Slogan o mýtech mezi řidiči je pravdivý
Mezi řidiči je rozšířeno mnoho polopravd, omylů a mýtů o řízení auta. Bohužel mnozí podle nich jezdí, a tak ohrožují naši i svoji bezpečnost. „Tahle říkanka Besipu je stoprocentně pravdivá,“ říká ředitel Centra výuky bezpečné jízdy v Mostě Luděk Diviš. Dodává, že pohádek o tom, jak řešit krizové situace za volantem, je mezi českými řidiči tolik, že už na ně raději nemyslí.
Centrum výuky bezpečné jízdy v Mostě funguje půl roku. Za tuto dobu se v něm vystřídalo hodně přes dvacet tisíc řidičů, kteří si řešení nejčastějších potíží, s nimiž se při jízdě setkávají, nacvičili v bezpečných simulovaných podmínkách v praxi. Problém tkví v tom, že zatímco třeba prudké brzdění zažije dříve či později prakticky každý řidič, smyky nebo akvaplanning si významnější procento řidičů příliš často nevyzkouší. „A když už ano, většinou to končí havárií,“ tvrdí Diviš. Vysoký počet nehod, zaviněných „nepřizpůsobením rychlosti povětrnostním podmínkám a stavu vozovky“, což je eufemismus pro nezvládnutí řízení, byl také jedním z motivů pro založení Centra výuky bezpečné jízdy v areálu mosteckého autodromu. Každý kurz začíná podrobnou teoretickou přípravou v učebně. Lektoři centra vysvětlují reakce vozu na pohyb volantu, sešlápnutí spojky nebo brzdy i činnosti moderních elektronických systémů. „Moderní vozy na dálnici umějí jezdit hodně přes dvě stě kilometrů v hodině, což je výrazně více v porovnání s maximální rychlostí automobilů, které v Česku jezdily před dvaceti lety,“ říká Diviš. Poukazuje na to, že asistenti typu ABS a ESP často krizím předcházejí a řidiči mnohokrát ani netuší, že svůj automobil dostali až na absolutní mez možností. „Vinou toho se utvrzují v chybách, které dělají, a místo spolupráce s elektronikou řídí jí navzdory. Ukazujeme jim, že vypnutí asistenční elektroniky naplno předvede všechny chyby, kterých se za volantem dopouštějí. Od špatně seřízené sedačky a držení volantu až po všechny ty zaručené recepty na řešení problémů,“ dodává Diviš. Podobné kurzy jsou pro profesionální řidiče v Německu a Rakousku povinné. Výsledkem je výrazný pokles počtu jimi zaviněných nehod. Jistě stojí za úvahu, zda podobné opatření zavézt i v Česku. Zvláště když den na výcvikové dráze přijde řidiče na nižší částku, než jakou by zaplatil za opravu pošramoceného blatníku.
BOX1 Smyk
Zadní náprava ztratí přilnavost k povrchu a snaží se vůz roztočit do hodin. Tento problém řidič prvně vnímá v zádech, ovšem pouze při dobře seřízené sedačce. Její sklon stejně jako správná vzdálenost od volantu jsou důležité. Provedení na cvičišti vypadá takto: Vozidlo projede přes pohyblivou desku, na níž je umístěno několik čidel, která změří rychlost vozu a jeho hmotnost. Počítač poté určí, do jaké míry se deska pod zadní nápravou pohne, aby smyk vyvolala. Správné řešení situace vychází z držení volantu v poloze „třičtvrtě na tři“ kvůli přesnému a pevnému řízení vozu a včasné reakci, spočívající v otočení volantem na tutéž stranu, kam ve smyku míří zadní náprava. Důležité je v průběhu smyku nebrzdit ani nepřidávat plyn. Po stabilizaci vozu v přímém směru naopak řidič prudce brzdí, aby zastavil před překážkou. Cílem cvičení je kromě zvládnutí smyku také racionální reakce po něm, kdy se řidiči musejí například vyhnout havarovanému vozu.
BOX2 Námraza v zatáčce pod kopcem
Nejhorší je místy se vyskytující nesouvislé náledí. Tvoří se například na mostech, jejichž povrch se průvanem podchlazuje víc než běžná silnice. Vyřešit takovou namrzlou zatáčku není vůbec nic jednoduchého. Sebelehčí sešlápnutí brzdy okamžitě pošle auto mimo vozovku stejně jako přidání plynu, což je mimochodem jeden ze „zaručených triků“, o nichž kolují pověsti mezi řidiči. V takové situaci je prý nejtěžší zachovat klid a nedělat nic. S vyšlápnutou spojkou vůz zatáčku projede mírným kontrolovaným přetáčivým smykem. Směrem do kopce se demonstrují schopnosti současné automobilové elektroniky. S vypnutým stabilizačním systémem a protiprokluzem se devadesát procent řidičů na kluzkém povrchu vůbec nedokáže rozjet.
BOX3 Losí test
Pohodová jízda s příjemnou hudbou z rádia dokáže velmi snadno ukolébat pozornost. Náhle se zjevivší překážka si vyžádá bleskurychlý vyhýbací manévr, přičemž snížení rychlosti brzděním už není možné. Takový manévr je velmi důležitý jak v městském provozu, například při porušení pravidel přednosti v jízdě, tak i mimo město, kde je občas třeba se vyhnout zvířatům, která zabloudí na silnici nebo ji přebíhají. Vůz ve vymezené dráze objíždí kolmo na směr jízdy stojící překážku, což obnáší čtyři prudké, ale kontrolované pohyby volantem. V průběhu testu musejí mít řidiči chodidla na podlaze vozu a nesmějí nijak brzdit, vyřazovat nebo zrychlovat. Začíná se v nízkých rychlostech kolem čtyřiceti kilometrů za hodinu a postupně se zrychluje až na osmdesátku. Vypnutím elektronických asistentů a průjezdem šedesátikilometrovou rychlostí se demonstruje jejich obrovský vliv na ovladatelnost vozu.
BOX4 Slalom na kruhu
Při objíždění cyklistů ve městě se dá krásně sledovat, jak někteří řidiči během tohoto manévru „tančí lambadu“ – naklánějí se doleva a doprava podle směru točení volantem. Takový tanec poukazuje na výrazné nedostatky v technice řízení. Na kruhu se slalomovou dráhou vytyčenou kuželkami se řidič učí rychle měnit směr jízdy. Na dosažených časech je přesně vidět rozdíl mezi zažitou „pololežící“ polohou za volantem a ležérním držením volantu v jeho horní třetině a správným posezem, polohou rukou „ve třičtvrtě na tři“ a správnou technikou změny směru, kdy volant v případě zatáčky doleva řidič tlačí pravou rukou a obráceně.
BOX5 Akvaplanning
To nejlepší, co dělat při průjezdu dlouhou a hlubokou louží, je nedělat nic. Vodou zalité dlouhé koryto je pátým stanovištěm, do nějž se najíždí postupně stále rychleji až do sta kilometrů v hodině. Cílem cvičení je prokázat, že vůz při akvaplanningu zachovává rovnou stopu. Jen je nutné zůstat v klidu a nesnažit se brzdit, případně agresivně měnit směr jízdy. Žádná kaluž není kilometr dlouhá.
BOX6 Offroadová dráha
Legrace za volantem mimo cesty je fajn. Ovšem jen do té doby, než hůře prostupným terénem budete muset projet, děj se co děj. Dráha s prudkými kopci, výmoly, pískovými lavicemi a všudypřítomným blátem ukazuje, že při správné technice jízdy současné nejlepší offroady často vydrží víc než nervy jejich řidičů – couvat z třicetistupňového, dvacet metrů dlouhého kopce pokrytého blátem chce odvahu. O nic menší kuráž si vyžádá i dvacetistupňový boční náklon vozu, při němž si připadáte jako zavření v krabici od bot, kterou se někdo chystá skopnout ze schodů. Pořádně zvednout adrenalin dokáže i prudký výjezd přes horizont, kdy se přední kola ocitnou ve vzduchu a řidič nemá tušení, co se před ním objeví, až se vůz vrátí na všechny čtyři a z kabiny bude vidět i něco jiného než ocelově modrá obloha.
