Alexandr Lukašenko vládne Bělorusku tvrdou rukou už od roku 1994, od té doby neumožnil, aby se konaly transparentní a demokratické volby. I proto je mnohými nazýván jako poslední evropský diktátor, který se u moci drží i za cenu tvrdých represí vlastního obyvatelstva. Legitimitu výsledků voleb je složité ověřit, jelikož nebyla povolena například ani mezinárodní pozorovací mise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE), a proto volby byly plně v rukou státní moci.
V průběhu letošního roku však Lukašenko čelí nebývalému odporu ze strany občanské společnosti. Volbám předcházela nezvyklá kampaň Světlany Tichanovské, jejíchž volebních shromáždění se účastnilo tisíce Bělorusů po celé zemi. Sama Tichanovská, bývalá učitelka angličtiny, kandidovala kvůli uvěznění jejího manžela a opozičního lídra Sjarhela Tichanovského.
Po vyhlášení výsledků voleb vyšli Bělorusové do ulice ve snaze demonstrovat proti jejich zfalšování, podle kterých si i nadále v prezidentském křesle přeje Lukašenka přes 80 procent voličů a Tichanovskou pouze kolem 10 procent obyvatel. Lukašenkův režim však byl na podobnou variantu dobře připraven a většinu shromáždění se snaží násilně rozehnat hned v zárodku.
Protesty jsou proto silně decentralizované po celém Bělorusku. Nejúspěšnější byli řidiči motorových vozidel, kteří zablokovali jednu z hlavních ulicí v Minsku. Podle státních orgánů bude s jejich vozidly nakládáno jako s důkazními předměty kvůli spáchání trestného činu. Během demonstrací jsou zadržováni i novináři, jejichž práce už je tak poměrně obtížná, neboť ve snaze boje proti protestujícím jsou paralyzovány internetové a další zpravodajské kanály.
Tichanovská byla po vyhlášení výsledků na několik hodin zadržena na ústředí volební komise. Po dlouhou dobu ani její nejbližší spolupracovníci netušili, co se s ní děje. Až po sedmi hodinách oznámil litevský ministr zahraničí, že opoziční kandidátka je v bezpečí v sousední zemi, kam ji podle neoficiálních zpráv měla odvést běloruská tajná služba. V průběhu úterního dne Tichanovská umístila na internet prohlášení, ve kterém protestující vybízí k opatrnosti. Podle některých spekulací měla být opoziční kandidátka k odchodu ze země donucena vydíráním.
Podle běloruského novináře Franaka Viačorky to může dynamiku protestů v Minsku a dalších městech narušit, jelikož podle něj většina lidí vyšla do ulic právě kvůli Tichanovské a očekávali, že se k nim přidá. Teď jsou demonstranti bez formálního lídra. K nesouhlasu obyvatelstva se však přidali už i některé průmyslové podniky formou stávky. Podle Viačorky však bude důležité, zda se k nim připojí i větší a důležitější továrny.
Mezitím na situaci v Bělorusku reagují i oficiální představitelé evropských států. „Nepřijatelné jsou i zákroky represivních složek proti občanům, protestujícím proti průběhu a výsledkům voleb,“ uvedl český ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček. Polský premiér Mateusz Morawiecki vyzval předsedu Evropské rady Charlese Michela ke svolání mimořádného summitu k dění v Bělorusku.
Němečtí vládní představitelé mezitím přemýšlejí o znovuzavedení sankcí, které byly po roce 2016 zachovány jen v částečné podobě. Omezení se týkala některých průmyslových podniků a asi 170 jednotlivců. Ke stejnému činu vyzvala i běloruská opozice z exilu v litevském Vilniusu. Stejně jako Němci by rádi viděli mezinárodní sankce vůči konkrétním představitelům běloruského represivního režimu.
Evropská Unie jako celek zatím razantnější prohlášení nevydala. „Násilné represe a zatýkání mírových protestujících musí skončit. Bělorusové mají právo na demokracii, svobodu a férové volby,“ uvedl na svém Twitteru Josep Borrell, vysoký představitel pro zahraniční a bezpečnostní otázky EU. Podle Borrella se členské státy snaží dohodnout na řešení a jednotné odpovědi na běloruské protesty.
Podle analytika Maxima
Samorukova z Carnegie Moscow Center je však EU ve složité pozici, řekl
webu Current Time. Poté, co se evropští státníci zapojili do ukrajinských protestů
v roce 2014, se politici obávají stejného scénáře i v Bělorusku, tj.
ruské odpovědi, která by mohla znamenat i napadení či anexi části území.
Tyto obavy přitom jsou v případě Běloruska ještě o něco opodstatněnější než u Ukrajiny. Vztahy mezi Lukašenkem a ruským prezidentem Vladimírem Putinem jsou v poslední době na špatné úrovní poté, co běloruský prezident minulý rok odmítl bližší kooperaci s Ruskou federací, která by v budoucnosti mohla znamenat i začlenění Běloruska k Rusku. Avšak i přesto je Lukašenko pro Putina přijatelnější něž současní opoziční kandidáti, u kterých by hrozila orientace na západní struktury.
