Není divu, že to magické místo nemohli evropští konkvistadoři při dobývání
Jižní Ameriky dlouho najít. Je to jen taková nevysoká hora porostlá andským
pralesem, jakých člověk míjí v centrální Kolumbii tisíce. Jenomže když
cestovatel namáhavě vystoupá k jejímu nejvyššímu bodu, teprve pak se otevře
úchvatný pohled na její tajemství. Je to ukrytá vnitřní laguna Guatavita, která
připomíná kráter sopky zaplněný vodou. A právě tady se konaly tajné obřady
indiánské kultury Muisca, které zahrnovaly spoustu zlata a daly tak vzniknout
mýtu o Eldorádu.
Zlatý král na jezeře
To slovo, které se dnes používá v mnoha jazycích jako metafora pohádkově bohatého místa, vzniklo vlastně zkomolením. Původně se mezi španělskými kolonizátory už krátce po příchodu na jihoamerický kontinent začaly šířit podivné zvěsti o „El Rey Dorado“ neboli Zlatém králi, případně o „El Hombre Dorado“, tedy Zlatém muži. Jejich předobrazem byl vládce indiánů Muisca, který byl při iniciačním rituálu skutečně pokryt zlatým prachem a vhazoval zlaté šperky do laguny.
Kultura Muisca obývala po staletí andskou náhorní plošinu v nadmořské výšce kolem dvou a půl až tří tisíc metrů, které se dnes říká kolumbijské Altiplano. Je to chladná oblast, kde se ale dařilo pěstování kukuřice a brambor a kde indiáni objevili velká ložiska soli. V době příchodu Španělů v první polovině 16. století byla kultura Muisca na vrcholu rozvoje a představovala zhruba půl milionu obyvatel.
Díky obchodu se solí Muiscas bohatli. Byli zároveň dost moudří na to, aby
věděli, že zlato příliš praktickou komoditou není – na výrobu nástrojů se
nehodí, při vaření je také k ničemu. „Daleko víc si vážili právě soli. Ta se
někdy za zlato měnila v poměru až jedna ku pěti,“ říká při chůzi po stezce
podél laguny místní průvodce Pablo. Většinu blyštivého kovu kupovali Muiscas od
jiných domorodých skupin a dělali z něj šperky a také jednoduché mince.
Když Španělé viděli, jak marnotratně místní lidé se zlatem nakládají, a když navíc slyšeli zvěsti o jakémsi zlatém obřadu, začali po místě jeho konání pátrat. Indiáni ale nechtěli polohu posvátného jezera cizincům prozradit, proto jim předhazovali falešné informace. Honba za zlatým přeludem měla často tragikomický nádech.
Kolonizátoři bloudili daleko v místech dnešní Venezuely nebo v pralesích
Amazonie. Mnoho jich zahynulo. Hledání Eldoráda mělo aspoň jeden užitečný
vedlejší výsledek – podařilo se zmapovat obrovská území a mimo jiné objevit
Amazonku a její další přítoky.
Vybrat lagunu vědrem
Když Španělé zjistili, že zlatý poklad by mohl ležet na dně laguny Guatavita,
začaly zoufalé pokusy o její vysušení. Při prvním pokusu, který proběhl už v
roce 1545, použili tu nejprimitivnější metodu.
Konkvistadoři Lázaro Fonte a Hernán Pérez de Quesada prostě seřadili do
živého řetězu dělníky a ti museli lagunu o ploše 20 hektarů a hloubce až 30
metrů vybírat vědry. Po čtvrtroce zoufalé práce klesla hladina jen o tři metry.
I to ale stačilo, aby se na obnažených částech dna objevily kusy zlata v
hodnotě nějakých čtyř tisíc pesos, což by dnes v přepočtu odpovídalo hodnotě asi
2,5 milionu korun. To vyprovokovalo další zájem kolonizátorů.
V roce 1580 spustil ještě daleko ambicióznější pokus o vylovení pokladu obchodník Juan Sepúlveda. Ten použil trochu sofistikovanější řešení, které ale opět znamenalo pro dělníky krutou dřinu. „Najal pět tisíc indiánů a nechal vykopat kanál, aby jím lagunu odvodnil. Hladina tentokrát klesla o dvacet metrů,“ popisuje portál Pueblos Originarios de América.
Zdálo se, že jde o úspěch. Během
odvodnění se podařilo vylovit třikrát víc zlata než při prvním pokusu. Šperky
byly odeslány španělskému králi. Pak ale přišla katastrofa. Kanál se protrhl a
voda mnoho dělníků zahubila. Projekt byl zastaven, Sepúlveda dožil jako chudák
a o vysoušení laguny se na dlouhou dobu nikdo znovu nepokusil. Bohové zjevně troufalé
znesvěcení obřadního místa tvrdě trestali. „Guatavita se po mnoho let přírodní
cestou zase postupně zaplňovala vodou,“ vypráví průvodce Pablo.
Ještě jeden vážný pokus vysušit ji přišel až na sklonku devatenáctého
století. Tentokrát to už za pomoci technických výdobytků průmyslové revoluce
zkusila jedna britská firma. Opět se část dna podařilo obnažit, většina zlata
ale zůstala nedobytně uvězněna hluboko v zatvrdlém bahně. Firma nakonec kvůli
velkým nákladům a minimálním výnosům zkrachovala. Laguna nosila evidentně
chamtivcům smůlu. Ve dvacátém století navíc kolumbijská vláda označila jezero
za chráněné území a jakékoli další pokusy o jeho vysušení zakázala.
Do muzea jako do trezoru
I ty zlaté artefakty, které se podařilo při zoufalých pokusech vylovit, ale dávají tušit, jak velký zlatý poklad a jaká umělecká hodnota dodnes na dně laguny asi leží. Přestože část zlata putovala do Španělska a do Velké Británie, některé šperky jsou k vidění v Muzeu zlata v kolumbijské metropoli Bogotě. V jeho sbírkách je na 60 tisíc uměleckých exponátů, z toho víc než polovina je vyrobena z blyštivého kovu. Jde tak o největší sbírku zlata na světě. Tomu odpovídají i bezpečnostní opatření. Celá budova připomíná spíše dobře zabezpečenou banku a do jednotlivých sálů se vstupuje mohutnými ocelovými dveřmi jak do trezoru.
A za těmi nejsilnějšími dveřmi čeká nejúchvatnější exponát – rákosový vor
Muisců. Zlatý, téměř dvaceticentimetrový skvost znázorňuje právě rituál na
laguně Guatavita, při němž náčelník neboli zipa vhazoval obětiny v podobě
šperků do vody. Zlato tak vlastně vypráví samo o sobě a o zrození legendy
Eldoráda.
Ten příběh má v sobě velkou ironii a zároveň symbolické poučení o neukojitelné lidské chamtivosti. Konkvistadoři nikdy nepochopili, že Eldorádo už našli. Zlato z Guatavity naopak jen vybudilo jejich další hlad a fantazírování. Domnívali se, že když mohou indiáni jen tak házet zlato do vody, musejí ho mít někde určitě poschováváno ještě daleko víc.
A tak objevení Guatavity jen podnítilo další a další expedice pátrající marně po legendárním zlatém městě. Výpravy stály nepočítaně lidských životů. A přitom měli dobyvatelé skutečné Eldorádo už dávno přímo před nosem.
