BOŘEK A DAVID BIERHANZLOVI, SPOLUMAJITELÉ FIRMY BIERHANZL GROUP - Začínal téměř od nuly a za šestnáct let dokázal vytvořit firmu, jejíž roční obrat se pohybuje kolem 1,5 miliardy korun. Většina je sice z prodeje stavebnin, přesto ale Bořek Bierhanzl spolu s bratrem Davidem dokazují, že i v zemědělství se dá úspěšně podnikat.
Továrník Bierhanzel, jehož mast na lysinu past je známá z tvůrčí dílny Smoljak-Svěrák, opravdu existuje, jen mu chybí ve jméně poslední e. Dokonce stejně jako ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný chová kachny. Ovšem divoké, společně s bažanty pro hony. K tomu má ještě jedenáct skladů stavebnin, dvě pily, hotel i 350 hektarů vlastní a 750 pronajaté půdy, na které hospodaří. Popravdě, ve skutečnosti existují dva podnikatelé a spolumajitelé firmy Bierhanzl Group v Březnici ve středních Čechách. Třiatřicetiletý David a jeho o čtyři roky starší bratr Bořek, který je hnací silou a autorem většiny nápadů i nových aktivit společnosti zabývající se zemědělstvím a stavebninami. Je také jakýmsi mluvčím a oficiálním reprezentantem společnosti.
Na počátku firmy, jejíž roční obrat se dnes pohybuje kolem jedné a půl miliardy korun, bylo 56 hektarů zemědělské i lesní půdy a ruiny mlýna z restituce. „Jsme pátá generace Bierhanzlů, která podniká. Prapradědeček byl zedník a založil stavební firmu, praděd jako stavitel ji už rozšířil na podnik, dědeček přidal dřevařinu a zemědělství,“ říká Bořek Bierhanzl. Při znárodňování přišel jeho praděd nejprve o stavební společnost a poté i o velké hospodářství s mlýnem. „Otec vyřídil restituce, ale podnikal s námi jen 41 dnů, než se zabil v autě. Pak jsem vlastně zůstal sám, protože bratrovi bylo v té době sedmnáct let,“ vysvětluje peripetie firmy Bořek Bierhanzl.
Evidentně mu tvrdý start v roce 1992 prospěl, přestože tvrdí, že by některé věci s dnešními zkušenostmi dělal jinak, s menším množstvím chyb, a byl by dál. „V době, kdy se rozdávaly karty, bych se rozhodoval rychleji. Tenkrát jsem si neuvědomoval vlastní zodpovědnost, práh rizika byl nižší. Když jsem si natloukl, přemýšlel jsem, co dělat, abych si příště nabil míň. Neúspěch mě naštve i motivuje.“
Miliarda je mezník, který firmu existenčně ohrožuje
Za šestnáct let podnikání šli bratři Bierhanzlové cestou úvěrů a všechno, co vydělali, opět investovali. „Prvních osm let bylo strašných, farma a stavebniny, to byl zápřah. Ráno jsem dělal vedoucího – objednával zboží, přes den skladníka – vydával zboží a večer šoféra, to jsem zboží rozvážel. K tomu práce na farmě. A když jsme rozjeli první pilu, tak jsme měli postaráno o druhou směnu i o víkendy,“ vzpomíná dnes nejstarší z Bierhanzlů.
Růst firmy rozděluje podle výšky ročního obratu. Když se pohyboval kolem dvou set milionů, stačil prý na pohlídání firmy talent a pohled z okna, při pěti stech tisících už musel vytvořit organizační strukturu. „Miliarda je mezník, který vás ohrožuje na životě. Tak velká společnost už potřebuje precizní organizační i komunikační systém a nový řád financování. Ovšem víc vyčnívají ti hloupější, najednou je na ně vidět. I když chtějí, tak už nemohou té firmě stačit; a to je nejhorší, říct jim, snažíš se, ale přesto tě tu nechci,“ míní ten, na kterém leží jmenování klíčových pozic. Nedávno se musel rozloučit s kolegou, s nímž začínal. Přiznává, že to pro něj nebylo lehké, ale někoho za sebe nastrčit ho ani nenapadlo.
Irena Karpíšková, ředitelka Okresní hospodářské komory v Příbrami, o Bořku Bierhanzlovi tvrdí, že je poctivý a pracovitý člověk; členem Hospodářské komory je více než deset let. Jen ji mrzí, že se společnost nikdy nepřihlásila do soutěže o nejlepší firmu roku. „Měla by velikou šanci vyhrát, protože je jedním z nejvýznamnějších podniků regionu,“ uvádí Karpíšková.
BIERHANZL GROUP
- *roční obrat 17 provozoven - 1,5 miliardy Kč hotel - 45 milionů Kč farmářská střediska - 25 milionů Kč pily - 300 milionů Kč stavebniny a topenářské potřeby - 1,13 miliardy Kč Role staršího a mladšího bratra hrají dosud Firma Bierhanzl Group dnes zaměstnává kolem 250 lidí. I když ji čas od času vlastní kromě bratrů i jiní podnikatelé, kteří byli původně jejími konkurenty, vždy si sourozenci ponechávají majoritní část a posléze podíly od společníků odkoupí. „Teď jsme tři, s bratrem vlastníme 84 procent firmy, do konce roku budeme mít opět sto. Přidanou hodnotu přinášíme my, respektive já,“ usmívá se Bořek Bierhanzl s tím, že konečný stav bude pro bratra 48, pro něj 52 procent firmy. Naskýtá se otázka, jak spolu vlastně sourozenci vycházejí, když vůdčí postavení včetně prezentace firmy a podpisového práva si nechává starší z obou sourozenců. Zdá se,že pravidla nastavená v dětství fungují bez problémů i v dospělosti, a co je důležité, i manželky je respektují. Rodiny spolu jezdí na dovolené a bydlí i se čtyřmi dětmi (každý má po dvou) v rekonstruovaném mlýně po babičce. Ale ne nastálo, David Bierhanzl si nyní staví svůj dům. „Akceptuji Davidovy názory, silou se přece nedá dělat nic,“ uvažuje Bořek Bierhanzl. Oba bratři jsou prý duší zemědělci. Nejvíc je baví farma, která leží na 1100 hektarech a zaměřuje se na rostlinnou i živočišnou výrobu. Na polích pěstují standardní plodiny, jako jsou brambory, obilí a řepka, ve stájích mají 300 krav. Podél obecních cest nechali vysadit více než 14 kilometrů alejí. „Máme stromy rádi, budování krajiny je asi mé největší hobby. Chtěli jsme to tu mít hezké,“ míní muž, který se pyšní citem pro krajinu. Stromořadí tvoří lípy, javory, jasany, duby i třešně. Za přírodně krajinářský přístup získal sad kolem Siminského mlýna v Martinicích i přilehlá stromořadí, jež realizovala písecká firma Jiřího Hájka, třetí místo v soutěži Park a zahrada roku 2007. Držet se při zemi nemá cenu „Snažím se dělat něco, co má trvalou hodnotu,“ vysvětluje Bierhanzl, proč vysazuje do krajiny vzrostlejší stromy. Jednou z jeho vizí je i založení anglického parku. Tvrdí, že nemá cenu sázet malé proutky, které jsou sice levnější, ale jejich údržba je náročnější a ne všechny přežijí tak jako větší kmínky. „Na ministerstvu životního prostředí jsou zelenější, než se mi zdá zdrávo. Mají tendenci cpát do krajiny křivé i méně kvalitní stromy. Myslím si opak: má-li strom plnit krajinnou funkci, musí i pěkně vypadat. Budovat divočinu za státní peníze se mi nezdá chytré. Dubová či lipová alej vydrží stovky let, lacinější jeřáb odejde za třicet let. To je vysloveně vyhazování peněz,“ říká Bierhanzl. Za příklad uvádí Schwarzenbergy a jejich aleje, z nichž některé jsou dodnes ozdobou regionu. Jeho přáním je zemědělský byznys dál rozvíjet, protože této oblasti podnikání věří i do budoucna. Dokonce tvrdí, že by farmařina mohla prosperovat i bez dotací. To by je ovšem nesměli mít farmáři nikde na světě, ve Francii ani v Americe. „Dneska je jasné, že zemědělství je a bude motorem hospodářství.“ V přeneseném slova smyslu je dítětem Bierhanzla také Equitana hotel v Martinicích a jeho rozsáhlé zázemí. Areál funguje jako rodinný podnik, pracují v něm totiž obě manželky bratrů a jejich matka. Původně měla stát na jeho místě jen krytá jízdárna, ta je ale dnes pouze doplňkovou službou k hotelu, který se specializuje na kongresovou turistiku. Nabízí 135 lůžek, 230 míst pro jednání, bowling, biliár, bazén se saunou, minigolf, sportovní koňskou stáj a závodní parkurový areál, jehož ambicí je pořádat republikové mistrovství. Ve sportovní stáji je 30 teplokrevných parkurových koní, z nichž pět patří Bierhanzlům. Ti tvrdí, že na rozdíl od některých fandů do koní na nich oni neprodělávají. „A za závodištěm plánuji golfové hřiště, až seženu peníze,“ ukazuje Bierhanzl na obzor. Na otázku s kolika jamkami, udiveně reaguje, že přece s osmnácti, protože menší by nemělo smysl. „Všechno dělám top, držet se při zemi nemá cenu.“ Svěrákovi děkuji**
Na vtipy o Bierhanzlově masti je farmář, hoteliér a obchodník se dřevem a stavebním materiálem zvyklý. Tvrdí, že je vnímá jako reklamní výhodu, za kterou ještě pánům Svěrákovi a Smoljakovi osobně nepoděkoval. Nyní studuje na Vysoké škole zemědělské v Praze fakultu životního prostředí a ani tady se nevyhnul narážce na své jméno. Zvláště když jej zkoušel Jan Pivec, jmenovec herce. Oba se navzájem ubezpečili, že nedoufali v setkání známého továrníka se slavným hercem.
K vysokoškolskému studiu se vrátil před třemi roky, v roce 1990 jej totiž opustil kvůli pocitu, že život je mimo školní zdi. Dnes se proto snaží oba světy propojit. V okolí Březnice by měly ve spolupráci školy, výzkumníků a ministerstva zemědělství vzniknout vzorové úpravy půdy, které budou demonstrovat, jak optimálně řešit ochranu přírody a její vlastnictví.
„Ukážeme, jak má vypadat krajina obývaná člověkem, maximálně blízká přírodě, aniž bude omezovat lidi v životě a podnikání. My jsme na půdě ekonomicky závislí a není možné si hrát na ochránce přírody a louskat cvrčky. Zem nám musí dávat maximální výnosy, abychom mohli prodávat a kupovat, co potřebujeme. Na druhé straně jí nesmíme ubližovat,“ vysvětluje Bierhanzl svoji filozofii. Kvůli zemědělskému podniku nelze potlačit vesnický život, ale stejně tak nelze potlačovat hospodaření farmářů kvůli chalupářům.
Krajinářské úpravy vymýšlí Bierhanzl i na pozemcích města Březnice, kde jeden čas působil na radnici. Ale protože mu místostarostování v porovnání s vedením firmy přišlo zdlouhavé a těžkopádné, zatím politické ambice odložil. „Na úřadech se bojí rizika vlastní zodpovědnosti, což není můj případ. Kdo chce na radnici uspět, musí do toho jít s velikou osobní obětí, s vědomím, že nepřijde do styku jen s chytrými lidmi.“
Zatím se ráznému Bořku Bierhanzlovi daří ovlivňovat veškeré dění ve firmě. Sympaticky působí jeho oprávněná hrdost, s níž vyjmenovává úspěchy a ukazuje bohatství firmy. „Prožili jsme si americký sen a dokážeme si toho vážit.“
