Jen některé náklady a přínosy unie je možné kvantifikovat
Blížící se datum vstupu do Evropské unie nás nemusí nadměrně vzrušovat: Fakticky už tam jsme. Statistické údaje o kvantitativní stránce vazby české ekonomiky na evropské integrační seskupení vypovídají jednoznačně. Podíl unie na zahraničním obchodu České republiky v loňském roce představoval 61,8 procenta u dovozu a dokonce 68,9 procenta u vývozu. Z celkového loňského přílivu přímých zahraničních investic do Česka - dosahujícího 4,9 miliardy dolarů - byly více než 4,2 miliardy právě z Evropské unie. Bylo by však zkreslující zůstat u argumentace založené na objemových charakteristikách těchto „přesahů“ české ekonomiky do integrovaného evropského celku. Rozhodující jsou a budou jejich kvalitativní stránky.
Nepřímé přínosy.
Dosavadní zkušenosti z evropských integračních procesů vypovídají, že ve vztahu nákladů a přínosů jde o výsledek interakce celé škály jejich determinant. Ve svém působení se mohou navzájem protínat, působit souběžně a doplňovat se, případně zpětnými vazbami negovat. Jejich dopad se různí na základě toho, zda jde o náklady přímé, či nepřímé, krátko či dlouhodobě realizované, mající charakter zejména finančního dopadu, nebo zda jde o momenty působící jinak - například na vývoj reálné sféry ekonomiky jako takové. Hodnocení výsledků procesu formování Evropské unie svědčí o tom, že pro členské země dlouhodobě převažují pozitiva, přičemž v jejich souhrnu jsou rozhodující přínosy nepřímé, které jdou nad rámec vlastních finančních přínosů, respektive negují či převyšují případné (původně třeba i nepříznivé) finanční dopady.
Jen některé z těchto nákladů a přínosů je možno průběžně sledovat a bezprostředně kvantifikovat. Zájem ekonomů – a o to více širší veřejnosti – se však při hodnocení možného efektu ze zapojení české ekonomiky do unie logicky upírá právě na kvantifikace. Zejména komparace finančních toků mezi unií a Českem je předmětem argumentace při současných debatách o výhodách a nevýhodách našeho vstupu. Při tomto zvažování vystupuje jako negativum zejména nutnost přispívat do společného rozpočtu unie. Jde nejen o přímé příspěvky (jejich výše byla od roku l999 stanovena jako ekvivalent 1,27 procenta HDP každé členské země), ale i o určitý podíl z DPH či z celních výnosů zahraničního obchodu s nečleny. Míra příspěvků se značně liší mezi „bohatými“ a „chudými“ členskými zeměmi. S opačným znaménkem – a stejně tak nerovně, v závislosti na kritériích určité ekonomické úrovně – je ovlivňují protisměrné finanční toky. Jde o různé formy přímé pomoci méně rozvinutým členským zemím z takzvaného kohezního fondu (fondu soudržnosti) a ze čtyř strukturálních fondů Evropské unie, i o společné financování dalších programů a iniciativ.
Zhoršená relace.
I když tato finanční pomoc novým zemím údajně bude ve srovnání s předvstupní pomocí vyšší, naznačují zhoršující se rozpočtová situace unie a snižující se ochota dosavadních členských zemí rozdávat, že pro nás je do jisté míry už „po sezoně“. Fakticky to znamená snížení možností využívat finanční prostředky z unie ve srovnání s mírou, jaká byla obvyklá v historicky předcházejících etapách rozšiřování. Například Irsko během svého členství údajně přijalo z prostředků unie pětkrát více, než vložilo do jejího rozpočtu formou svých členských příspěvků. V bilanci výhod ze zapojení nových zemí se tak obecně zhoršuje relace přínosů a nákladů jako přímých finančních toků, i když například v případě Česka se odhaduje, že nejméně ještě jedno desetiletí po vstupu bude čistým příjemcem pomoci z prostředků unie.
Protihodnota.
Bylo by však principiálně chybné omezit se jen na vliv bezprostředně finančních momentů a nejít za jejich čistě „účetnické“ hodnocení. Právě ono nyní naše média hojně zdůrazňují, a to jako více či méně negativní. Pravda, v tomto ohledu nemá smysl něco přikrašlovat. Po vstupu do unie skutečně budeme muset platit za členství. Je však nutno upozornit, že jako protihodnotu nezískáme jen finanční příspěvky z fondů unie (jakkoliv též představují důležitý moment ovlivňující celkový výsledný efekt), ale že půjde o širokou škálu přínosů a výhod z integrace naší ekonomiky do ekonomiky Evropské unie a využití jejího jednotného vnitřního trhu. Zároveň je nutno dodat, že zatímco finanční příspěvky z evropských fondů budou do značné míry ovlivněny schopnostmi a „kvalitami“ našich představitelů při vyjednávání o podmínkách vstupu, bilance celkových přínosů a nákladů spojených s integrací je otázkou „kvality“ rozhodování a práce celé ekonomiky, všech jejích úrovní, segmentů a subjektů.
Právní rámec.
Základním východiskem, které je nutno akceptovat a respektovat, je objektivnost vnějších podmínek, vystupujících vůči české ekonomice. Těmi jsou dány základní limity pro naše chování, a to při několikanásobné determinaci. Jednak jde o determinaci „materiální základnou“ Evropské unie, tedy podmínkami v reálné sféře její ekonomiky. Na tuto úroveň se postupně musíme dostat, abychom obstáli jako rovnocenní členové integračního společenství. Úrovňové rozdíly přistupující země vůči ekonomice unie zásadně ovlivňují efekt realizovatelný ze zapojení, přičemž s rostoucí úrovní dlouhodobě narůstají a převažují jiné než finanční výhody.
Neméně důležitá je determinace smluvním, institucionálním a právním rámcem Evropské unie (acquis communautaire). Vedle „výchovného tlaku“ těchto pravidel a podmínek na chování podnikatelských subjektů na jednotném trhu je pro nás zásadně důležitý i tlak na zkvalitnění a transformaci příslušného vnitřního rámce, vystupující jako „katalyzátor ozdravění“ české ekonomiky. Právě to lze charakterizovat jako jeden z největších – byť nekvantifikovatelných – přínosů procesu začleňování České republiky do Evropské unie.
Slábnoucí centrum.
S mírou začleňování země do unie narůstá tlak koordinovaných, případně přímo společných politik, limitujících míru autonomie při rozhodování příslušných národních makroekonomických subjektů (národohospodářských center). Vlastní národohospodářské orgány budou hrát stále pasivnější roli z hlediska možností ovlivnit vývoj přínosů a nákladů spojených s procesy integrace. Determinace příslušných výsledků logicky půjde z „nižších úrovní“ ekonomiky. V každém případě je však úloha centra důležitá v etapě začleňování, kdy vystupuje jako nositel a „fixátor“ definitivních členských vztahů dané země a jejich charakteristik. Jde o úspěšnost negociací, screeningu, „uhádání“ rozměru pomoci z fondů unie, možností přechodných období…
Prostor pro podniky.
Vlastní úspěšnost zapojení české ekonomiky do jednotného vnitřního trhu Evropské unie však závisí především na chování podnikatelských subjektů. Ty by měly poznat podmínky jednotného vnitřního trhu a adaptovat se na ně ve svých aktivitách. A to nejen pokud jde o možnosti dané liberalizací pohybu všech činitelů i výsledků výroby, ale i co se týče imperativů, jimž se musí podřizovat chování všech subjektů trhu. V co nejširším rozsahu je zároveň nutné adaptovat se na „věcné“ podmínky, které jednotný trh představuje a zahrnuje, a využívat je ke své vlastní výhodě (výrobní i obchodní restrukturalizaci, ke zvýšení produktivity práce aplikací nových technologií, popřípadě jen samotnou realizací výhod z rozsahu produkce, kterou umožňuje). Lze to definovat jako požadavek „nalézt své optimální místo v novém ekonomickém prostoru“.
Nositel osvěty.
Národohospodářské centrum by mělo v předvstupní fázi stimulovat a zajišťovat procesy důkladného a přitom urychleného seznamování subjektů podnikové sféry právě s pravidly a problémy fungování jednotného vnitřního trhu unie, s novými možnostmi, které představuje, a zároveň s úskalími, jež budou muset podniky při své adaptaci překonávat. V době před referendem o vstupu Česka do Evropské unie je ale důležitá i role národohospodářského a politického centra vůči všem občanům. Mělo by vystupovat jako „nositel osvěty“ a orientovat občany na všeobecné pochopení významu našeho členství v evropské integraci. Neproblematizovat neobjektivně a neúměrně tento proces a nestavět nesprávně otázky během tak oblíbených politických hrátek („ano, či ne?“, „kdy a jak?“, „a vůbec proč?“), a stejně tak nevyvolávat nesprávné odpovědi. Příslušné náklady spojené s variantou „zůstat sami“, izolováni uprostřed Evropy, by ostatně v dlouhodobém trendu zřejmě podstatně převýšily ty náklady, které si vyžádá proces naší integrace do unie. O nějakých dodatečných přínosech této „varianty bez integrace“ se přitom asi vůbec nedá mluvit.
