Václav Klaus se vložil do patové bitvy, Topolánka zajímají komunisté
Nebe se zachmuřilo, rozehřmělo a zaplakalo. Čtvrteční audienci šéfkomunisty Vojtěcha Filipa u prezidenta Václava Klause na Hradě, první toho druhu od listopadu 1989, doprovázela bouřka jasně symbolická. Nejsou to však pouhé probíhající konzultace mezi prezidentem a KSČM nebo ODS a KSČM, dosud nevídané, proč by měli voliči zbystřit pozornost. Mnohem důležitější je v těchto dnech snaha Topolánkova vedení občanských demokratů neusednout na vábivou Paroubkovu lopatu velké koalice a eliminovat v ODS vliv velkokoaličně uvažujících spolustraníků. Je to chůze po hodně úzkém laně: souhlasit s blátivou velkou koalicí by pro Topolánka znamenalo riziko diskreditace před statisíci voličů, kteří uvěřili jeho volební kampani založené na reformistickém odklonu od socialistického zadlužování a rozhazování. Na druhé straně přijmout záchranný kruh od rudých ďáblíků hrozí naopak ztrátou početného antikomunistického elektorátu. Existuje samozřejmě zásoba ideologických konstrukcí, jimiž by se dalo čelit očekávaným nařčením z „oposmluvního podvodu“ či ze „srpnové zrady“. Třeba rozum a státotvorný přístup. Jenže příkop mezi pravicí a levicí vykopali politici před volbami tak hluboký, že množství zeminy potřebné k jeho zasypání je příliš nestravitelné.
Trvalo nekonečných pět týdnů, než znesvářeným kohoutům došly rezervoáry taktické povolební mlhy. Teprve poté, co minulé pondělí Topolánek vypustil do éteru jako poslední ústupek nabídku málo reálné duhové čtyřkoalice, se začalo nahlas mluvit o nejčistší variantě, na kterou upozorňovali všichni hned po sečtení voličských hlasů. Velká koalice. Jiří Paroubek by ji s radostí bral, protože mu (a jeho spolustraníkům) zajistí podíl na moci, a tím i bezproblémové setrvání v čele sociální demokracie. Nazývá ji sice vládou odborníků, protože to zní konstruktivně a politicky neutrálně, ale již ohlášená nominace například někdejší nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové nebo dopravního experta Petra Moose čili členů předvolební Paroubkovy vlády talentů, dává tušit, že ministři by byli jen poslušnými loutkami v rukou upozaděného předsedy. Jenže k ustavení velké koalice jsou potřeba dva a Topolánkův postoj je jasně odmítavý. Velkou koalici jsme nikdy nechtěli a nepůjdeme do ní, vzkázal Paroubkovi. Vládnout s lišáckým populistou Paroubkem by pro zemitého šéfa ODS bylo peklem na zemi. A kdo ví, zda by časem neskončilo dokonce výměnou vůdce občanských demokratů a nezávislým spojenectvím ČSSD s KSČM. Topolánek teď sice nepotřebuje narozdíl od Paroubka alibi, že vyvíjí činnost a srší nápady, jak se hnout z místa, protože má již uzavřenou koalici s lidovci a se zelenými. Zato potřebuje reálně vymyslet a realizovat, jak tuto koalici propasírovat sněmovnou a vdechnout ji život.
A v tom přišli komunisté s chytrým nápadem dočasného šéfa sněmovny. Což dovoluje obejít obstruující ČSSD a rozhýbat alespoň zablokovanou dolní komoru. Donutí hrozba izolace a nasazení komunistického kandidáta na nejvyšší post ve sněmovně sociální demokraty konečně nominovat někoho ze svých řad? Nebo nikoli a dojde na komunistu? A na kterého, když KSČM přijatelnějšími nestraníky mezi svými poslanci nedisponuje? Tak či tak, po volbě předsedy se rozevře vějíř mnoha dalších možností. Nikde není řečeno, že Klaus skutečně jmenuje Topolánka premiérem a že už napoprvé nedá přednost třeba Pavlu Bémovi nebo někomu úplně jinému. Velkou neznámou je údajná konspirativní domluva Topolánkova vedení s komunisty, která by mohla vyústit už při prvním hlasování o důvěře vládě v úspěšné potvrzení pravozeleného kabinetu. Modro-rudá akce by však byla přece jen choulostivou záležitostí, která by si vyžádala dlouhodobé přivykání a vysvětlování, byť pragmaticky uvažujícím špičkám obou stran nic podobného už potíže evidentně nedělá. Druhý jmenovací pokus však bude opět jen v rukou prezidenta a ještě dále na horizontu je druhé hlasování o důvěře. Cesta ke třetímu pokusu je zkrátka dlouhá a může se na ní stát leccos. Z čeho Paroubek vlastně usuzuje, že podmínka konsenzu při schůzce šéfů parlamentních stran by připravila ČSSD o šanci sestavovat vládu, když bez této pomocné konstrukce se trojice pokusů vůbec nerozjede? Bojí se snad, že by se Filip připojil k vládnoucím stranám a Paroubek že by na schůzce zůstal v izolaci s psí hlavou kazisvěta? Nebo že na třetí pokus kvůli komunistickému vděku vůči ODS ani nedojde?
O obsahu konzultací prezidenta Klause s jednotlivými šéfy parlamentních stran toho řečeno mnoho nebylo. Což je v pořádku, má-li mise hlavy státu plnit prostředkující roli. Všimněme si ale, jak se Klausovy přítomnosti dožaduje pro své jednání s Mirkem Topolánkem premiér Paroubek. Skoro to vypadá, jako by chtěl hrát proti Topolánkovi naléhavě přesilovku a mít kvůli publiku na své straně čestného předsedu ODS. Což je minimálně optický základ pro velkou koalici. Kalousek, Bursík i Filip by museli se zasetým semínkem nedůvěry zůstat za dveřmi. Diví se někdo skutečnému předsedovi občanských demokratů, že se mu do vynuceného partnerství s takovým protihráčem nechce?
