Vodárenské dotace by měly sloužit k financování zastaralé či nevyhovující infrastruktury
Ze strukturálních fondů Evropské unie byly v rámci operačního programu Životní prostředí 2007 až 2013 uvolněny pro Českou republiku zhruba dvě miliardy eur – zejména na podporu výstavby čističek odpadních vod v aglomeracích nad dva tisíce obyvatel. Tyto dotace mají pomoci obcím splnit do konce roku 2010 směrnici Evropské rady 91/271/EHS o čištění městských odpadních vod. Na základě lokálních podmínek pro vybrané provozovatelské modely budou mít k těmto dotacím pravděpodobně přístup jen někteří vlastníci vodárenské infrastruktury. Proto je možné, že značná část těchto dotačních prostředků zůstane nevyužitá. Nebo bude využitá bez ohledu na investiční efektivitu pouze v některých oblastech ČR.
Podmínky přijatelnosti
Podnětem k vytvoření podmínek přijatelnosti pro získání dotací ze strukturálních fondů EU je dlouhodobá kritika Evropské komise týkající se regulace vodárenství a zejména majetkoprávních vztahů v takzvaném oddílném modelu provozování s majoritou soukromé sféry. V tomto modelu provozování jsou vlastníky vodárenské infrastruktury většinou municipality (obce, města). Případně společnosti, které vodárenskou infrastrukturu pronajímají soukromému provozovateli a v nichž jsou municipality hlavními akcionáři. Přísné podmínky mají rozptýlit obavy z možného zneužití dotací soukromým provozovatelským subjektem. Byly navrženy navzdory tomu, že příjemcem dotací je výhradně vlastník infrastruktury, tedy většinou municipalita. Jednou z podmínek přidělení alespoň části dotací je doba trvání provozovatelských smluv maximálně do roku 2022. Zkrácení doby trvání současných smluv do roku 2015 je zároveň kvalifikačním prvkem pro obdržení dotačních prostředků v plné výši. Toto krácení bere v úvahu snahu o zavedení koncesních smluv uzavíraných na dobu, která by odrážela fyzické a ekonomické opotřebení majetku vloženého nebo spolufinancovaného provozovatelem. Cílem je kontinuální zvyšování kvality a výkonnosti infrastruktury.
Inspirace
Kdybychom hledali inspiraci v zemích EU, nabízí se například francouzský systém. Dle něj se provozování soukromým vlastníkem nejčastěji děje formou takzvaného affermage, která odpovídá leasingové smlouvě bez povinnosti investovat do infrastruktury. Nebo formou koncese, v níž provozovateli vzniká investiční povinnost. Doba trvání vztahu s leasingovou smlouvou je v takovém případě zpravidla sedm až patnáct let. Koncesní smlouvy jsou delší v závislosti na výši investic poskytnutých koncesionářem. Odlišný systém funguje v Anglii a Walesu. Tam je ve většině případů vlastníkem i provozovatelem soukromá společnost, která je držitelem provozní licence na 25 let. Regulační úřad dohlíží, aby veškerá činnost vodárenské společnosti byla v souladu s platnou regulací, a je oprávněn licenci odejmout.
Obecně lze konstatovat, že v EU existují vedle sebe dva druhy smluvních vztahů, jejichž doba trvání se odvíjí od zapojení provozovatelské společnosti do financování spravované infrastruktury. Z tohoto hlediska není jedinou možností úprava existujících smluvních vztahů dle „evropské“ formy jejich krácení. Nabízí se totiž také varianta smluvního zakotvení investiční povinnosti provozovatele. Druhá varianta může více podporovat vytvoření soutěžního prostředí a tlak na efektivní provozovaní. Nehledě na významné snížení rizik vyplývajících z jednostranného krácení smluvních závazků, například arbitrážních sporů.
Finanční modely a cena
Další podmínkou, stanovenou z důvodu zamezení neoprávněného zisku soukromého provozovatele, je přijetí navrženého finančního modelu. Ten je považován za velmi komplexní a regulační, protože na pět let fixně stanovuje maximální míru ziskovosti, výpočet pro ceny vodného a stočného a nájemné vlastníkovi. Předloha pro tento model vychází z anglického vodárenství, v němž regulační úřad nastavuje tarif metodou cenového stropu zahrnujícího míru návratnosti kapitálu. V Anglii je tarif vypočítán v souvislosti s investičním plánem na pětileté období a se strategickým výhledem na 25 let pro každou vodárenskou společnost. Francouzský model naopak centrální regulační úřad postrádá. Cena vodného a stočného je výhradně v kompetenci obce a představuje pouze předmět smlouvy mezi ní a provozovatelem. Každoročně je upravovaná s ohledem na vývoj vstupních cen a inflace.
Zkušenost ze zahraničí ukazuje, že tvorba tarifu je posuzovaná spíše empiricky – s přihlédnutím ke specifickým podmínkám každé společnosti. Mechanicky nastavený finanční model již z podstaty nedokáže zohlednit veškerou problematiku spojenou se stanovením tarifu a zisku provozovatele. Ani jemu – a potažmo i vlastníkovi – neponechává dostatek flexibility k řešení zásadních problémů spojených s poklesem odběru vody prostřednictvím cenové politiky či zlepšování služeb zákazníkům.
Důsledky
Jaké důsledky by mohlo mít neobdržení dotací pro některé vlastníky? Pokud pro ně budou nastavené podmínky ekonomicky nevýhodné a příliš omezující, začnou hledat jiné zdroje financování. Jednou z možností je zvýšit nájem provozovatelským společnostem, které toto zvýšení promítnou do svých marží a do cen vodného a stočného. Ty však již dnes v některých lokalitách narážejí na sociálně únosnou míru a mohou způsobit další snížení spotřeby. Pokles spotřeby a nemožnost dále zvyšovat cenu povede k omezení investic do současné infrastruktury a ke zhoršení kvality vody a servisu konečnému spotřebiteli.
Každý systém má své výhody a nevýhody. Není však sporu, že institut dotací by měl sloužit k financování zastaralé či již nevyhovující infrastruktury, zejména veřejně prospěšné a ekonomicky nesoběstačné. Plošná opatření opravňující k obdržení dotací pouze vybrané subjekty mohou vést k tržním neefektivitám a k nárůstu financování vzniklých disproporcí z kapes místně příslušných konečných spotřebitelů nebo všech daňových poplatníků.