Profil: Pro Kirka Kerkoriana byl byznys kasinem

Americký miliardář Kirk Kerkorian měl ostré zuby. Když se zahryzl, nepustil, dokud něco neurval. Přitom ho vlastnictví nezajímalo. Jen hra. Po jedné katastrofické sázce, když přišel o stamiliony dolarů, řekl: „Tohle patří ke hře. Vždycky je tu ale další hra…“ Zemřel před několika dny, bylo mu 98 let. Do poslední chvíle však děsil ostatní, co vyvede.

Peníze vydělával riskantním, impulzivním stylem, který John Maynard Keynes nazval kasinová ekonomie. V případě Kerkoriana to ale platilo doslovně.

Nejenže sám hrál jako o život, ale postavil tři obří hotely s kasiny v srdci Las Vegas. Kromě toho stihl – jak tvrdili jeho četní kritici – zcela rozvrátit jedno z nejslavnějších hollywoodských studií a zaútočit na americké automobilky.

Na větrné vlně

První peníze vydělal způsobem, který mu byl vlastní. Šílenou odvahou. Psal se rok 1942 a Royal Air Force platila dobrodruhům s pilotním průkazem tisíc dolarů za jeden přelet s bombardérem Mosquito vyrobeným v Kanadě na britské ostrovy. Byla to ale ruská ruleta. Letoun měl dolet 2300 kilometrů, do Skotska to však bylo 3500 kilometrů. Čelili i útokům německých stíhaček. Nebylo divu, že ze čtyř bombardérů tři nikdy nedoletěly.

Kerkorian na to vzpomínal v roce 1999 v Las Vegas Review-Journal: „Platili neuvěřitelné peníze, nedalo se odolat. Byly dvě cesty. Kolem Grónska a Islandu, ale led mohl mít devastující účinky na křídla. Druhá vedla přes Atlantik, tam nabídla takzvaná islandská větrná vlna Mosquitu téměř tryskovou rychlost. Jenže pokud zeslábla, znamenalo to jistou záhubu.“

Kerkorian dopravil do Skotska 33 letounů, mnohdy měl namále. Nejhorší to bylo v červnové noci roku 1944. V rezervních nádržích nezbyla ani kapka paliva. Už se chystal ve tmě k přistání na moři, ale na poslední chvíli zahlédl mezi mraky světla Prestwicku.

Nalétal tisíce hodin a vydělal velké peníze. Za pět tisíc dolarů koupil v roce 1945 jednomotorovou Cessnu a trénoval s ní budoucí piloty. O dva roky později zaplatil 60 tisíc dolarů za malého charterového operátora Air Service a začal přepravovat gamblery do Las Vegas. Aerolinie přejmenoval na Trans International Airlines a jejich akcie prodal v roce 1968. Odhaduje se, že za 100 milionů dolarů.

Čich na příležitosti

„Je rozený hráč. Má šestý smysl pro objevování příležitostí,“ řekl o něm bývalý šéf Chrysleru Lee Iacocca. Svůj čich Kerkorian osvědčil nejprve v milovaném Las Vegas. V roce 1962 koupil 40 hektarů pozemků, od nichž se na první pohled nedalo nic čekat. Tehdy byl jen šéfem malé letecké společnosti, co rád vysedával v kasinech. Zaplatil 960 tisíc dolarů.
Časopis Forbes investici později nazval „jednou z nejúspěšnějších spekulací s pozemky v historii USA“. Vyrostl na nich totiž hotelový komplex s kasinem Caesars Palace.

Kerkorian za to dostával dva miliony dolarů ročně až do roku 1968, kdy ho hoteloví vlastníci štědře vyplatili. Načež koupil hotel Flamingo, který dříve vlastnil gangster Bugsy Siegel. Třikrát – v letech 1969, 1973 a 1993 – postavil v Las Vegas největší hotel na světě. Jeden z nich, MGM Grand s 2800 pokoji, otevřel v roce 1973.

O sedm let později ho však poničil požár, při němž zahynulo 85 lidí. V jednu chvíli vlastnil více než polovinu hotelových pokojů na lasvegaském Stripu. Přispěl k proměně města „z pověstného hnízda neřesti v rodinnou destinaci“. Přitom ani jemu se nevyhnuly problémy. V roce 1970 ho vyšetřovali kvůli podezření ze zapojení do organizovaného zločinu. Na záznamu devět let starého telefonního hovoru slíbil šek na 21 300 dolarů vymahači janovské zločinecké rodiny „Blade“ Tourinovi. Obvinění odmítl.

Tvrdé údery

Kirk Kerkorian se narodil v kalifornském Fresnu jako nejmladší ze čtyř dětí Lily a Ahrona. To se ještě jmenoval Kerkor. Jeho rodiče byli přistěhovalci z Arménie. Otec farmařil, ale v čase krize ve dvacátých letech o vše přišel.

Rodina pak zamířila do Los Angeles. Kirk, tak mu jméno změnili, to bral jako dvě dobré lekce. Poučení zněla: Nikdy se s ničím příliš nesvazuj, můžeš o to rychle přijít. Nesázej jen na jednoho koně.

Od devíti let pracoval. Nedokončil ani osmiletou školní docházku. Přispěl k tomu i sám. Zmlátil učitelova syna a byl za to poslán do polepšovny. Jako kdyby to byla předzvěst jeho krátké kariéry boxera welterové váhy. Se jménem „Rifle Right Kerkorian“ vstoupil třiatřicetkrát do ringu. Zvítězil v 29 duelech. Pak zkoušel kdeco, než získal pilotní licenci.

Nevyzpytatelný hráč

Kerkorianovy riskantní gambity vždy provokovaly. Otřásal Wall Streetem. Vyhrával i prohrával ve velkém stylu. Nejprve to osvědčil v Nevadské poušti, načež zacílil na filmový průmysl.

Během šestatřiceti let třikrát koupil a prodal hollywoodské filmové studio Metro-Goldwyn-Mayer. Získal i United
Artists a snažil se o Columbia Pictures.

I tehdy ale podle agentury Reuters stál ve frontě na vstupenky do kina, dával tomu přednost před soukromým promítáním. A netrpěl žádnou nostalgií. Rozprodal vše. V aukci například boty Judy Garlandové, které nosila ve filmu Čaroděj ze země Oz. Za každou dostal 7500 dolarů.

Atakoval i automobilky

Později v sobě objevil vášeň pro auta, tedy přesněji pro automobilky. Dal se dohromady s předsedou Chrysleru Lee Iacoccem, americkým hrdinou, který zachránil firmu před náporem Japonců. V roce 1990 koupil deset procent akcií Chrysleru.

O pět let později se spolu s Iaccocou (ten už byl v důchodu a ostře kritizoval své nástupce) pokusil zmocnit celé firmy. Ta jeho nabídku odmítla, ale netratil. Když automobilku Chrysler koupil v roce 1998 Daimler-Benz, dostal za svůj podíl téměř pět miliard dolarů. Třikrát více, než do podniku vložil.

Ve svých osmaosmdesáti letech zaskočil Wall Street znovu, když získal deset procent chřadnoucího obra General Motors. Ale protože mu „nikdo nenaslouchal“, akcie prodal. O tři roky později zaútočil na Ford. Získal 6,5 procenta automobilky, ale akcie vzápětí prudce spadly. Kerkorian na obchodu tratil, během půl roku 600 milionů dolarů.

Bad Boy

Kerkorian vždy patřil k „zlým“, jako byl třeba Ivan Boesky proslavený frází „nenasytnost je dobrá“. Měl pověst bezohledného hráče s neutuchajícím apetitem. Do jeho obchodů nikdo neviděl. Neposkytoval rozhovory, málokdy navštěvoval zasedání správních rad.

Měl dětinskou radost, když zavítal do svého kasina, aby si zahrál, a zaměstnanci jej nepoznali. Setkával se jen s dávnými známými, jako byl herec Cary Grant nebo zpěvák Frank Sinatra. V tom, že byl bohatý, nacházel jen malé uspokojení. „Nerad se oblékám do šatů, do košil s vázankou. Nerad navštěvuji bankéře.“

V roce 1942 si vzal Hildu Schmidtovou. O devět let později se s ní rozvedl a vzal si anglickou choreografku Jean Maree Hardyovou. Mají spolu dvě dcery, Tracy a Lindu. Spojením jejich jmen vznikly názvy jeho investiční společnosti Tracinda a filantropické nadace Lincy. S Jean se rozvedl v roce 1984.

Jen měsíc pak byl ženatý v roce 1999 s o 48 let mladší Lisou Bonderovou, dřívější profesionální tenistkou. Ta se s ním později soudila, chtěla měsíční alimenty na dítě 320 tisíc dolarů. Test DNA však prokázal, že dítě nebylo Kerkorianovo.

Na houpačce

O jeho kariéře hráče na poli byznysu vypovídal snad nejlépe žebříček Forbesu. V roce 2008 byl Kerkorian 41. nejbohatší člověk světa s majetkem 16 miliard dolarů. Po finanční krizi se ale ztenčil o dvanáct miliard.

Rozdal přinejmenším miliardu dolarů včetně 180 milionů Arméncům po zemětřesení v jejich zemi a 200 milionů univerzitě UCLA. Když mu nabídli, že po něm pojmenují budovy v areálu kampusu, odmítl. Nikdy nedovolil, aby bylo jeho jméno uvedeno v souvislosti s dary, které poskytl.

Čtěte také:

Češi letos prosázeli desítky miliard. Příští rok bude slabší

Světovým centrem hazardu se stává Macao, válcuje i Las Vegas