Ke vstupu do politiky ho přimělo americké bombardování za vietnamské války. On sám házel v Oslu kameny do oken americké ambasády. Mladické revolucionářství je ale už pryč. Bývalý norský premiér Jens Stoltenberg se i Američanům zamlouval jako další seveřan, který dokáže vést silné spojenectví Evropy a USA v NATO.
Jako by se rodila nová tradice. Jakmile nějaký skandinávský premiér prohraje volby, je stále tak respektovanou osobností, že je mu nabídnuto místo v NATO. Po pěti letech vedení Severoatlantické aliance bývalým dánským premiérem Andersem Foghem Rasmussenem ho od 1. října vystřídá bývalý norský premiér Jens Stoltenberg. „Rusko musí poznat, že za to, co dělá, se platí,“ naznačil Stoltenberg, co je nyní prioritou NATO – ruská doktrína ochrany Rusů v zahraničí, která vedla k anexi Krymu a přímo ohrožuje některé členy NATO.
Za Stoltenberga nejvíce lobbovala německá kancléřka Angela Merkelová, která má s norským expremiérem výtečné vztahy. O této volbě přesvědčila následně Británii a především Američany. „Stoltenberg je zkušený lídr, který ukázal své odhodlání vůči transantlantické alianci,“ poznamenal Bílý dům. Přesto je Stoltenbergovo jmenování v něčem neobvyklé. Jednak kvůli jeho mladickému antiamerikanismu. A pak není zvykem, že by NATO šéfoval lídr z nečlenského státu Evropské unie.
Za Lenina
Stoltenberg se přihlásil k Labouristické straně už ve čtrnácti. Při pohledu na jeho rodinu není divu. Jeho otec Thorvald byl význačný diplomat labouristů, pak ministr obrany, v osmdesátých a devadesátých letech i ministr zahraničí. Stoltenberg pobýval jako teenager i v Jugoslávii, kde jeho otec dělal diplomata.
Ani toto poznání jej neodradilo od sympatií k radikální levici. Vstoupil do marxisticko-leninské skupiny Rudá mládež, nejspíše pod dojmem násilí páchaného Američany ve Vietnamu. Dokonce jednou na ambasádu USA házel spolu s ostatními kameny a rozbil ambasadorovi pár oken. Několik jeho kamarádů bylo zatčeno, on unikl. Rudá organizace samozřejmě pravidelně přijímala rezoluce proti členství Norska v Severoatlantické smlouvě.
Když se v roce 1985 stal předsedou mládežnické organizace labouristů, ani v této umírněnější organizaci to nebylo s NATO jiné. Od roku 1969 mladí labouristé rok co rok přijímali usnesení, že Norsko má být mimo NATO a být jakýmsi neutrálním bezjaderným středem mezi Západem a Východem. Ale právě postupně více a více pragmatický Stoltenberg toto změnil. V roce 1987 donutil mládežníky se smířit se Severoatlantickou smlouvou. Obdivovatel Lenina, který psal články o budování socialisticky plánované ekonomiky, byl definitivně minulostí.
Vedle své politické činnosti vystudoval ekonomiku na univerzitě v Oslu. Z názvu jeho diplomové práce „Makroekonomické plánování v podmínkách nejistoty“ ale ukazuje, že u nedůvěry ke kapitalismu ještě dlouho zůstal.
Levičák, který privatizoval
V roce 1989 nastoupil k norským statistikům. V politice se stal předsedou labouristů v Oslu a stoupal výše. Najednou už to nebyl nevýznamný levicový radikál, ale důležitý labouristický politik. A norské tajné služby usoudily, že je čas Stoltenberga zbavit posledních zbytků naivity. Na schůzce s politikem mu agenti celkem jasně vysvětlili, že není pro bezpečnost norského státu vhodné, aby se dál stýkal se sovětskými diplomaty. Místo diplomatů se samozřejmě norský levičák stýkal i s ruskými agenty KGB, kteří si ho vedli v záznamech pod jménem „Steklov“. V roce 1990 nastoupil jako státní sekretář na ministerstvo pro životní prostředí. V roce 1993 se vyhoupl na ministerský post a dostal portfolio průmyslu. Následoval postup v rychlém sledu na ministerstvo financí. V roce 2000 se poprvé dostal k premiérskému úřadu, ale vlastně jen jako náhradník v rámci politikaření mezi špičkami labouristů.
Jeho vláda trvala jen rok, ale zato se zapsala do povědomí Norů. Někdejší leninista rozjel do té doby nevídanou privatizaci státního majetku, omezil nemocenskou, seškrtal výdaje. Tradiční voliči labouristů to brali jako útok na samou podstatu sociálního státu v Norsku a v roce 2001 ve volbách labouristé utrpěli drtivou prohru s jedním z nejhorších volebních výsledků v historii.
Pro Stoltenberga to ale nebyl konec. Letitý vůdce labouristů Thorbjorn Jagland si myslel na další roky v čele strany, ale mladý Stoltenberg ho vyzval na souboj. Nakonec se Jagland stáhl a Stoltenberg v roce 2002 stranu opanoval. A tři roky nato ji dovedl k vítězství.
Zadobře s USA i Ruskem
Ze zpětného pohledu Stoltenberg prosazoval několik politik, které mu nyní výrazně pomohly k postu šéfa NATO. Kontinuálně navyšoval výdaje na obranu, přičemž trend v ostatních členských státech Severoatlantické aliance je spíše opačný. Podporoval vždy úzkou vazbu s Amerikou a dokázal si vybudovat srdečné vztahy i s posledním americkým prezidentem Barackem Obamou. Vyslal norské vojáky do Afghánistánu.
Zároveň však ukázal, že se dokáže dohodnout s Moskvou. Od roku 1978 se Norsko a Rusko přelo o hraniční vody u obou zemí. Ale až právě Stoltenberg s tehdejším ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem dokázal spor v roce 2010 v Oslu rozseknout.
V roce 2010 zjevně podlehl nové americké politice Obamy, která se snažila „restartem“ zlepšit vztahy s Ruskem. „Musíme začít nové vztahy s Ruskem, naším cílem je vybudovat strategické partnerství,“ prohlásil na summitu NATO v roce 2010 Stoltenberg. Nyní ale nikoho nenechává na pochybách, že po anexi Krymu veškeré ústupky končí. Ukrajinská krize podle něj „připomíná, jak je NATO nyní důležité“.
Na nenávist láskou
Velkou zkouškou Stoltenberga byl teroristický útok z 22. července 2011, kdy v Oslu vybuchla nálož u vládních domů a následně Anders Behring Breivik postřílel na ostrově Utoya 69 členů tábora mladých labouristů. Stolteneberg měl štěstí. Nebyl ve vládní budově a na ostrov se chystal až 23. července. Všeobecnou podporu si získal svým projevem po šokující události, kdy vyzval k tomu, aby se „na nenávist odpovědělo láskou“. Prokázal tak svoji největší devízu jako konsenzuální a optimistický lídr.
Ve volbách v roce 2013 už ale vše bylo jinak. Po Breivikově útoku jeho stranu podporovalo 40 procent Norů. Ve volbách to už bylo jen 30 procent. Sice to stačilo na vítězství, ale na většinovou vládu už ne. Stoltenberg v kampani bojoval a propůjčil se i k hodně nezvyklé akci, kdy jako falešný taxikář vozil obyvatele Osla po městě. Prý aby se dozvěděl názory obyčejných lidí. Komika plynula i z toho, že Stoltenberg, který roky neřídil, s taxíkem moc neuměl. V kampani to vypadlo výborně, ovšem pak se provalilo, že labouristé si nastupující do taxíku zaplatili, byť ti netušili, že se setkají s premiérem.
Stoltenberg nakonec prohrál. A mnozí si myslí, že mu to ani tak nevadilo. „Když jste premiérem 12 let, není volby – máte obrovskou odpovědnost a neposlouží vám žádné výmluvy. Ani si nemyslím, že by doopravdy chtěl ještě vyhrát,“ prohlásil trefně o jeho prohře jeden z norských politiků Christian Tybring-Gjedde.
Po odchodu z křesla norského premiéra se začal věnovat klimatické změně v OSN. Ale bylo jasné, že to není jeho konečná. Teprve Angela Merkelová mu nabídla něco odpovídajícího jeho formátu. 28. března byl zvolen novým generálním tajemníkem NATO.
Jens Stoltenberg
» narodil se 16. března 1959 do rodiny vysokého politika norských labouristů. Jeho otec byl ministrem obrany i zahraničí
» vystudoval ekonomiku na univerzitě v Oslu. Vstoupil do leninské organizace Rudá mládež. Během vietnamské války házel kameny na americkou ambasádu a protestoval proti NATO
» od roku 1985 do roku 1989 vedl mládežnickou organizaci Labouristické strany. Pak nastoupil do vládních funkcí. Od roku 1993 byl ministrem průmyslu
» v roce 2000 se stal poprvé premiérem. Ale už po roce skončil. Pak ale vyhrál souboj o šéfa labouristů a v roce 2005 se stal znovu premiérem. Jeho vláda padla až minulý rok
» s manželkou Ingrid má dvě děti
Čtěte také:
Další Seveřan: příštím šéfem NATO se stane norský expremiér Stoltenberg
Rusové chystají invazi na Ukrajinu, varuje americká rozvědka
České gripeny by mohly pomoci s ochranou států na východě Evropy
