou transformovat ti, o jejichž peníze se jedná. Už přišli o hodně a Klausovi nástupci jim jejich práci hodně komplikují. Jejich přesvědčení, že vybudují trh s lidskou tváří bez bankrotů a nezaměstnanosti, si nezadá s představami jejich předchůdců. Jako by neuměli ani sečíst škody napáchané všemi po dobnými mýty o bezbolestných reformách.
