Kaddáfího režim dluží Česku a Slovensku 400 milionů dolarů
Jednání s Tripolisem budou velmi obtížná a s nejasným koncem.
Vláda v polovině září letošního roku schválila mandát ministru financí Miroslavu Kalouskovi k vyjednávání o dluhu Libye vůči České republice. Kabinet o tomto rozhodnutí veřejnost neinformoval, protože rozhovory o libyjském dluhu se vedou v utajovaném režimu. Jelikož jde o původní dluh vůči Československu, který po rozpadu státu Slováci odmítli rozdělit v poměru dva ku jedné, při jednání s libyjskou stranou musí Praha postupovat v souladu s Bratislavou. Součástí jednání má být i dohoda o tom, jakou částkou oba státy přispějí, či nepřispějí do fondu pro odškodnění rodin dětí nakažených virem HIV. Tyto informace potvrdily týdeníku EURO vládní zdroje.
Ochotu jednat o vyřešení dluhu Libye vůči České republice podle informací týdeníku EURO inicioval Tripolis již v červenci letošního roku. Tedy v době, kdy režim Muammara Kaddáfího propustil bulharské zdravotní sestry odsouzené k trestu smrti za údajně úmyslné nakažení 460 libyjských dětí virem HIV. „Nikdy jsme nevyjednávali o finančním odškodnění za propuštění bulharských sester… A o odpuštění dluhu už vůbec ne. To vylučuji,“ prohlásil premiér Mirek Topolánek 25. července 2007.
Samozřejmě že předseda vlády v té době nemusel vědět, zda se na nižších úrovních diplomacií obou států uskutečnila nějaká jednání na toto téma. Faktem však zůstává, že nyní se rozhodlo, že se jednání povedou. Bylo by logické, kdyby ministerstvu financí v tomto úkolu pomáhalo ministerstvo zahraničí. Mluvčí resortu Zuzana Opletalová nicméně týdeníku EURO sdělila, že „jednání o libyjském dluhu probíhají již od vzniku České republiky, ale ani v poslední době se výrazněji neposunula“. Ředitel příslušné teritoriální sekce na ministerstvu zahraničí Jakub Karfík na náš dotaz odpověděl: „Obraťte se na ministerstvo financí.“
Už bez prostředníka.
Náměstek ministerstva financí Eduard Janota byl pouze o málo sdílnější než Karfík. „Naposledy jsme s Libyjci jednali loni v červnu. Pak to rok spalo,“ řekl Janota s tím, že pokud ví, od té doby se žádné jednání neuskutečnilo. Dluh měl v agendě někdejší náměstek ministra financí Ladislav Zelinka, který po skandálu s vymáháním peruánského dluhu musel v roce 2005 odejít z funkce. Za Zelinky český stát vedl jednání pomocí prostředníka. Při loňské návštěvě náměstka Janoty v Tripolisu se však dohodlo, že se jednání povedou bez prostředníka, tedy na vládní úrovni.
Jelikož jde o více než dvacet let starý dluh vůči Československu, resort Miroslava Kalouska poměrně úzce komunikuje i se slovenským ministerstvem financí. Slovensko totiž o dluhu začínalo s Libyí intenzivněji jednat už od února letošního roku, kdy premiér Róbert Fico navštívil Libyi. Ještě před jeho cestou nabídli Slováci Čechům, že i když jde o společný dluh, pokusí se o jeho vymáhání sami. Potřebovali k tomu souhlas české strany a navrhli, že až se vše vyjedná, peníze se rozdělí v poměru dvě ku jedné. Tuto nabídku Praha odmítla. Letos v září se mělo uskutečnit jednání v Bratislavě, kterou však libyjská strana na poslední chvíli zrušila.
„Konzultace se slovenskou stranou se obecně v těchto otázkách – dle vzájemné písemné dohody – vedou, ale na úrovni ministerstva zahraničí se takové konzultace v poslední době nekonaly,“ sdělila týdeníku EURO mluvčí ministerstva Zuzana Opletalová.
Bez úroků!
Jakou částku by nakonec Česká republika získala? I úředníci ministerstva financí si dobře uvědomují, že získání celého dluhu vůči České republice, který podle informaci týdeníku EURO nyní představuje 260 milionu dolarů (nominální hodnota 180 milionů plus úroky do roku 2003), je iluzorní. Libyjci totiž jednoduše odmítají jednat o úrocích.
Navíc polovinu dluhu tvoří pohledávka, kterou v roce 1988 od Československa převzala jihokorejská společnost Daewoo výměnou za dodávky automobilů, elektroniky a dalšího zboží. Když však Daewoo dodala do Československa zboží zhruba za 90 milionů dolarů, libyjský vůdce Muammar Kaddáfí předchozí dohody odvolal a prohlásil, že nikomu nic platit nebude. Firma Daewoo následně peníze na Česku vymáhala u arbitrážního soudu, který trval pět let. Česká republika v roce 1997 dluh opět převzala na sebe a Korejcům vyplatila 77 milionů dolarů. Praha se pak obrátila na Bratislavu, aby ji uhradila třetinu sumy (přes 25 milionů dolarů), kterou Česká republika zaplatila Daewoo. Slováci to odmítli. V pozadí již beztak komplikovaného vymáhání libyjského dluhu tedy vznikl další spor se Slováky.
Daewoo? To neuznáme!
Kdyby se České republice nakonec podařilo vyjednat zaplacení zhruba 40 procent z jistiny, jejíž polovinu tvoří dluh s přezdívkou Daewoo, šlo by o přijatelný výsledek. Jenomže Tripolis o této části dluhu také odmítá jednat.
Tato informace však kontrastuje s tvrzením mluvčí ministerstva zahraničí Zuzany Opletalové: „Předmětem vyjednávání je celá částka, tedy i úroky.“ Bude-li se chtít česká strana s Libyjci dohodnout, bude muset - přes zbožné přání ministerstva zahraničí - na úroky zapomenout.
Jestliže v budoucích jednáních s Tripolisem nenastane výrazný posun a kdyby se vyjednávalo pouze o nominální hodnotě dluhu (180 milionů dolarů) minus „pohledávka Daewoo“, počítáme-li se šedesátiprocentním disážiem, dá se předpokládat, že Libye zaplatí České republice maximálně 35 milionů dolarů. (Kdyby česká strana vyjednala 40 procent z celého dluhu, tedy z částky zhruba 260 milionů dolarů, Tripolis by do Prahy poslal více než sto milionů. Tento výsledek je sice hezký, ale pouze teoretický.)
Zde však vstupuje do hry údajný požadavek libyjské strany, která žádá jak Českou republiku, tak Slovensko, aby z vyjednané sumy vrátily zhruba polovinu do fondu na odškodnění rodin dětí nakažených virem HIV. V tomto případě bychom z libyjského dluhu dostali zpět pouze zhruba pětinu, tedy asi sedmnáct milionů dolarů, navíc ve splátkách minimálně na dobu tří let.
Politicky neutrální Praha.
Slovensko se v otázce platby do fondu na odškodnění rodin dětí nakažených virem HIV spíše přiklání k variantě, kterou navrhují Libyjci. Česká republika podle informací týdeníku EURO nesouhlasí tím, aby z peněz, které jí Libye případně zaplatí, vrátila asi polovinu do zmíněného fondu. Česká pozice v této otázce údajně vypadá následovně: Jednání mají být politicky neutrální, přímo do fondu platit nebudeme nic, nicméně část peněz bychom mohli věnovat na humanitární účely v Libyi.
„Česká republika vyjednávání o dluhu s touto otázkou nespojuje,“ zní oficiální reakce ministerstva zahraničí na dotaz týdeníku EURO, zda český stát hodlá přispět - přímo či nepřímo - do fondu na odškodnění rodin libyjských dětí nakažených virem HIV.
Fico terčem kritiky.
Milan Ježovica, zahraničněpolitický analytik slovenského centra pro ekonomické a sociální analýzy MESA 10, se domnívá, že obě země by měly především usilovat o co nejefektivnější vyřešení společné pohledávky. Toho je možné dosáhnout tehdy, když spolu budou Česko a Slovensko v této záležitosti co nejvíce spolupracovat. Ježovica již v minulosti kritizoval slovenského premiéra Roberta Fica, který se jako šéf vlády sám zapojil do rozhovorů o československé pohledávce. Podle Ježovici tak však Fico učinil příliš brzy. Ježovica považuje za správnější český přístup, který zatím dával přednost jednáním na expertní úrovni.
Slovenský premiér už letos v únoru navštívil Libyi, kde jednal právě o možnosti odpuštění části libyjského dluhu a nových ekonomických příležitostech pro slovenské podniky v této arabské zemi. Fico se posléze stal na Slovensku terčem kritiky za to, že odsouzené bulharské zdravotní sestry a palestinského lékaře označil během návštěvy Libye za „pachatele“.
Ježovica v rozhovoru pro týdeník EURO uvedl, že v první fázi vyjednávání s Libyjci by neměla hrát politika žádnou roli. Mělo by jít čistě o věcné vyřešení problému. „Jde přece o vymáhání pohledávky, ne o řešení aktuálních politických problémů ve vzájemných vztazích,“ říká analytik MESA 10. Teprve po určení částky, kterou bude Tripolis Česku a Slovensku vracet, je možné stanovit, zda část těchto peněz půjde do fondu na odškodnění rodin dětí nakažených virem HIV.
Gesto i vůči sestrám.
Jestliže však ta či ona vláda přemýšlí o poskytnutí příspěvku do zmiňovaného fondu, měla by podle Ježovici dbát na to, aby byla tato podpora rodin libyjských dětí přiměřená. Zároveň by se mělo uvažovat o humanitárním gestu vůči bulharským zdravotním sestrám. Jakýkoli příspěvek by totiž neměl být jednostranný. „Nemůžeme zapomínat na podstatu dřívějšího sporu mezi Libyí a Evropskou unií. Trpěly totiž nejen libyjské děti, ale také bulharské sestry, které byly nespravedlivě odsouzeny,“ připomíná Ježovica. A kdyby byl příspěvek do libyjského fondu nepřiměřeně vysoký, fakticky by to potvrzovalo argumentaci Libye, která nadále klade vinu bulharským zdravotním sestrám. Takový příspěvek ze strany Slovenska či Česka by nebylo možné považovat čistě za humanitární gesto.
Ježovica zdůrazňuje, že základním principem celé operace vymáhání libyjského dluhu by měla být transparentnost. „Je třeba informovat veřejnost o jednání a případném završení celého negociačního procesu,“ říká slovenský odborník na zahraniční politiku. Česká vláda je podle něho v lepší situaci, protože její premiér na rozdíl od slovenského neinvestoval do vyřešení libyjského dluhu takový politický kapitál.
Co je za Kaddáfího vstřícností.
Když Libye letos v červenci zrušila trest smrti pěti bulharským zdravotním sestrám a palestinskému lékaři a uvolnila jim cestu do Bulharska, vynořila se spousta spekulací o tom, čím vším si nechal diktátor Muammar Kaddáfí za tuto „vstřícnost“ zaplatit. Řada věcí spojených s příslušnou dohodou mezi Evropskou unií a Libyí vyplouvá na povrch až dnes a je pravděpodobné, že leccos se dozvíme mnohem později. Nadále se budou vést spory o to, zda určitý vstřícný krok té či oné země skutečně přímo souvisí s propuštěním sestřiček, nebo je jen důsledkem celkově se zlepšujících vztahů Libye s Evropany či Američany.
První „oteplení“ ve vztazích Kaddáfího Libye se zbytkem světa přišlo už dříve. V roce 2002 Libye uznala odpovědnost za útok na letadlo PanAm nad skotským Lockerbie. O rok později se Tripolis formálně vzdal programů vývoje jaderných, chemických a biologických zbraní.
V centru pozornosti však nadále zůstával případ bulharských sestřiček. Ty byly společně s palestinským lékařem odsouzeny za to, že údajně způsobily nakažení více než čtyř set dětí virem HIV v nemocnici v libyjském Benghází. V zahraničí byl tento verdikt považován za absurdní. Tím spíše, že zdravotníci byli obviněni z toho, že jednali ve prospěch americké a izraelské zpravodajské služby s cílem destabilizovat libyjský stát. Evropská unie vždy zdůrazňovala, že považuje zdravotníky za nevinné. Skutečným důvodem nakažení dětí byly pravděpodobně špatné hygienické podmínky v nemocnici. Kaddáfí však zřejmě potřeboval svést vinu na někoho jiného než vlastní režim.
Peníze, nebo život!
Libye dodnes oficiálně považuje zdravotníky za viníky a trest smrti zrušila, až když rodiny nakažených dětí přijaly nabídku odškodnění. Podobný způsob odškodnění rodin je údajně v souladu s islámskými tradicemi. Důležitou roli v celé kauze sehrál Kaddáfího syn Sajf Islám. Právě on byl iniciátorem založení Mezinárodního bengházského fondu na odškodnění rodin dětí, v němž se shromáždilo více než 400 milionů dolarů. Do tohoto fondu převedlo svůj dluh vůči Libyi Bulharsko. Slováci uvažují, že do fondu převedou část podílu, který jim Tripolis případně vyplatí z bývalé československé pohledávky.
Brzy po podepsání červencové dohody se veřejnost začala dozvídat o tom, na co vše se může Libye těšit. Komisařka Benita Ferrero-Waldnerová prohlásila, že Brusel bude povzbuzovat členské státy, aby dobrovolně přispívaly na kompenzace pro rodiny nakažených dětí a také na projekty v libyjském zdravotnictví.
Jádro a ropa.
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy slíbil nejen pomoc libyjskému zdravotnictví, ale i dodávku zbrojních systémů a také jaderného reaktoru, který by byl využíván pro odsolování mořské vody. Právě dohoda o jaderném reaktoru velmi rozčílila Němce, neboť by do ní byla fakticky zapojena i firma Siemens. Nebylo to poprvé, co Francouzi v libyjské kauze popudili Berlín. Stalo se tak už v červenci, kdy Sarkozy poslal do Tripolisu vyjednávat a také sklidit veškerou slávu svou ženu Cecilii, ačkoli Němci měli na starosti stěžejní rozhovory jako předsednická země EU.
List New York Times napsal, že Sarkozy vlastně začal soupeřit s Brity o přístup k libyjské ropě. Bývalý britský premiér Tony Blair už v květnu navštívil Libyi a oznámil nový kontrakt společnosti BP na těžbu černého zlata v arabské zemi.
Světové organizace na ochranu lidských práv červencovou dohodu Evropanů s Libyí ostře kritizovaly, protože fakticky odměňuje Tripolis za zadržování rukojmí a propouští je až po obdržení příslušného finančního obnosu. Aktivisté připomněli, že důkazy vůči sestřičkám byly zmanipulovány a Bulharky byly nuceny k přiznání viny mučením.
Dlouhá historie
Pohledávka bývalého Československa vůči Libyi vznikla v roce 1984, kdy ČSSR dodala arabské zemi vojenskou techniku včetně kupříkladu letounů L-39 Albatros pro libyjské vojenské letectvo. Tento kontrakt svými podpisy stvrdili tehdejší nejvyšší představitelé obou zemí - Muammar Kaddáfí, který vládne jako diktátor dodnes, a československý prezident Gustáv Husák. Libye zaplatila dodávkami ropy, ale nikoli celou částku. Tak vznikl dluh, jehož osud není dodnes vyřešen. Příslušná smlouva je však tajná, takže striktně vzato by se nemělo vědět ani o tom, že nějaký dluh vůbec existuje.
První pokus celou věc vyřešit přišel v roce 1988, ještě za vlády československých komunistů, kdy byla část pohledávky prodána jihokorejskému „čebolu“ Daewoo. Jihokorejci měli do Československa dodat automobily, elektroniku, textil a tři námořní lodě. Ukázalo se však, že ani Korejcům nehodlá Libye platit, a Daewoo po dodávce části zboží od dohody ustoupilo. Následovaly dlouholeté arbitrážní spory a Daewoo dokonce vymáhalo peníze za zboží, které již dodalo. Jihokorejci byli nakonec úspěšní. Češi jim museli za dodané zboží zaplatit, a tedy převzít na sebe zpět pohledávku vůči Libyi. Slováci se však na placení koncernu Daewoo nepodíleli a Praha zastává stanovisko, že by tak měli učinit, a fakticky tedy zaplatit příslušnou část Čechům.
Problém je v tom, že Česko zřejmě prohrálo arbitráž s Daewoo ve Vídni vlastní chybou, protože tehdejší vláda Václava Klause poskytla záruku, díky níž byla z britského přístavu vydána zadržená loď, kterou Jihokorejci předtím poskytli Čechům v rámci sjednaných dodávek, a nyní na ni vznesli nárok. Vydáním záruky v roce 1995 se vláda zastala České námořní plavby, ale zároveň tím přiznala, že v celé věci hraje roli stát. Vídeňští arbitři z toho podle všeho vyvodili, že původní smlouva mezi Československem a Libyí měla mezinárodněprávní, nikoli obchodní charakter, a že tudíž převedení pohledávky na firmu Daewoo bez souhlasu Tripolisu bylo neplatné. Pikantní na celé věci je, že vládní záruka mohla být výhodná pro podnikatele Viktora Koženého, který už v té době ovládal společnost Česká námořní plavba, a podle tehdejších spekulací se dokonce domlouval na společném postupu s Jihokorejci. Na druhé straně je pravděpodobné, že nebýt vládní záruky, musela by tehdejší vláda řešit spor s Českou námořní plavbou. Ministrem, který v tehdejším Klausově kabinetu celou věc řešil, byl šéf resortu průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý.
Podle starších zpráv z českého tisku se o vymáhání pohledávky z Libye marně pokoušel čechošvýcarský podnikatel Georg Brozicek a uvažovalo se i o zapojení firmy Falcon Capital a dalších prostředníků.
Po větší část devadesátých let minulého století platily vůči Libyi mezinárodní sankce, a Češi tudíž s Tripolisem o dluhu nejednali. Rozhovory se obnovily po zrušení sankcí v roce 1999. Čeští vyjednavači měli podle informací týdeníku EURO vždy pocit, že Libyjci hledají způsob, jak legalizovat různé úplatky prostřednictvím nadací, na které by byla část vráceného dluhu převedena.
Nedělitelná pohledávka Libye dluží Česku a Slovensku celkem přes 400 milionů dolarů
Jaká je skutečná výše libyjského dluhu vůči České republice? Před rokem 2002 agentura ČTK uváděla částku půl miliardy dolarů, ale bez uvedení zdroje. Podle zjištění stejné agentury z května 2002 dluh činil přibližně 300 milionů dolarů, nicméně nebyla specifikována ani výše nominální hodnoty, ani úroků. Podle nejnovějších informací týdeníku EURO celková pohledávka Československa vůči Libyi (nominální hodnota plus úroky do roku 2003) lehce přesáhla 400 milionů dolarů. Tato částka se skládá z nominální hodnoty (270 milionu dolarů) a z úroků (130 milionu). Z této sumy Libye dluží České republice celkem 260 milionu dolarů (180 nominál plus úroky). Zbytek dluhu patří Slovensku. S pohledávkou se však pracuje jako s nedělitelným celkem, obě strany mají disážio odsouhlasit a případnou platbu z Libye nakonec rozdělit v poměru dva ku jedné.
