„Nikdo z architektů, kteří se objevili v posledních desetiletích, neměl takový vliv,“ řekl Richard Rogers, autor pařížského Centra Georgese Pompidua, když se dozvěděl o náhlé smrti Zahy Hadidové.
Nevešla se do žádných škatulek, bořila hranice. Nejprve svými teoretickými úvahami, později i realizacemi. V souvislosti s její architekturou se hovořilo o sci-fi. Přezdívali jí královna křivek.
Málokdo jí věřil. I proto Zaha Hadidová čekala dlouhé roky, než se dočkala svého prvního uskutečněného projektu. Stala se jím budova hasičské stanice nábytkářské firmy Vitra ve Weilu nad Rýnem.
Bylo jí tehdy 43 let. To jen ukázalo, jakou sebedůvěrou oplývala, jak silná byla, když vytrvala ve svém přesvědčení. Třeba u filmových režisérů či fotbalových manažerů dlouhé čekání na první velkou šanci není výjimečné, ve světě architektury je to jinak.
Stavbou, která autorce přinesla světovou proslulost, je Rosenthalovo centrum současného umění v Cincinnati z roku 2003.
Na hraně
Kam si troufla ona, zašlo jen málo dalších. I ta požární stanice byla naprosto revoluční. „Hasiči ji však příliš neocenili, raději se z ní vystěhovali,“ glosovala vše s ironií architektka Eva Le Peutrecová, která s ateliérem Hadidové spolupracovala v Číně.
Hadidovou, významnou představitelku takzvaného dekonstruktivismu, zprvu brzdilo, že její návrhy prostorových vizí, u nichž se nenacházel jediný pravý úhel, předběhly dobu. Takové stavby nebyly technicky proveditelné.
Svět ohromila v roce 2003 Rosenthalovým střediskem pro současné umění v Cincinnati. List New York Times tehdy napsal, že je to „nejvýznamnější budova postavená v USA od doby studené války“.
Svoboda projevu. Práci Hadidové charakterizuje snaha osvobodit architekturu od geometrie. Je to případ stanice lanovky v rakouském Innsbrucku.
Od té chvíle se na každé dílo osobité architektky čekalo jako na velkou událost. A ona nikdy nezklamala. Vědecké centrum Phaeno ve Wolfsburgu, budova ústředí BMW v Lipsku, stanice lanovky v Innsbrucku, výstavní areál v Zaragoze – úspěšných projektů bylo mnoho. A stejně tak i těch, které se nikdy neuskutečnily.
„Nikdy jsem se necítila být součásti establishmentu. Ale také ne jako někdo, kdo je zcela mimo. Vždy jsem balancovala na hraně. A tak jsem to měla nejraději… Nejsem proti establishmentu jako takovému. Jen dělám to, co dělám. A to je vše,“ řekla Zaha Hadidová v rozhovoru pro BBC.
Ostrá slova
Navrhla skvosty jako římské muzeum MAXXI, Operu v čínském městě Kuang-čou, egyptský pavilon na výstavě Expo 2010 v Šanghaji, plavecký stadion pro olympijské hry 2012 v Londýně či Centrum Hejdara Alijeva v Ázerbájdžánu. Přitom s každým další dílem vyvolávala stále vášnivější diskuze.
Naposledy podstoupila veřejné grilování za návrh stadionu pro Mistrovství světa 2022 v Kataru. Na námitky, že jeho tvar připomíná vaginu, odpověděla: „Inspiraci jsem našla u tradičních arabských lodí dhow.“ A potom věrna svému stylu po oponentech prudce sekla: „Jsem si jistá, že takové přirovnání by se nikdy neobjevilo, kdyby s návrhem přišel muž.“
Za římské muzeum MAXXI Hadidová dostala v roce 2010 Stirlingovu cenu.
Zaha Hadidová se narodila v Bagdádu, ale vzdělání získala na prestižních univerzitách v Bejrútu a Londýně. „Nikdy jsem neměla tradiční muslimskou výchovu,“ vzpomínala. I proto byla vždy sebevědomá, nebála se postavit celému světu.
Za svůj přínos „modernismu a odporu ke konvencím“ získala jako první žena v historii Pritzkerovu cenu, které se přezdívá „Nobelova cena za architekturu“.
Naposledy se podílela na projektu nazvaném One Thousand Museum, 62poschoďovém mrakodrapu „pro milionáře“ s vyhlídkou na záliv Biscayne v Miami. Na návrhu s ní spolupracoval hollywoodský architekt Kurt Dannwolf.
„Co mne fascinovalo nejvíce, byla její schopnost přetvořit v reálnou stavbu návrh, který by každý jiný architekt považoval jen za teoretický, neuskutečnitelný. Pro tohle byla vždy inspirací pro mladé architekty na celém světě,“ popsal architektu Dannwolf.
Kancelářsko-obchodní projekt Soho v Šanghaji.
Česká stopa
Futuristickými stavbami podle návrhů Zahy Hadidové se pyšní mnohé země. Bohužel ne Česko. U nás se jen mihla v roce 2006, když zasedla v mezinárodní porotě posuzující návrhy na novou budovu Národní knihovny.
Hodně hlasitě tehdy podpořila vítězný návrh Jana Kaplického. „Ani historická města by neměla ve svém architektonickém vývoji stagnovat a vyhýbat se nejmodernějším trendům,“ řekla.
Chobotnici, jak byla knihovna Kaplického přezdívána, však potkal stejný osud jako mnohé návrhy vizionářky Hadidové. Zabili ji místní politici.
| Dame Zaha Mohammad Hadidová (†65) |
|---|
| Narodila se 31. října 1950 v iráckém Bagdádu. Její otec byl ekonom a podnikatel. Studovala matematiku na Americké univerzitě v Bejrútu, v letech 1972 až 1977 pak architekturu na Architectural Association v Londýně. Krátce působila v ateliéru OMA, v roce 1979 založila v Londýně vlastní ateliér Zaha Hadid Architects. |
| Jejím prvním realizovaným návrhem byla v roce 1993 hasičská stanice ve Weilu nad Rýnem. V roce 2004 získala Pritzkerovu cenu a v roce 2016 zlatou medaili Britského královského institutu architektury (RIBA), získala také dvakrát Stirlingovu cenu. Královna Alžběta II. jí udělila šlechtický titul. Oceněna byla i ve Francii a Japonsku. |
| Vyučovala také na mnoha prestižních školách, věnovala se i designu, interiérům, nábytku či scénografii. Zemřela na infarkt v Miami, kde se léčila se zánětem průdušek. |
Čtěte také:
