Postojem k Rusku se Česko uvnitř EU vrací do Klausovy éry. Už zase není jasné, co vlastně chceme
Když se německá kancléřka Angela Merkelová minulý týden připravovala na summit Evropské unie, kde se schvalovaly nové sankce proti Rusku, měla v kapse mandát od vlády během půl hodinky. Žádná debata nad pracovním návrhem Evropské komise, která se rozhodla zařadit třetí stupeň sankcí, prý nenastala. To její český protějšek Bohuslav Sobotka na to šel jinak. Třístránkový report z Bruselu nechal své ministry nejprve proškrtat a pak si nechat posvětit, že se stejně zachová i na bruselské vrcholné schůzce.
Jak přesně bude rozšíření sankcí vypadat, bylo známé až po uzávěrce tohoto čísla týdeníku Euro. Jedno však bylo jisté předem – zatímco třeba Berlín obětoval zájmy svých exportérů ve jménu vyšších cílů a Francie se skřípěním zubů vypověděla lukrativní kontrakt na dodávku válečné lodi Mistral, u nás napříč politickým spektrem i médii zaznívaly varovné hlasy, o co všechno Česko může přijít.
Svazu průmyslu, Hospodářské komoře, odborářům ani Svazu strojírenské technologie, který šíří katastrofické scénáře o ztrátě desítek tisíc pracovních míst, se nelze divit. Dělají jen svou práci a zásobují politiky analýzami, i když o jejich metodické věrohodnosti lze pochybovat (více o tom píše Miroslav Zámečník ve svém komentáři na str. 20).
Partner bez důvěry Podobně na to šel i prezident Miloš Zeman, který se pro změnu na summitu NATO ve velšském Newportu nechal inspirovat kremelskými zdroji a zapochyboval, zda ruští vojáci na Ukrajině skutečně operují. Ostatně i vláda se minulý týden slovu „agrese“ obloukem vyhnula.
Paradoxně ve stejné době ministr zahraničí Lubomír Zaorálek zdůraznil, že schůzka Severoatlantické aliance je „vhodnou příležitostí k posílení partnerství v rámci NATO“. Jak asi vypadá partner, který nevěří oficiálním závěrům zpravodajské centrály organizace, jejímž je členem? A jehož poradce Martin Nejedlý zastupuje zájmy ruského ropného gigantu Lukoil?
Politici mají samozřejmě právo na hledání alternativních zdrojů informací a nutně nemusejí věřit tomu, co jim ve formě svodek přistává na pracovním stole. Podstatnější problém už je v tom, že české politické špičky „kontrafakty“ argumentují. Jako by šlo o prověřené zdroje, které není možné zpochybnit. Typickým příkladem jsou zveličená čísla dokumentující hrozící propad obchodu s Ruskem. A to včetně strachu z ruské odvety, která po zemědělských produktech může zasáhnout i jiné branže.
Sobotka má pravdu v tom, že pokud se roztočí sankční spirála, poškodí to evropskou ekonomiku. Stejně tak to ale může poškodit i českou evropskou politiku. Ukrajinská krize ukázala, že se navrací právě tam, kde už být nechtěla.
Klub skeptiků Byl to právě Sobotka, kdo loni před volbami voličům sliboval, že spolu s ČSSD vyvede zemi z euroskeptické izolace a zařídí, aby se Česko vrátilo do evropského hlavního proudu. Oblíbeným terčem byla politika ODS a Václava Klause, jejichž apel na zdravý rozum vypadal dobře na papíře, v bruselské centrále EU ale nenašel pochopení.
Návrat do hlavního proudu se však nekoná. Zatím to vypadá tak, že jsme se v otázce přístupu k ruské agresi zařadili do skupiny těch, kteří jdou proti mainstreamu a vytvořili nový klub skeptiků. A to v mnohem zásadnější věci, než je federalizace Evropy nebo spor o unijní chartu lidských práv.
S kritikou nesmyslnosti sankcí nejsme v Evropě rozhodně sami. S Bruselem nesouhlasí ani sousední Slovensko, které má konflikt za humny. Slováci jsou navíc rozštěpení – zatímco prezident Andrej Kiska je se silným lidovým mandátem zastáncem tvrdšího postupu, premiér Robert Fico se sankčním režimem nesouhlasí. „Nevíme, jaký dopad měla dosavadní opatření, už je tady další vlna sankcí,“ prohlásil ještě před summitem.
Jeho maďarský protějšek Viktor Orbán je výrazně prorusky zaměřený, čemuž se vzhledem k obří ruské půjčce na dostavbu jaderné elektrárny v Paksi nelze divit. Našli by se ale další členové klubu skeptiků – třeba Řekové nebo Kypřané, kteří i přes „oholení“ zahraničních věřitelů stále slouží jako vstupní brána ruských zájmů do EU.
České zájmy v ruské krizi nejsou podle všeho vedeny ideologicky. Podstatnou roli ve skutečnosti, že s výjimkou KDU-ČSL žádná z koaličních stran sankce nehájí, hraje jejich mylný výklad. „Evropská unie není úspěšná ve vyjednávání tohoto sporu. Jakékoli sankce nebyly úspěšné, preferuji diplomatickou cestu, je potřeba najít řešení,“ prohlašoval minulý týden ministr financí Andrej Babiš.
Jenže s výjimkou prvního stupně sankcí, tedy odstřižení některých separatistů od unijních víz a peněz, nikdy Bruselu o okamžitý efekt nešlo. I v návrhu nových restriktivních opatření, který dorazil do Prahy minulé úterý, se mluví o „posílení změny kurzu v ruských akcích na Ukrajině“ a o tom, že efekt sankcí spočívá ve zvyšující se ceně za ukrajinské dobrodružství.
Nejde jen o camembert I když jsou ruské noviny plné reportáží o tom, jak tamní mlékárny kvůli zákazu dovozu ze zemí EU bryskně přecházejí na výrobu camembertu, mozzarelly nebo tylžského sýra, nové západní sankce přenastavením ruského trhu upravit nepůjdou. „Budou mít pomalý, ale negativní dopad nejen na finanční sektor, ale i na domácí průmysl paliv a energetiky,“ konstatuje Roman Ermakov, analytik Lenta Bank.
Nejde jen o přímé zvýšení úrokových sazeb.
Pokud by sankce jen tak nezmizely, musejí státní těžařské společnosti přejít na technologie, které nebudou ze Spojených států nebo EU, ale třeba z Číny, Turecka či Jižní Koreje. Stejně tak se budou potýkat s odbornou údržbou stávajících zařízení. Technologický mix může znamenat menší důvěryhodnost na finančních trzích. „Nové sankce mohou snížit hrubý domácí produkt Ruska o 0,5 až jedno procento,“ varoval Ermakov.
Jde samozřejmě o marginální propad, který sám o sobě mnoho neznamená. Jenže pokud ho započítáme do celkově chabé situace ruské ekonomiky, může zapůsobit jako důrazné varování, že se Kreml začíná vymaňovat z pozice nadějné světové ekonomiky.
Brusel má navrch Rusko hospodářsky ztrácí dech a britský týdeník The Economist před časem varoval, že by mohlo vypadnout z dynamicky se rozvíjejícího klubu BRIC, který kromě Ruska tvoří ještě Brazílie, Indie a Čína.
Moskevská burza investory neláká, Rusko čelí odlivu zahraničního kapitálu a rubl vůči dolaru devalvuje. To vše za situace, kdy si ruské banky za komerční úvěry berou kolem 15 procent úroku a jen letos by podle květnové analýzy Deutsche Bank měly ruské firmy splatit kolem 200 miliard dolarů.
Z hlediska finančních trhů je to Evropa, kdo udává tón a může se k Rusku stavět z pozice silnějšího. Unijní banky jsou likvidní a schopné nabízet levné úvěry. Hrozba odstřižení od peněz je pro Kreml varováním, které si však prozatím nechce přiznat.
Hráč, ne partner Česko samozřejmě v takové hrozbě hraje jen malou roli. Velké banky mají centrály jinde v Evropě, nedodáváme do Ruska vrtné soupravy ani velké petrochemické celky. Položka zboží dvojího určení, kterou chce EU zakázat do Ruska exportovat, představuje 1,4 procenta celkového českého vývozu do této země.
Náš podíl na sankcích proti Rusku by měl spočívat v přiznání, že platíme jen malou oběť – byť na tom strojírenství bude podstatně hůře. A také v tom, že až ukrajinská krize skončí, ruský trh už nebude stejný jako předtím. Možná nejlépe to vyjádřila designovaná šéfka evropské diplomacie Federica Mogheriniová, kterou mnozí podezírali z přílišného rusofilství. „Myslím, že Rusko zůstane strategickým hráčem v regionálních i globálních otázkách, ať se nám to líbí nebo ne. Nemyslím si ale, že by bylo nadále strategickým partnerem,“ zdůraznila. Zvláště česká politika by si z toho měla vzít poučení. l
Podstatnou roli ve skutečnosti, že s výjimkou KDU-ČSL žádná z koaličních stran sankce nehájí, hraje jejich mylný výklad.
Marginální dopady Podíl zboží dvojího určení na českém exportu do Ruska v roce 2013 (v mld. Kč) Celkový export 125 z toho strojírenství 5 z toho zboží dvojího užití 1,7 Zdroj: MPO, Hospodářská komora Sobotka voličům sliboval, že vyvede zemi z izolace uvnitř EU a zařídí, aby se Česko vrátilo do hlavního proudu. V otázce přístupu k ruské agresi jsme ale skončili v novém klubu skeptiků.
O autorovi| Blahoslav Hruška • hruskab@mf.cz
