Po Polsku čeká sníženi ratingu nejspíše i Česko
Vládní strany se pomalu začínají probírat z omámení způsobeného vysedáváním nad svými volebními programy. Bylo by dobře, kdyby se jim nad návrhem rozpočtu na rok 2003 rozbřesklo co nejdříve. Zatím se k náměstkovi ministra financí Eduardu Janotovi, který neodbytně požaduje jasné zadání pro příjmy a výdaje v příštím roce, ministři chovají jako k nebezpečnému chřestýši a pokoušejí se ho odehnat. Minulý týden vláda usoudila, že o tak ožehavém tématu bude dobré se bavit až po vyslovení důvěry. Jednání o státních financích proto bylo přerušeno a má pokračovat tuto středu.
O chlebu a vodě.
Jádrem problému je skutečnost, že deficit na příští rok vychází na 157 miliard korun a přitom resortům nad jejich příděly neosychají slzy. Návrh ministerstva financí totiž znamená stop pro nové investice. Investiční dotace mají krýt jen dokončení již zahájených akcí. Neinvestiční výdaje potom rostou jen o inflaci, tedy o nějaká dvě procenta. Kromě toho je do návrhu zapracována rezerva na zvýšení počtu tarifních tříd ve státním sektoru. Náklady na toto odboráři vynucované opatření dosahují 10 miliard korun. Jde však jen o dohad a realita může být horší. Odboroví experti vidí jako reálnější částku 16 miliard. S tím ale návrh rozpočtu nepočítá.
Dodojeno.
Deficit zahrnuje 60 miliard korun na úhradu ztráty České konsolidační agentury. Když tuto sumu odečteme, jsme pod sto miliardami schodku. Letošní rozpočet má skončit v nejhorším případě deficitem 79 miliard korun, z toho je 45 miliard úhrada ztrát České konsolidační agentury. Meziročně tak narůstá očištěný deficit zhruba čtyřikrát. Důvodem je především výpadek příjmů z privatizace. Ministr financí Bohuslav Sobotka říká, že chce průhledný rozpočet a na této metodice se dohodl s premiérem Špidlou. Skutečnost bude prozaičtější. V příštím roce nejspíše žádné příjmy z privatizace nebudou a Fond národního majetku bude mít starosti s krytím svých vlastních výdajů.
Privatizační studna naprosto zřetelně vysychá. Státního majetku vhodného k prodeji už mnoho není. ČEZ představuje zhruba 200 miliard, Český Telecom se těžko prodá za více než současnou nabídku 55 miliard. K tomu lze přičíst dvanáct, ale spíše deset miliard v případě opakovaného prodeje Unipetrolu. A potom už přijdou drobné, například Budvar, Česká pošta nebo aerolinky. Dohromady, když to dobře půjde, může činit výnos 300 miliard korun.
Proti tomu má Fond národního majetku (FNM) závazky na úhradu ekologických škod v privatizovaných podnicích, odhadované na 70 miliard. Bylo by logické, kdyby z těchto peněz byly uhrazeny ztráty transformačních institucí. Tedy ČKA počítá se 100 miliardami a v České inkasní může být nějakých 30 miliard. Ze zbývajících 100 miliard chce Vladimír Špidla 40 na rezervní fondy ve své Sociální pojišťovně. Na gripeny mělo jít 60 miliard, a bylo by vymalováno. Ale ještě se po bankách potloukají dluhy Českých drah v rozsahu odhadovaném na 50 miliard korun, které nikdo jiný než stát nezaplatí. Na stole je také slib 15 miliard severozápadním Čechám s desítkami miliard dotací z FNM patrně marně počítají fondy bydlení a dopravy. Našlo by se ještě dost natažených rukou. Je zcela zjevné, že krytí běžných rozpočtových výdajů z příjmů z privatizace je zcela nereálné.
Zbožná přání.
Problémy vznikají jako první v resortu dopravy. Běžné náklady na údržbu silnic a dálnic byly převedeny do mimorozpočtového fondu dopravní infrastruktury a tomu jeho vlastní zdroje z dálničních známek a spotřební daně z pohonných hmot nebudou stačit. Ministr dopravy Milan Šimonovský však lepit díry na dálnicích bude muset, a tak se bezelstně pokouší výpadek překrýt požadavkem na zvýšení dotací se státního rozpočtu o 23 miliard. Jen těžko se však dočká.
Stejně jako jeho kolegyně Petra Buzková dožadující se během volebního období postupného navýšení školského rozpočtu na šest procent hrubého domácího produktu. V dnešních cenách tedy z 80 na 120 miliard korun. Ministr zemědělství Jaroslav Palas chce na příští rok o čtyři miliardy více, ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach prohlásil, že s dvouprocentním růstem neinvestičních výdajů není schopen fungovat.
Čáry a kouzla.
Lze očekávat, že rozpočet projde ještě nejrůznějším účetními triky a výdajovými posuny. V české praxi je poměrně odzkoušenou zkušeností posunutí některých výdajů z prosince na leden a naopak. To by zvedlo deficit letošní a snížilo ten pro příští rok.
Je také možné, že vláda přistoupí k jinému řešení ztrát České konsolidační agentury. Její vedení již signalizovalo možnost řešit ve dvouletém či tříletém cyklu. Nejprve by měla být vyčíslena definitivní ztráta (poslední zveřejněná hodnota je maximálně sto miliard), a ta by byla uhrazena buď ve dvou padesátimiliardových, nebo ve třech třiatřicetimiliardových splátkách. To umožňuje opticky snížit astronomickou výši deficitu. Odbornou veřejnost to však neoklame. I při již nalinkovaných omezeních výdajů se zvedne deficit očištěný o transformační náklady a výnosy z privatizace z 5,1 na minimálně šest procent hrubého domácího produktu. To je rekordní hodnota v celé československé a české historii, snad s výjimkou válečného hospodaření.
Za pětiprocentní schodek veřejných financí potrestala minulý týden ratingová agentura Standard&Poors Polsko snížením ratingu domácích závazků o jeden stupeň. Je velmi pravděpodobné, že stejný krok postihne v dohledné době i Českou republiku.
