Po dva týdny katarská televize Al-Džazíra zásobovala svět obrázky z hlavního města Egypta. Pod záběry z náměstí Osvobození nám běžící pásek sděloval, že „prodemokratické hnutí pokračuje v pokojném protestu proti represivnímu režimu“. Nad hlavami rozlícených prodemokratů plandala oběšená figurína prezidenta Mubaraka s Davidovou hvězdou na prsou. V postmoderním světě vyprázdněných, zaměněných a naruby obrácených pojmů bychom měli být vnímavější k hlubším smyslům zdánlivých protimluvů. Orwell učil, že svoboda může znamenat otroctví, mír válku, záleží jen na kontextu.
Co zbude z Egypta po odečtení Mubaraka? Ve hře jsou tři scénáře příštího vývoje nebo jejich kombinace. První předpokládá vítězství demokratů západního střihu, kteří vybudují silný, pluralistický a prosperující stát. Budováním vlasti posílí mír. Egyptský příklad strhne k demokracii také jiné státy arabského světa. Stoupenci tohoto scénáře přiřazují káhirské povstání mas k sametovým a barevným revolucím střední a východní Evropy.
Druhá varianta počítá s tím, že současná vojenská elita v čele s Umarem Sulajmánem či jiným šikovným generálem, si podrží moc a zachová kontinuitu zahraniční politiky. To by uspokojilo každého: USA, Izrael a autoritářské režimy v sousedství. Armáda by mohla převzít roli, kterou po celé 20. století hrála v kemalistickém Turecku – roli garanta modernizace a světské povahy moci. Byl by to opět příklad pro celou Arábii, která touží vystoupit ze středověku do modernity, leč neví, jak na to.
Třetí scénář je tak děsivý, že se jen málokomu chce domyslet ho do důsledku. V ovzduší všeobecné nespokojenosti může živelný vzestup nových politických a náboženských sil nabitých destruktivní energií navodit úplně jiný stav světa. Pád důsledně světského režimu v Egyptě způsobí řetězovou reakci v regionu, který záhy zažije závody v konvenčním a jaderném zbrojení. Islámský kalifát konečně dostane pevný obrys. Zeměkoule bude opět bipolární: na jedné straně kalifát, na druhé zbytek světa.
Vize svižné demokratické modernizace Egypta je přání, které je otcem myšlenky. Nejsou pro ni žádné předpoklady. V zemi není ani cizí armáda coby pojistka takového vývoje – na způsob Iráku. Každopádně nejsou podmínky pro náhlé propuknutí blahobytu, který by zvrátil blbou náladu rozkaceného obyvatelstva. Barevné revoluce mohou dopadat všelijak: jako v Česku, nebo jako v Kyrgyzstánu. Hádejte, ke komu má Egypt blíže?
Vznik islámské teokracie v zemi na Nilu, která má postavení přirozeného vůdce širokého okolí, by neznamenala nic menšího než vyhlídku na brzký armagedon. Nyní muslimské bratry podporuje údajně 20 procent obyvatelstva. Jenže tento údaj je odvozen od zastaralého faktu, že pětinu poslanců parlamentu tvoří „nezávislé“ osobnosti, ve skutečnosti příznivci a členové zakázaného Muslimského bratrstva. Opravdovou váhu hnutí vyznávajícího šariátskou demokracii ukážou již nejbližší svobodné volby. Je to každopádně jediná organizovaná síla v zemi, která bez újmy přežila ilegalitu, má akceschopné ozbrojené křídlo a smysluplnou mobilizační ideologii, jež nepotřebuje k sebepotvrzení žádné hospodářské úspěchy. Již samotné přizvání fundamentalistů ke společnému vládnutí bude podmíněno radikální změnou zahraniční politiky.
Jako jediná žádoucí se tedy jeví druhá vývojová varianta. Nástup armády coby pojistky světské a demokratické společnosti, jakéhosi Atatürka pro 21. století, je ze všech špatných vyhlídek ta nejméně špatná. Stále nezodpovězené zůstávají kruciální otázky: z jakých bájných zdrojů zajistí armáda úspěšnou modernizaci Egypta; jak dokáže odolat vábení populismu? Proč by tato varianta měla mít vyhlídky na zdárný výsledek, když v samotném Turecku staletý pokus zrovna končí historickým zvratem? A nebyla to náhodou Evropa, kdo v zápase s islámským fundamentalismem přidržel turecké armádě ruce za zády?
Na mnichovské bezpečnostní konferenci se britský premiér David Cameron dopustil jasnozřivého výroku, který jaksi zůstal nepovšimnut ve stínu mnohem senzačnějšího prohlášení o krachu multikulturalismu. „Militantní extremisté vždy začínají jako pilní žáčci fundamentalistů pokojných a mírumilovných. Militantními se stávají až tehdy, kdy dospějí k závěru, že k prosazení své pravdy jiné nástroje kromě násilí nemají.“ Jenže kdo už dnes slyší na jasnozřivá slova?
