Ostrava a Katovice se do společného regionu nespojí
Ostravsko má v řadě rysů blíž do Polska než do Čech. Problémy Moravskoslezského kraje jsou podobnější potížím Katovického vojvodství než sousedního Olomoucka. Slezská černouhelná pánev předurčila jeho „monotematické“ zaměření na těžbu uhlí a ocelářství. To ovlivnilo i zdejší způsob života. Ten byl převrácen vzhůru nohama koncem konjunktury těchto odvětví, který na Západě nastal už před desetiletími, nicméně i tam se vlády s jeho důsledky vypořádávají dosud. Roztrpčení z toho, že byli nejdříve jakožto ocelová srdce obětováni na oltář RVHP a po změně poměrů ponecháni vlastnímu osudu, je u většiny obyvatel Ostravska i Katovicka shodné. Přeshraniční blízkost se projevuje i národnostně. Plzeňský hokejista Radek Duda to schytal, když nazval soupeře z Vítkovic Poláky. Ale chtěl-li tím naznačit, že polský element je na severní Moravě velice silný, měl pravdu. Rozdíly jsou hlavně kvantitativní. Moravskoslezský kraj má 1,3 milionu obyvatel, Katovické vojvodství třikrát tolik. To dává dohromady pět milionů výjimečně hustě usídlených obyvatel, počet rovnající se celému Slovensku. Nabízí se tudíž otázka, zda nepřekročit národní hranice. Pětimilionový region by měl po žádoucím společném vstupu obou zemí do Evropské unie větší váhu při čerpání rozvojové pomoci než „malý“ Moravskoslezský kraj.
Konkurence.
Moravskoslezský hejtman a někdejší dlouholetý ostravský primátor Evžen Tošenovský v současné době nepovažuje naznačenou cestu za reálnou. „Samozřejmě že úzké vzájemné vztahy existují. Za sebe mohu tvrdit, že znám osobně a řadu let svoje partnery v Polsku, a vím, že jsem schopen se s nimi na mnoha věcech dohodnout. Na druhé straně si nedovedu představit, že by Moravskoslezský kraj a Katovicko mohly fungovat jako jeden region a že bychom takto pospolu vpluli do Evropy. Při vší blízkosti jsou tady podstatné rozdíly v mentalitě a velká rivalita. Spolupráce musí být oboustranně ekonomicky výhodná. To je silný argument, a kde se to podaří, tam to jde. Ale pokud jde o uhlí nebo ocelářství, jsme v první řadě konkurenti.“
Obdobný názor vyslovuje i Zbyněk Pavlačík, předseda sdružení Jagello. To si dalo rozvíjení česko-polské spolupráce přímo do názvu, i když postupem času se přeorientovalo hlavně na působení ve prospěch upevňování postavení České republiky v rámci NATO. „Je zřejmé, že jeden velký region v dohledné době nevznikne a s problémy restrukturalizace si na obou stranách hranice bude muset každý poradit sám. Společným problémem je špatná dopravní infrastruktura. Ale tady také jde do značné míry o souboj. Viz Mošnov versus Katovické letiště nebo situace kolem uvažované výstavby terminálového překladiště v Bohumíně.“
Dálnice.
Špatná dopravní dostupnost vévodí v současné době většině materiálů pojednávajících o příčinách problémů „nejvýchodnějšího koutu západní Evropy“, jak bývá někdy Moravskoslezský kraj s jistou dávkou nadutosti vůči východním sousedům nazýván. Znalci pak připojí řečnickou otázku, jak je to možné, když jde o přirozené logistické centrum střední Evropy.
Středobodem těchto úvah je osmdesátikilometrová dálnice D 47 z Lipníku do Ostravy. Česká vláda před volbami podezřele často objíždí kraje a všude slibuje dálnici. Minulé pondělí byla v Ostravě, ale dálnici už slibovat nemusela, protože to předvídavě udělala dříve. Od sociální demokracie to byl dobrý kalkul, když kabinet nečekal na zdlouhavé obstarávání veřejných finančních zdrojů ani na výběrové řízení a dělá všechno pro to, aby smlouvu se soukromým izraelským investorem podepsal ještě do voleb (viz strana 26). Kupodivu kritika z ostatních stran politického spektra je velmi krotká, což nepochybně souvisí s tím, že na Ostravsku případný argument o politické účelovosti projektu dálnice příliš nezabere.
Miroslav Fabian, ředitel divize strategického rozvoje Sdružení pro obnovu a rozvoj severní Moravy a Slezska, říká: „Představte si, že v noci vystoupíte na letišti v Mošnově z letadla, sednete do auta a vyjedete na místní betonku. Z toho vstávají vlasy hrůzou domácím lidem, natož pak cizincům. Solidní silniční komunikace končí v Lipníku. Moravskoslezský kraj přitom leží na čtvrtém transevropském multimodálním koridoru, který by měl kromě dálničního spojení zahrnovat i železniční magistrálu sever - jih a oderskou vodní cestu.“
Dosavadní stav věcí napovídá, že česká vláda by měla schválit smlouvu s izraelskou firmou Housing & Construction o výstavbě dálnice D 47 ve druhé polovině dubna. V květnu by se mohlo začít stavět, přičemž celá trasa by měla být dokončena v letech 2008 až 2009. Tošenovský říká, že Katovické vojvodství prosadilo, že ve stejné době by mělo být hotovo pokračování dálnice na polském území.
Poslanec Martin Říman, Tošenovského kolega z ODS, sice tvrdí, že podpis smlouvy s izraelským investorem je v nedohlednu a realizace stavby se přesouvá do říše snů, to je však pravděpodobně jen předvolební politické harašení. Koneckonců Říman byl svého času ministrem dopravy.
Kompromisy.
Dálnice je příkladem oboustranného česko-polského ekonomického zájmu. Ne tak už letiště Ostrava - Mošnov. Zdá se, že jeho převedení z majetku České správy letišť na Moravskoslezský kraj nestojí nic v cestě. Krajský úřad je přesvědčen, že dokáže zajistit peníze z Evropské unie, díky nimž by se Mošnov, který disponuje dráhou vhodnou i pro nejtěžší stroje, stal hlavním letištěm regionu, z čehož by profitovala přilehlá podnikatelská zóna a celý kraj. Obdobné záměry ale mají se svým letištěm i Katovice, a jde o to, kdo vyhraje souboj s časem.
Na obdobný střet česko-polských zájmů narazil plán vybudování mezinárodního logistického centra v Bohumíně. Polská vláda svůj původně proklamovaný souhlas s protažením širokorozchodné tratě z Katovic do bohumínského překladiště stáhla. Václav Daněk, předseda správní rady velké ostravské obchodní a stavební skupiny TCHAS, která by měla s Housing & Construction spolupracovat na výstavbě dálnice i překladiště, tvrdí, že se nyní rýsuje kompromis. Spočíval by v tom, že místo jednoho bohumínského se na širokorozchodné vybudují logistická centra tři: vedle Bohumína ještě ve Slavkově u Katovic a v Čierné nad Tisou.
Pozitivní příklad.
Hejtman Tošenovský soudí, že se z dálnice postupem času stal určitý symbol, jehož zhmotnění bude mít možná ještě více než věcný psychologický efekt – pro obyvatele a podnikatele v kraji, i pro investory zvenčí. I věcné důsledky výstavby dálnice jsou však zjevné. Zdeněk Karásek, ředitel Regionálního poradenského centra VIP zaměřujícího se především na politiku zaměstnanosti například míní, že stavební práce, na nichž se mají ve velké míře podílet české firmy, by měly na několik let přinést zaměstnání množství lidí včetně těch s nedostatečnou nebo jednostranně zaměřenou kvalifikací.
Stejně tak jsou nesporné i věcné důsledky zanedbané infrastruktury: ze stovky projektů podpořených od roku 1998 vládními investičními pobídkami směřovalo do Moravskoslezského kraje pouhých šest. Podíl investorů na tvorbě nových pracovních míst (čtyři desetiny procenta zaměstnanosti kraje) je o polovinu nižší než v celé České republice.
V současné době se v kraji uskutečňuje několik významným projektů. Firma Siemens Automobilové systémy rozšiřuje výrobu komponentů pro automobilový průmysl ve Frenštátu pod Radhoštěm, Autopal produkci autopříslušenství v Novém Jičíně a Osram Bruntál výrobu wolframových vláken a spirál. Japonská společnost Shimano bude v průmyslové zóně Karviná - Nové Pole vyrábět cyklopříslušenství. Právě zóna v Karviné ukazuje, že to jde i bez dálnice. Hlavně díky úsilí města Karviná, na jehož radnici „vládne“ koalice ČSSD, KSČM, KDU-ČSL, ale i pomocí státní dotace vznikl podnikatelský areál, který CzechInvest loni vyhodnotil jako zónu s největším společenským přínosem. Nyní v ní pracuje téměř pět set lidí, s projektem firmy Shimano by mělo přibýt až osm set dalších. Na Karvinsku je však i tak osmnáctiprocentní nezaměstnanost. „Ale nebýt zóny, dopadli bychom tak jako Bohumín nebo Orlová,“ říká zástupce starosty Ladislav Šincl. Tam nezaměstnanost karvinských osmnáct procent vysoko překračuje.
Příkladem, že absence dálnice nemusí být překážkou ani pro investory, je firma Huisman CZ ze Sviadnova, nedaleko Frýdku-Místku. Dálniční paralela je o to významnější, že dceřiná firma stejnojmenné nizozemské společnosti vyrábí těžké ocelové konstrukce, které většinou převáží do Nizozemska po silnici. Holanďané zaměstnávají ve Sviadnově 160 lidí, převážně svářeče z Vítkovic, frýdecko-místeckých Válcoven plechu, Mostáren nebo Hutních montáží. Holandská firma zaměřená na speciální zvedací zařízení a ocelové konstrukce, například pro mořské ropné plošiny, začala v Česku s méně náročnou produkcí, přičemž nyní už severomoravská dcera dodává velmi náročné součásti. V budoucnu by se měla v rámci skupiny Huisman - Itrec stát hlavním výrobcem ocelových konstrukcí pro zábavní průmysl. Ve Sviadnově vznikly i gripery – zařízení na zakotvení lan – kterými se zvedala na hladinu havarovaná ruská ponorka Kursk.
Klišé.
Jednostranná orientace na těžký průmysl poslala severní Moravu hlouběji do kolen než ostatní kraje republiky s výjimkou Ústeckého. Zaměstnání v současné době nemá téměř sto tisíc lidí. Pracovní síla soustředěná v Moravskoslezském kraji představuje asi dvanáct procent celostátní kapacity, ale nezaměstnaných je pětina z celkového počtu. Dvě třetiny nezaměstnaných jsou bez práce více než půl roku, čtvrtina déle než dva roky. V podobných číslech bychom mohli pokračovat a dostali bychom se do tradičního klišé o fatální krizi a vyrabovaném kraji ponechaném svému osudu.
Místní lidé, kteří se rozvojem kraje profesionálně zabývají, se brání tomuto tradičnímu vidění situace a patrně nikoliv jen z patriotických důvodů. Vůle ke spolupráci při řešení problémů regionu je na severní Moravě – alespoň pokud jde o takzvanou místní správu – zjevná. Můžeme spekulovat o tom, zda toto semknutí není psychologickou reakcí na zmíněné ponechání svému osudu. I kdyby tomu tak bylo, stejně je to pozitivní rys. Ostatně věčná kritika vlád všech barev, že nezvládají restrukturalizaci regionu, je také do značné míry klišé. Restrukturalizaci tohoto druhu zvládají těžko a hlavně dlouho i vlády států disponujících nesrovnatelně většími prostředky. Přičemž i do severní Moravy se v minulosti redistribuovalo moc peněz z centrálních zdrojů a moc jich tam ještě skončí. A nejen kvůli dálnici.
Pittsburgh.
Příchod investorů odjinud, logicky především ze zahraničí, je při vší aktivní politice zaměstnanosti v současné době rozhodujícím faktorem rozhýbání kraje. Na severní Moravě je kupodivu nejhustší síť hypermarketů a supermarketů, ale to vedle blízkosti Polska a Slovenska pramení asi hlavně z toho, že když už nemám na větší investice, tak se aspoň pořádně najím.
V současné době spočívá pozitivní zpráva hlavně v tom, že pokud jde o sestup, to nejhorší už kraj zřejmě zažil. Od počátku devadesátých let se počet pracovníků v hornictví snížil o osmdesát tisíc, v ocelářství o více než sto tisíc. Zatímco situace v hornictví, kde dnes pracuje asi dvacet tisíc lidí, je víceméně zklidněná, z ocelářství – ať už řešení jeho situace dopadne jakkoli – ještě několik tisíc lidí odejde. Program rozvoje Moravskoslezského kraje hovoří o snížení počtu pracovníků z dnešních zhruba třiceti tisíc na šestadvacet tisíc do roku 2005. Studie Roland Berger nebo Eurostrategy uvádějí vyšší počty, ale v každém případě jde o snížení tempa úbytku pracovních míst oproti trendu, který trval prakticky až do loňského roku.
Osud Vítkovic a Nové hutě, především konkrétní obrysy jejich budoucnosti, nepochybně společenskou i ekonomickou situaci na Ostravsku a v celém kraji výrazně ovlivní. Tošenovský v této souvislosti ale připomíná případ Pittsburghu, který se z ocelářského města stal během relativně krátké doby sídlem vysoce sofistikovaných výrob. Moravskoslezský kraj, obdobně jako americké město, nabízí velkým investorům, kolem nichž by mohly existovat drobné a střední firmy, dostatek kvalifikované nebo rekvalifikovatelné a též disciplinované pracovní síly. V kraji jsou dvě univerzity, přičemž jenom na ostravské Technické univerzitě studuje třináct tisíc studentů. Část nejlepších absolventů zatím odchází do jiných míst republiky nebo do zahraničí. „Severní Morava má mimoto dostatečné, až předimenzované energetické kapacity, což je pro rozhodování investorů mimořádně důležitý faktor, upozorňuje Václav Daněk.
To jsou předpoklady - nikoliv jistota - že by se v Moravskoslezském kraji mohlo potvrdit tvrzení, že čím větší problémy, tím větší příležitost. Čímž by byl odsouzen k nezdaru smělý plán počítající s tím, že ve přízračném prostředí vybydlených domů a prázdných továrních hal, kde jen meluzína hučí, by se mohly organizovat gigantické technopárty, jejichž věhlas se bude dotýkat hvězd. S tím také souvisí pominutí zajímavého geografického úkazu: Z Ostravy do Prahy je to kousek, ale z Prahy do Ostravy strašně daleko.
