Proti USA, ale co dál?

Summit v Havaně odhalil dnešní motivaci hnutí

Od jedenáctého do šestnáctého září probíhalo v kubánském hlavním městě Havaně setkání představitelů Hnutí nezúčastněných zemí. Ačkoli se summitu zúčastnili zástupci více než stovky zemí včetně plamenných řečníků, jako jsou prezidenti Venezuely Hugo Chávez či Íránu Mahmúd Ahmadínežád, vyvolal jenom omezený zájem. Ukázalo se, že vliv v minulosti ambiciózního hnutí je malý, a jeho situace nápadně připomínala zdravotní stav hlavního hostitele Fidela Castra, který se kvůli nemoci na setkání vůbec neobjevil. Nabízí se proto otázka, proč země pokračují v projektu a co je spojuje. Tvrzení, že antiamerikanismus, byť zmínek o něm proniklo z Kuby do světa nejvíce, rozhodně neobstojí. Hnutí nezúčastněných zemí totiž především živí resentiment, který má mnoho podob.

Pozice hnutí.

Lze ho vysledovat již u počátků celého hnutí v padesátých letech 20. století, která jsou úzce spjata se dvěmi historickými událostmi - studenou válkou a dekolonizací. Studená válka umožnila hnutí vymezit si místo v opozici k mocenským blokům kolem Sovětského svazu a Spojených států i kritéria členství. Zejména se odmítalo účastnit vojenské konfrontace obou táborů (odtud název Hnutí nezúčastněných zemí). Jeden z jeho zakladatelů, indický premiér Džavaharlal Nehrú, však zdůrazňoval, že by nemělo jít jenom o pasivní neutralitu, ale o aktivní přístup ke světovým záležitostem, který by měl směřovat právě k dekolonizaci a k posilování nezávislosti. Oba procesy se alespoň na verbální úrovni propojily, ale v praxi se státy klonily na obě strany, a některé mezi sebou dokonce válčily (Írán s Irákem, Pákistán s Indií). Hnutí se tedy definovalo v opozici k bipolárnímu rozdělení světa, s koncem studené války se však tento jeho postoj výrazně nezměnil. Nadále totiž bylo a je možné bojovat za multipolární svět. Naopak, zúžení světové politiky na jednu dominantní velmoc (Spojené státy) zbavilo hnutí tlaku z jedné strany, což mu zároveň umožňuje nekompromisnější vystupování, neboť nehrozí, že se příliš přiblíží pozici druhé velmoci. Právě zde je třeba hledat příčiny zostřujícího se antiamerikanismu, který zaznívá od některých nezúčastněných zemí. V konečném důsledku tak část hnutí otevřeně vzala za svůj bývalý sovětský postoj nejen ke Spojeným státům, ale k celému západnímu světu. Navzdory tomu nám však k pochopení hnutí jenom antiamerikanismus nestačí. Jedním z důvodů je, že nesdružuje výhradně státy, které zaujímají k USA nepřátelský postoj. Přinejmenším oficiální politika zemí jako Chile, Indie, Kuvajt či Pákistán se výrazně liší od politických postojů Venezuely a Íránu nebo Severní Koreje a Sýrie. Na to také poukázal mluvčí amerického ministerstva zahraničí, když se snažil přesvědčit novináře, že Spojené státy mají „na tomto setkání mnoho přátel“. Zase tak hodně jich ovšem nebylo, což se projevilo v tónu i obsahu dokumentů, jež účastníci summitu schválili.

Sporný obsah dokumentů.

Právě z nich je možné vyčíst dnešní motivaci hnutí. Vzhledem k velké geografické, kulturní, sociální i ekonomické různorodosti (v současnosti má hnutí 116 členů) to není spolupráce na konkrétních projektech, ale hledání příčin vlastních problémů mimo své území. Je zcela příznačné, že v závěrečné deklaraci hlav států není ani zmínka o korupci, přestože mezi členy hnutí patří nejzkorumpovanější státy světa. Mluví se v ní však o marginalizaci a hlavním cílem hnutí podle ní je „více než kdy jindy… čelit unilateralismu a intervencionismu“. Dokument se nese v tomto duchu a více odmítá (rozdělování zemí na dobré a zlé; vměšování; změnu režimů a tak dále), než navrhuje. A také se v něm kladou obecné požadavky (všichni mají nárok na rovné podmínky a příležitosti, ale odlišné povinnosti, a právo využívat jadernou energii) a domáhá se uznání (rovnosti států či práva na sebeobranu). Za povšimnutí také stojí, že deklarace prakticky ignoruje práva jednotlivců.
Dva dokumenty odhlasované během setkání jsou nicméně velmi konkrétní: prohlášení k íránské jaderné otázce a deklarace o Palestině. V prvním dokumentu se tvrdí, že Írán má právo na vlastní jaderný program pro mírové účely, který může podléhat jenom kontrole Mezinárodní agentury pro jadernou energii, rozhodně však ne jiných států. Druhý dokument trvá na právu Palestinců na samostatný stát s východním Jeruzalémem jako hlavním městem a naprosto ztělesňuje poučku, že člověk, kterého jedna strana považuje za teroristu, je pro druhou stranu bojovníkem za svobodu. Boj palestinského lidu za nezávislost totiž prý nelze nazývat terorismem. Totéž obecně prohlašuje i závěrečná deklarace.
Nejviditelnější je bezpochyby ekonomický resentiment. V deklaraci a prohlášení hlav států se kromě obvyklých globalizačních rituálů objevuje také koncept Jihu, jehož součástí je strukturální vnímání světové ekonomiky - chudé země Jihu jsou znevýhodněny oproti bohatému Severu. Koncept odpovídá cílenému budování pocitu nevinné oběti, která příčiny svého utrpení (a tedy i možné nápravy) nemůže nijak ovlivnit, a to i přesto, že členy hnutí jsou také neuvěřitelně bohaté státy Perského zálivu, jako Saúdská Arábie nebo Spojené arabské emiráty.

Tři paradoxy.

Nejzajímavější je ale možná vztah mezi suverenitou a internacionalismem, z něhož vyplývá, že přetrvávají silné koloniální resentimenty i to, že členové hnutí si velmi osvojili uvažování svých bývalých kolonialistů. Projevuje se třemi paradoxy.
Suverenita a nezávislé rozhodování stojí na žebříčku hodnot jednotlivých zemí velmi vysoko. Není ani tak podstatné, zda jde o projev společenského konsenzu vycházející z pohnuté historie nebo o pouhý prostředek k udržení u moci režimů s pochybnou legitimitou, protože mnohem větší význam má paradox, který z lpění nezúčastněných států na této hodnotě plyne. Na jedné straně totiž odmítají jakékoli zasahování zvenku, ale na druhé straně budují mezinárodní organizaci, která má ovlivňovat státy stojící mimo ni, především bohatý kapitalistický Sever.
Druhým paradoxem je obhajoba suverenity a nezávislosti vycházející z mezinárodně-právních dokumentů, které většinou vytvořily bývalé koloniální mocnosti. Země hnutí, které výslovně odmítají kolonialismus, se tak vlastně nedokážou odpoutat od své koloniální minulosti. Používají jazyk, který umožňoval existenci kolonialismu, a chtějí se i chovat jako koloniální velmoci - nikomu nemá být nic do toho, co dělají na svém území.
Třetím paradoxem pak je, že se dovolávají mezinárodní solidarity v mezinárodním řádu a svými odkazy na dnešní mezinárodní právo mu dodávají platnost, ale současně ho odmítají jako nespravedlivý. Právě takto zakončily země, jež se zúčastnily summitu v Havaně, svou deklaraci: „Je zcela nezbytné, aby hnutí nekompromisně pokračovalo ve svém boji za změnu a transformaci současného nespravedlivého světového řádu.“

Budoucnost hnutí.

Přestože hnutí nedokáže vyvinout společné aktivity a přestože opakované výzvy k jednotě a deklarace o nutnosti pokračovat v jeho revitalizace dávají tušit, že jeho vliv je malý, stojí za to věnovat jeho činnosti pozornost. Resentiment se totiž stává hybnou silou politiky nejen v rozvojových zemích, ale i ve Spojených státech a Evropě. Vzhledem k tomu, že vedoucí představitelé nezúčastněných zemí si monopolizují právo na sociální spravedlnost a světový mír, pak při vstupu Číny a Brazílie, jež mají status pozorovatelů a případné členství v hnutí je jenom otázkou jejich rozhodnutí, může vzniknout mocné globální uskupení.