Děs a hrůza se zračí v očích státních úředníků z toho, že by neměli dostat v příštím roce přidáno, když letos se jim zvýšily platy o dvanáct procent. V přepočtu si reálně polepšili zhruba o devět procent, zatímco v průmyslu stouply reálné mzdy zhruba polovičně. To vše v situaci, kdy je zjevné, že ekonomika neprodukuje tolik, aby bylo vůbec možné zvedat reálné příjmy.
Přitom ministerstvem financí navrhované zmrazení mezd vyplácených ze státního rozpočtu je jedním z mála rozumných kroků, které vláda v současné situaci může navrhnout. Argumenty, že platy ve státním sektoru budou nadále zaostávat za sektorem podnikatelským, nemohou obstát. Komfort státní správy i třeba úroveň školství musí nevyhnutelně korespondovat s výkonností ekonomiky, i když každý rozumný stát ví, že peníze investované do vzdělání jsou tou nejlepší investicí a kvalifikovaný a výkonný stání úředník přináší stejné efekty.
Musíme však vzít v úvahu realitu. Počty lidí placených z daní vzrostly od vzniku samostatné republiky na dvojnásobek. Výkonnost země však zůstala stejná. Předsedkyně odborového svazu pracovníků státní správy Alena Vondrová to však považuje za samozřejmé. Považuje za samozřejmé, že tito lidé musí brát slušné peníze, aniž by daňový poplatník viděl, co vlastně platí a proč. Právě odbory si vymohly loňské přidávání a myslí si, že kapsa musí pro ně být bezedná. Představa, že kvůli pár stovkám zvýšení mzdy by měl někdo přijít o místo, je pro tyto odboráře nepochopitelné. Možná by měli zajít ke kolegům a poptat se, jak to chodí v průmyslu či stavebnictví. Jak drahé jsou mzdy vynucené nad možnosti podniku. Kolik stojí taková tisícovka pro každého zaměstnance pracovních míst. Možná by pak odborářská šéfka pochopila, proč jsou všude na světě ve státním sektoru mzdy citelně nižší než v sektoru podnikatelském.
To, že si odboráři hrají na neználky, však neomlouvá, mírně řečeno, nečinnost vlády při koncipování efektivní a levné stání správy. Miloš Zeman sice nyní hrdinně vyhrožuje propouštěním úředníků, avšak dosud nebyl schopen přiznat, kolik vlastně lidí jeho úřad zaměstnává, natož aby sdělil veřejnosti, jak tyto lidi platí a kolik jich sám vyhodí na dlažbu. Je přitom veřejným tajemstvím, že aparát Úřadu vlády je nepoměrně početnější než aparáty vlád minulých.
Samozřejmě i zcela jasné zjištění přebujelosti našeho úředního aparátu a jeho nevýkonnosti má své háčky. Každý, kdo někdy viděl přetížené, mizerně placené úřednice třeba na státní správě sociálního zabezpečení, musí mít výhrady ke každým generalizujícím soudům. Naopak zase každý podnikatel, který mnohokrát urgoval vyplacení DPH na příslušném berňáku, musí při proslovech o potřebě dobře platit úředníky hledat bič a malý dvorek v okolí.
Jenže skutečnost, že máme málo dobrých úředníků, neznamená popření teze o tisících flákačů placených z našich kapes. Dosud se nikomu nepodařilo vyvrátit Parkinsonův zákon, podle něhož je počet úředníků nepřímo úměrný množství práce, které mají vykonat. Je zcela nepochybné, že velká část agendy zpracovávané v ministerských budovách neslouží vůbec nikomu. Zkušenost ČNB, která loni propustila patnáct procent svých úředníků, je následováníhodná. Nehledě na poznatek nejčerstvější z organizování pomoci obětem zemětřesení v Turecku. Ten vypovídá velmi zřetelně o tom, že vládní úřady se zabývají kompetenčními spory, i když umírají tisíce lidí. Pokud by právě ti, jichž se poslední příklad týká, měli padnout za oběť Mertlíkovým škrtům, pak to zaslouží potlesk a výkonnost státní správy rozhodně neklesne.
