Paroubkovi na chvilku svitla naděje, že dostane vývoj jednání o povolebním uspořádání pod svou kontrolu. Za slib, že sociálnědemokratický předseda sněmovny bude pověřovat sestavováním vlády jen osobu, která bude mít k dispozici sto a jeden podpis poslanců, schoval pěknou kulišárnu v podobě usnesení ČSSD, že již nadále nehodlá vyjednávat na bázi existujícího trojkoaličního spojenectví, ale jen s ODS.
První reakce, veskrze pozitivní, kvitující posun šéfa ČSSD ke konstruktivitě, naznačovaly, že na špek skočili téměř všichni. Pak se ale probudil pud sebezáchovy. Paroubkovo gesto směřovalo k rozbití stohlavé koalice, což by bylo zejména pro ODS za současného stavu jednání velmi nebezpečné. Paroubkova hra je poměrně průhledná. Jde o to, aby ODS hodila své partnery přes palubu a ve vidině mocenských pozic jednala o nějaké formě velké koalice. Objektivně vzato, takové řešení není žádným zločinem, je jen pro tuto zemi nejhorší možné.
Pro ODS ale takový krok znamená vydat se Paroubkovi na milost a nemilost. V okamžiku zrušení dohody s lidovci a zelenými vzniká situace, kdy ČSSD bude moci hrát na dvou šachovnicích. Ale jen u jedné bude sedět Mirek Topolánek. Ten bude muset jednat s Paroubkem, který bude odbíhat k druhé šachovnici, u níž bude moci sedět s Bursíkem a „řešit“ optimální uspořádání vlády. Topolánkovi vysvětlí, že mu nezbývá nic jiného než plnit program ČSSD v pevném spojenectví na věčné časy a nikdy jinak, a Bursíka bude napínat na skřipec, že po odporné zradě ODS má jen dvě možnosti. Buď pochopí, že oranžová je ta nejzelenější barva na světě, a bude tolerovat jeho vládu s komunisty, nebo se nechá zdecimovat opoziční smlouvou spojenou s většinovým volebním systémem.
Mirek Topolánek, byť jako Valach má ke špeku blízko a jeho mediální pověst schopného politika dlouhodobě nevypadá nejlépe, se do téhle opravdu primitivní pasti chytit nenechal. Přestože mu to rozmýšlení chvilku trvalo.
On ten většinový systém nakonec není také až tak špatnou návnadou. ODS dlouhé roky usiluje o změnu volebního zákona, který by maximálně zvýhodnil velké strany. Tento požadavek má své logické opodstatnění, vzhledem ke komplikovaným povolebním vyjednáváním v posledních deseti letech. Jde však především o to, jak si kdo změnu volebního systému představuje. U ODS je to jasné. Mělo by jít o ústavní změnu, která by zavedla jednokolový většinový systém voleb do sněmovny, což by zřejmě vyžadovalo změnit postavení Senátu i klíč, podle něhož jsou senátoři voleni. Také by se při té příležitosti dala vést diskuse o pravomocích prezidenta republiky. Například zda je rozumné, aby jeho veto bylo možné přehlasovat pouze 101 hlasy, a zda by i v tomto případě nebylo dobré vyžadovat třeba třípětinovou většinu.
Tohle by už asi ale ČSSD příliš bolelo, protože v určitých regionech by se o pozici levicového lídra musela utkávat s komunisty a výsledek by byl značně nejistý. Úpravy, na něž jsou socialisté připravení přistoupit, jsou přitom vzhledem k výsledků posledních voleb fakticky nevýznamné. Ukázalo se totiž, že velké strany dokázaly agresivní kampaní i bez většinových prvků ve volebním systému velmi účinně koncentrovat hlasy a menší strany dostaly výprask.
Další vývoj vyjednávání je tak velmi těžko předvídatelný. Paroubek už pochopil, že past neklapne, a je ochoten vyjednávat i s trojkoalicí. Evidentně ale není ochoten ji pustit k moci. Dá se to docela dobře pochopit. Když má sílu na to, aby zastavil konkurenty v jejich nástupu, tak by byl hlupák, kdyby to nedělal. Jenže na druhou stranu musí přijít okamžik, kdy bude ustupovat. Čím déle bude bojovat, tím hůře se mu to bude vysvětlovat voličům.
Topolánek má pořád ještě dost prostoru pro kreativitu. Může čekat na nápady protivníka, rozbíjet je a také například svolat stranický kongres a na něm se vypořádat s lidmi, kteří jsou na velkou koalici z komunální politiky zvyklí a chtějí si ji zopakovat i ve Strakovce. Není nic snazšího. Členská základna si zřejmě opravdu vládní spolupráci s Paroubkem nedokáže představit.
Neměl by však už příliš váhat. Nejistota a přešlapování nejsou žádanou vlastností politického lídra a stabilní vládu nelze vysedět. Jestliže není prostor k dohodě a na konci tohoto tunelu opravdu není žádné světlo, tak je třeba to přiznat a začít se připravovat na předčasné volby.
