V socialistické Venezuele mají uprostřed savany univerzitu, na níž se domorodí obyvatelé učí, jak se stát profesionálními indiány
Po vyšlapané stezce mezi suchou vzrostlou trávou a keři venezuelské savany kráčí naboso indiánský mladík. Nejde z lovu ani nebyl v divočině hledat léčivé byliny. Vrací se z přednášky, kde ho učí, jak být správným domorodcem. Pokud projde všemi kurzy a udělá závěrečnou práci, dostane na to i diplom.
Devatenáctiletý muž se představí indiánským jménem Yudujume, i když dodává, že v občanském průkazu má španělské Humberto Mejias. „Mým cílem je zabránit ničení našeho životního prostředí. Pět hodin chůze od mé vesnice se připravuje těžba zlata, aniž by se nás někdo ptal. Ale je to naše země,“ říká příslušník z etnika Yekwana.
„Tady na indiánské univerzitě v Tauce mě připraví, jak takovým událostem vzdorovat ve spolupráci s dalšími kmeny, o kterých jsem předtím ani nevěděl, že existují,“ líčí chlapík v šedém nátělníku s tím, že klasické univerzity by ho něco takového naučit nemohly. „Našinců, kteří je vystudovali, už máme dost. Ale odrodí se tam. To oni nás zastupují při jednání s kreoly (původně běloši, ale dnes tak ve Venezuele chápáni i mesticové, kteří žijí západním způsobem života – pozn. red.). Tváří se, že pomáhají celé komunitě, ale přitom jako kreolové pomohou vždy jen sobě. Nechají se koupit a rozdělí náš lid vždycky tak, že se těžařům nikdo nepostaví. My potřebujeme vůdce, kteří stále myslí jako indiáni. Proto jsem tady,“ agituje mladík, který se na první pohled od svých vrstevníků liší jen dvěma masivními korálkovými náhrdelníky.
Ve vysokoškolských areálech v Caracasu by se tím vymykal, ale sem na konec světa ozdoby dobře zapadají. Tauca leží v nížině Orinoka poblíž jediné asfaltové silnice, která spojuje tropickou vlhkostí upocená města Ciudad Bolívar a Puerto Ayacucho. Nejdříve ujedu 200 kilometrů sdíleným taxíkem, který mě vysadí pod billboardem s velkou tváří domorodce a nápisem Venezuelská indiánská univerzita. Odtud mě čekají další tři kilometry pěšky po prašné cestě. Když už si začnu říkat, zda jsem na jediné nepopsané křižovatce přece jen neměl zahnout doprava, narazím na tři chýše se střechou z rákosu, uvnitř kterých jsou vidět houpací sítě. Nad ohništěm klokotá obsah kotlíku. Ocitl jsem se na kolejích. Při chození přemýšlíme Tři jejich obyvatelé mě navigují ke škole. Po dalším kilometru po úzké pěšině konečně zahlédnu nad vegetací jednopatrovou cihlovou budovu se střechou z tašek, ve které probíhá vyučování, a v níž dokonce mají i elektřinu a pomalé internetové připojení.
Správce Wesiyuma si v okamžiku, když zahlédne bílou tvář, vzpomene, že na dnešek byla domluvena novinářská návštěva odkudsi z Evropy. Třicátník z etnika Yekwana se přátelsky směje a rozlehlost areálu s plnou vážností komentuje: „Naší nejstarší univerzitou je les, tak se dojem divočiny snažíme navodit i tady. My indiáni jsme zvyklí chodit a při chůzi nejvíce přemýšlíme.“
Stovka studentů se tady učí o indiánských zvycích, historii, rituálech, ale také o venezuelském právu nebo to, jak ovládat moderní technologie, jako jsou počítač či GPS. Jsou tu i praktické dovednosti jako stavění domů z tradičních materiálů či chov buvolů. Podmínky k zapsání na obor jsou minimální: znalost španělštiny a některého z domorodých jazyků 44 kmenů, které v republice žijí. Místo přijímacích zkoušek mladého muže či ženu ke studiu vybere jeho komunita.
„Odpadne jen každý dvacátý,“ cucá si Wesiyuma statistiky z prstu. Popisuje, jak to na zdejší alma mater funguje: z jednotlivých předmětů se neskládají zkoušky. Jen je během ideálně čtyřletého studia nutné odevzdat dva eseje napsané ve španělštině a v mateřštině. A pak závěrečnou diplomovou práci, která většinou představuje sepsání znalostí o přírodě, léčitelství, legendách či bozích, které se dosud předávaly jen orálně z pokolení na pokolení. Zkušební komisí jsou stařešinové, před kterými aspirant musí svoji práci obhájit.
Jenže dostat kmety z různých zapadlých končin rozlehlé Venezuely do Tauky není vůbec snadný logistický úkol, takže státnice jsou velmi vzácnou událostí. Titul „promovaný indián“ doposud obdrželo jen několik málo jednotlivců. Například Wesiyuma patří k úplně prvním průkopníkům, ale protože pak dostal na starost správu univerzity a k tomu si pořídil pět dětí, neměl na dokončení diplomky čas. Ale stále to má v plánu.
Bráškové kapitalismus a socialismus V jedné ze tříd vyučuje „prváky“ kreolská dobrovolnice Silvana Esteová o fungování médií a o tom, jak do nich mohou indiáni proniknout se svými problémy. „Avare chybí? Aha, šel na lov, tak to je v pořádku,“ netrápí se s docházkou. Začíná frontální přednášku, kde svým svěřencům nedá příliš šancí k vlastnímu názoru. Zavání to indoktrinací. Čtyřicátnice v kraťasech na tabuli křídou kreslí své obrazce, které si žáci sedící na židlích se sklopným stolkem bezmyšlenkovitě překreslují do sešitů.
„Západní společnost vyprodukovala dva systémy – zlého a hodného brášku. Tím prvním je kapitalismus, který myslí jen na peníze. Tím druhý je socialismus, který myslí na lidi. Proti tomu stojí domorodý systém, který myslí na Matku Zemi,“ vykládá nadšeně. Její přednáška se zasekává na tom, že ji nepřizpůsobila znalostem svých studentů. Výklad přerušují dotazy na význam slov, která běžný vysokoškolák zná dávno předtím, než dostane index. Silvana musí složitě vysvětlovat, co jsou to masy, globalizace nebo okcidentální. Přece jen indiánské děti chodí do škol, které jsou vzhledem ke své zapadlosti ve všech ohledech nejhorší v celé zemi. A navíc zdaleka nevládnou španělštinou jako většinoví Venezuelané, protože v rodině i ve své komunitě mluví především domorodým jazykem.
O tom, jak je těžké najít společnou řeč mezi indiány z periferie a kreolkou z města, svědčí moment, kdy je učitelka rozděluje do tří skupin s tím, že mají připravit scénář pro divadelní představení, v němž by divákům uměleckou formou ukázali, s jakými problémy se jejich lid potýká. Než stihne dát další pokyny, ozve se z jedné židle: „Jenže co je to scénář?“ Stařešinové jsou naše knihovna Většina z nich neumí pořádně říci, proč se tu vlastně vzdělává a jak s takovou netypickou položkou v životopise chce kmenu konkrétně pomoci. Ti hovornější mluví jen v naučených mantrách od profesorů o tom, že „na tradičních univerzitách by jim vnutili kreolský způsob myšlení a že jejich komunity potřebují lídry s indiánským myšlením“. Ale co vzletné fráze znamenají v praxi, už neumějí vyjádřit.
Typickou ukázkou je Najtë z etnika Enepa, s nímž se bavím o domácím úkolu, kterým je při rozhovorech s kmety zaznamenávat jejich znalosti, aby s jejich skonem nadobro nezmizely. „Stařešinové jsou naše knihovna,“ řekne tak moudře, že by se to dalo tisknout na předsádky všech antropologických publikací. Jenže pak už mladík v dresu FC Liverpool neumí sdělit, kterou publikaci si z „knihovny“ vyndal a co se z ní naučil.
Po skončení přednášky mě správce Wesiyuma zve na oběd. Rozvařené špagety s fazolemi by v české menze neuspěly, i kdyby v nich chyběla neplánovaná ingredience v podobě rojících se komárů, kteří s každým soustem nalétávají do otevřených úst. Neodpustím si rýpnutí, že na indiánské univerzitě jsem čekal spíše domorodé menu. „Problém je, že tu mám lidi z delty Orinoka, z Amazonie i z And. Každý kmen vaří úplně jinak a z ingrediencí, které nejsou jednoduše dostupné. Musíme kupovat to, co je levné a co má dlouhou trvanlivost: tedy těstoviny, fazole a rýži,“ vysvětluje. Divokých zvířat v okolí moc nežije, takže ulovené maso je na talíři výjimečnou záležitostí. Ještě že v blízké říčce berou ryby. Dost monotónní jídelníček na to, že tu studenti kvůli enormním vzdálenostem a nákladům na dopravu zůstávají dlouhé měsíce.
Do chýší, které jsou rozesety po celém prostorném areálu, rozdělují studenty kvůli snazšímu porozumění podle etnického klíče. V rámci těchto skupin si také určují kuchařské či uklízecí služby. Jenom dívky žijí pohromadě bez ohledu na kmen, protože jich je ve stovce žáků pouze pět. Domorodé komunity totiž od žen čekají plození dětí, a ne studia, ať už jakéhokoli druhu.
Domorodci za časů socialismu S nápadem na indiánskou univerzitu přišel jezuitský kněz José Korta. „Znepokojovalo ho, jak původní obyvatelé ztrácejí pod vlivem peněz a alkoholu povědomí o sobě samotných. Na setkáních s ním sice náčelníci vždy horlivě slibovali, jak se postarají o udržení tradic, ale nadšení vždycky brzy vyhaslo. Proto si řekl, že je potřeba obrátit se na mladé. V roce 2001 přijeli do Tauky první studenti,“ vysvětluje neformální mluvčí této instituce Julio Avalos, který vyučuje na právnické fakultě ve městě Ciudad Guayana a do Tauky jezdí jen nárazově s přednáškami o postavení indiánů ve Venezuele.
V obyčejném latinskoamerickém státě by tato iniciativa provokativně nazvaná univerzita nepřerostla rozměr nadšeneckého projektu, ale ve Venezuele stojí k nelibosti akademiků na úrovni ostatních univerzit. V této ropou oplývající zemi, která díky jejím donedávna vysokým cenám mohla halasně zavádět socialismus 21. století, je mnoho věcí jinak.
Charismatický vysloužilý výsadkář Hugo Chávez po svém triumfu v demokratických volbách prosadil v roce 1999 změnu ústavy, která mimo jiné přiřkla nebývalé množství práv půlmilionové indiánské menšině, byť tvoří jen necelá dvě procenta obyvatel.
Například jejich jazykům se alespoň na papíře dostalo vedle španělštiny oficiálního statusu, kmenům se formálně (ale ne reálně) vrátila suverenita nad jejich teritoriem a v parlamentu jsou vždy tři křesla určena pro zástupce prvotních obyvatel. Dvanáctý říjen, kterým si celý kontinent připomíná Kolumbův příjezd do Ameriky, ve Venezuele označují za Den indiánského odporu.
Přes tato symbolická gesta nadále přicházejí občasné zprávy o střetech mezi nelegálními zlatokopy, rančery či dřevorubci, po kterých zůstávají mrtví. Ale dotázaní experti i samotní indiáni se shodují v tom, že domorodé populaci se za vlády kontroverzního Cháveze i jeho nástupce Nicoláse Madura žije lépe. Především proto, že úřady za chávezovských let dodávaly do každé vesnice potravinovou pomoc. Ovšem otázkou je, jak s touto erární péčí, kterou mnozí antropologové kritizují jako škodlivé rozdávání almužen, zamávají aktuální nízké ceny ropy, na které je venezuelské hospodářství beznadějně závislé.
Iniciativa jezuity Korty se Chávezovi, v jehož DNA byly i geny původních obyvatel, pro jeho marketingovou přitažlivost zalíbila a tlačil na to, aby Tauca dostala status skutečné univerzity. Když to dlouhé roky ministři školství nedokázali zajistit, udělal to v roce 2011 sám dekretem. Tím této instituci, která dosud fungovala jen díky darům ze zahraničí, zajistil nárok na prostředky ze státního rozpočtu.
Od té doby má Venezuela jako jediná země na světě promované indiány.
V obyčejném latinskoamerickém státě by tato iniciativa provokativně nazvaná univerzita nepřerostla rozměr nadšeneckého projektu, ale ve Venezuele stojí k nelibosti akademiků na úrovni ostatních univerzit. Našinců, kteří vystudovali klasické univerzity, už máme dost. Ale odrodí se tam. To oni nás zastupují při jednání s kreoly. Tváří se, že pomáhají celé komunitě, ale přitom jako kreolové pomohou vždy jen sobě.
O autorovi| Tomáš Nídr, spolupracovník redakce
